V roce 2009 si globální finanční krize podala ruku s bídou hudebního průmyslu a mezi oběťmi je hned několik hudebních časopisů. Největší škoda je londýnského magazínu Plan B, který pod vedením klasika hudební žurnalistiky Everetta Trua mapoval alternativní scénu originálně pojatými subjektivními recenzemi a neobvyklými ilustracemi. Na začátku léta skončil Vibe Magazine, založený v devadesátých letech producentem Quincym Jonesem jako médium zabývající se výhradně černošskou hudbou. Své poslední číslo vydal také americký Blender, který před recesí nezachránily ani polonahé celebrity na obalu a nekonečné žebříčky typu Padesát nejodolnějších muzikantů. Do propadliště dějin se odporoučela i žánrová periodika druhu Metal Edge, Metal Maniacs nebo Remix Magazine a i tak velká média jako Rolling Stone a Spin musela výrazně omezit počty zaměstnanců. Namále měl také alternativní Paste, jenž přežil jen díky sponzorským darům svých čtenářů, které v největším zoufalství požádal o pomoc.
U nás není situace o moc lepší. Po loňském konci mainstreamového Musicu skončil letos na začátku roku XMag a v prosinci vychází (na internetu) úplně poslední Filter. „Filter oficiálně zanikl, děkujeme za přízeň, poslední ať za sebou zhasne,“ napsal novinář Pavel Kučera vzkaz na sociální síti Facebook. Časopis, který vznikl před pěti lety na troskách Ultra:mixu, představoval na domácí poměry kvalitní čtení o současné populární hudbě s drobnými úlitbami masovému vkusu (vyžádala si je vydavatelská společnost Mafra, provozující mimo jiné také Rádio Express a hudební televizi Óčko). Filter si ze tří posledních tištěných časopisů mainstreamového zaměření (další dva jsou Rock & Pop a Report) zasloužil konec nejméně, Mafra ho ovšem kvůli ekonomické krizi poslala po pěti letech k vodě. Když už nic jiného, tak Filter alespoň dokázal, že i v Česku se dá vcelku zábavně a poučeně psát o současném světovém popu. Zároveň se ale také ukázalo, že u nás pohříchu není dost lidí, kteří by o něm chtěli číst. O tom, že Filter je ztrátový, se šeptalo po celou dobu jeho existence a nepomohl ani fakt, že od letošního roku bylo ke každému číslu přiložené CD domácí kapely (například také The Prostitutes či Kapitán Láska).
Černá sezona hudební publicistiky ale ještě zdaleka nekončí a smutný konec čeká i další hudební časopisy. Nedostatek inzerce a klesající náklady jsou u hudebních médií jen nevyhnutelným důsledkem uvadání monokultury, kterou dlouhá léta živil zábavní průmysl. Hvězdy vymřely a s nimi i masový vkus, na který se dalo snadno cílit. Populární hudba se v poslední dekádě rozvinula do takové šíře, že ji sto stránek hudebního časopisu nemůže ani zdaleka pokrýt. Tak proč to vůbec zkoušet? Filter se vydal na první pohled dobrou cestou – chtěl kombinovat masový vkus, reprezentovaný těmi snesitelnějšími popovými hvězdami na obálce, s minoritními výstřelky současného internetového boomu, ale ukázalo se, že čeští čtenáři to příliš míchat nechtějí. Masový konzument si časopis nekoupí a radši si zapne Óčko a minoritní si raději skočí na svoji oblíbenou internetovou stránku, kde se píše o jeho žánru. Svoji informativní funkci, co se týče hudebních novinek, přestaly plnit i deníky a barevné týdeníky, jejichž editoři mají hrůzu z neznámých jmen interpretů a do tisku pustí jen hrstku osvědčených hudebních celebrit. Na internetu je místa dost, ale i webové portály musí z něčeho žít a případně své autory platit. Realita je ