Normální sběratel neexistuje

Motivace jednotlivých sběratelů se velmi liší: jsou sběratelé, pro něž je sběr otázkou přežití, sběratelé-hromadiči, kteří již své sbírání nemohou ovládnout, sběratelé, pro něž sbírání znamená alternativní způsob života, sběratelé-aktivisté, sběratelé-kutilové a umělci. Představovaná dvojice knih má sběratelství jako hlavní téma, každá zcela odlišným způsobem.

I. Sběratel-praktik. Hranice sbírky

Sborník Mít a být. Sběratelství jako kumulace, recyklace a obsese, který editorsky připravila Martina Pachmanová se studentkami z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, je sám sběratelským artiklem (či nástrojem) – čtvercový formát obalu pokrývají plastové kapsičky, kam je možné vkládat drobné objekty; pár z nich je již pro inspiraci přiloženo. Hlavním tématem knihy je sběr soukromý, neinstitucionální, a odhalování důvodů, které ke sbírání vedou: mohou být „obsesivní, ekonomicky spekulativní, sentimentální, vědecké, volnočasové, patologické, statutotvorné, existenční apod.“ (M. Pachmanová). Sborník uvádí citát Jeana Baudrillarda: „Sbírka je vzájemnou integrací předmětu s osobou.“ Najdeme zde mimo jiné pokus o odlišení sběratele a sběrače, náhledy do psychologických motivací sběratelství, pojednání o specifičnosti sběratelství v konzumní společnosti, eseje o sbírání rodinných alb či kuriozit a úvahu o sběratelství, které se poněkud vymklo kontrole. Většina textů souzní s názorem Waltera Benjamina, že sběratelství je určitá posedlost, lišící se jen ve stupni.

Russel W. Belk v první kapitole knihy Sbírání v konzumní společnosti (Collecting in a Consumer Society, 1995), která je ve sborníku společně s dalšími překlady otištěna, sbírání definuje jako „proces aktivního, selektivního a vášnivého získávání a vlastnění věcí vyňatých z běžného užívání a vnímaných jako součást souboru různorodých objektů nebo zkušeností“. Miroslav Petříček v úvodním eseji Štěstí sběratele dovozuje, že sběratelství tkví především v proměně získaného. Sbírka je transhistorická, sběratel se postupně stává jejím nástrojem a vytváří si jejím prostřednictvím víceméně pocit vlastní jedinečnosti a nezastupitelnosti. Je tedy určitou hrou, jejíž pravidla si stanovíme, ovšem vždy hrozí, že se nám hra vymkne z rukou.

Sbírají již malé děti, pro něž je sbírání formou osvojování si skutečnosti, a nejčastěji se sběratelské aktivity navracejí až po čtyřicátém roce života, což vede některé badatele k propojení sběratelství se sexualitou. Sigmund Freud například prohlašuje, že sbírky motivuje touha nalézt náhradu za potřebu „dobývání“. Také Baudrillard vnímá souvislost sběratelství se sexuální konjunkturou a v eseji Marginální systém: sběratelství mluví o tom, že sbírka vytváří určitou soukromou totalitu. Sběratelství je podle něj kompenzací během kritických fází sexuálního vývoje a znamená regresi k análnímu stadiu. Zatímco vztah je zdrojem úzkosti, pole objektů poskytuje bezpečí a do objektů sbírky se promítá to, co se nemohlo promítnout do mezilidského vztahu. Sbírka tedy nese vždy známku osamělosti. Werner Muensterberger vnímá sbírání jako tendenci, odvozenou od pocitové vzpomínky na deprivaci, případně ztrátu či zranitelnost. Slouží jako prostředek, jak se vyrovnat s vnitřní nejistotou, „krátkodobý symbolický experimentální­ pokus o samoléčbu trvale přítomné frustrace“.

Texty naznačují, že ve sběratelství obecně je obsažen jakýsi prvek „nenormálnosti“. Zároveň se však může jednat o činnost zprostředkující komunikaci s druhými a poskytující určitý druh seberealizace. Podle Belka je charakteristickým rysem sběratelství soupeření; připodobňuje je k romantické lásce a považuje za spíš neškodné než zhoubné; může být vnímané jako určitá hra, navíc s pozitivní funkcí korektivu tržního chování. Zajímavé jsou rozhovory, například ten s vetešníkem Jiřím Jajrichem z Podolského vetešnictví, který o sběratelích říká: „Ti lidé, co něco opravdu sbírají, obcházejí krámy, jsou nemocní, pořád hledají a hledají, a v momentě, kdy to, co hledají, najdou, tak to okamžitě koupí; a je jedno, jestli někdo sbírá kalíšky na vajíčka, to je hodně sbíraná věc, nebo jestli sbírá stříbrné krabičky na šňupací tabák.“ Sám sebe považuje za prostředníka mezi lidmi, kteří věci vyhazují, a těmi, kteří je chtějí. Zpovídán je i sběratel sýrových etiket, sběratelka panenek Barbie, sběratel chuťových zážitků, umělkyně vytvářející objekty z PET lahví (petart), sběratel rodinných fotografií a 8mm filmů. Možná by se knize dalo vytknout, že původní eseje čerpají většinou z podobných zdrojů, takže některé informace se opakují, i když v různých kontextech; jednotlivá témata se však dobře doplňují a rozhovory i překladové texty jsou velmi dobře vybrané. Připočtěme již zmíněnou zajímavou grafickou úpravu a pečlivou editorskou práci, a můžeme konstatovat, že první svazek edice T z umprumácké ediční řady GESAMT se opravdu povedl.

II. Sběratel-teoretik. Umění si vybrat

Druhou knihou o sběratelství jsou Sběrné suroviny. Texty, obrazy a zvuky nedávné minulosti Tomáše Dvořáka. Vznikla v rámci postdoktorského projektu a původně se měla věnovat takzvaným novým médiím a sociálním změnám s nimi spojeným. Název je lákavý: sběrné suroviny sugerují výkupny recyklovatelných surovin rozmanitého charakteru a historie. Autor vysvětluje volbu názvu v úvodu: psaní o nových médiích je prosyceno stereotypy a klišé, a termín tak vyznačuje prostor, do něhož spadá vše, co se zavedené nomenklatuře vymyká, vágní a otevřený. Samotná kategorie nových médií je „odpadní jímkou, do níž spadá vše mimo tradiční kategorie“. Také v této publikaci se již na začátku setkáme s paradigmatickou postavou sběrače Waltera Benjamina, který přišel s analogií mezi hadrářem a básníkem, použitou zde coby zkratka na cestě k říši odpadu. Odpad je již nějakou dobu oblíbeným předmětem kulturních historií. Co však sbírají novodobí hadráři?

Zajímavé (a relevantní) pro téma intelektuálního sběru jsou především první dvě kapitoly. Čtení, jež se zapisuje pojednává o alternativním, „kutilském“ způsobu čtení, které původní díla radikálně proměňuje. Od metod vychýlení, které používal Guy Debord k revizi čtených textů, se přes Benjaminovu touhu napsat dílo složené pouze z citací a přes Brechtovo epické divadlo, využívající princip přerušení, dostáváme se až ke kutilství Claude Lévi-Strausse – „vědě konkrétního“, kterou si zamilovala kulturní teorie šedesátých a sedmdesátých let k odlišení subkulturních či „amatérských“ přístupů od těch profesionálnějších. Nová média a internetové publikování vnášejí podle autora do intertextuality nový impuls. Sám tento nový druh „sběratelského“ čtení nazývá antologickým: „Antologické čtení se prosazuje primárně tam, kde se setkáváme s přílišným nahromaděním textů; kde je podstatnější se v již existujících kulturních statcích zorientovat, získat si o nich přehled, uspořádat je a umět si z nich vybrat, než k nim nutně přidat nějaký nový.“ Čtení, jehož součástí je vytváření výpisků, je nutné pro znovuoživování a trvání knih, a nějaký nový význam vždy přece přináší.

Druhá kapitola Album, atlas, archiv začíná popisem slavného aktu vybalování Benjaminovy knihovny roku 1931 v Berlíně, během něhož si německý sběratel sumíroval své poznámky o sběratelství, publikované později v Die literarische Welt. Benjamin je sběratelem par excellence, sbírkou mu byla vlastní knihovna, plná knih – magických předmětů. Sběratelství je na jedné straně „erotizovaná archeologie odpadu“, na druhé „pracovitý protinávrh tabuizované rozkoše ze specializace“ (M. Cahn). Je tradičně na okraji oficiální kultury, nyní s růstem množství artefaktů nabývá stále většího významu. Kapitolu uzavírá domněnka, zda „sběratelská logika seriality“ není cosi obrazům vlastního, čímsi, co je utváří.

Další tři kapitoly již od tématu sběru trochu odbočují: Sociologická technoimaginace se zabývá vývojem vizualizace dat, Dvojí logika protézy vztahem technických vynálezů a metaforami, které si člověk vytváří pro jejich uchopení. Kapitola poslední, Pýthagorův závoj, je věnována proměnám vnímání zvuku a současné „remediaci vizuálního akustickým“. Intelektuálně založený sběrač (či sběratel?) sbírá a správně za sebou řadí citace, vytváří paralely mezi kapitolami, a tak vlastně provádí činnost, o níž píše. Jelikož se s rostoucím množstvím textů, obrazů a zvuků množí stížnosti na nepřehlednost, fragmentárnost a povrchnost, podstatnější než vytvářet věci nové „se dnes zdá být získat si přehled o těch již existujících, umět je uspořádat a vybrat si z nich. Paradoxem každého takového pokusu, mezi něž patří i tato publikace, je, že k této záplavě nutně přispívá a zmnožuje ji. Její jedinou skutečnou ambicí tak nemůže být než doufat, že obohatí kartotéku některého ze svých čtenářů.“ Jako by tím autor předem s úsměvem bral dech kritikům, kteří se jej snad chystají obvinit z toho, že je sám čtenářem (a sběratelem) povýtce a „jenom“ antologickým.

III. Sběratel-pře(d)kladatel odpadků

Závěrečná douška patří sběratelům, pro něž je sběratelství tvůrčí činností, a kteří napomáhají nově definovat, co je (považované za) odpad. Ze slavné definice Mary Douglasové, obsažené v knize Čistota a nebezpečí (Purity and Danger, 1966), víme, že nečistota je pouze vedlejším produktem systematického uspořádání. Že boty nejsou nečistotou, leží-li v botníku; nepatřičné budou na kuchyňském stole. Jídlo není samo o sobě špinavé, jen fleky od jídla na oblečení jsou špína. Různé věci jsou považované za nečisté v různých kontextech. To, co zkonzumujeme, od běžného odpadu domácího přes odhozené útržky osobních historií až k odpadu digitálnímu, nemizí, věčně se vrací, jen v nových formách. Záleží na nás, jakým způsobem se k všeobecné recyklaci připojíme. Používání nalezených či odpadních materiálů je v současném umění velmi oblíbeným postupem. Současní tvůrci snad nejraději sbírají „odpadky“ vlastních i cizích osobních historií, jejichž vznik někdy sami motivují. Záleží na chuti a kreativitě historiků umění, zda tato díla budou interpretovat z hlediska psychologicko-sexuálního, jako aktivismus a korektiv tržního chování či jako způsob antologického, sběratelského čtení. Je docela jasné, že o sběru lze těžko říci něco úplně nového.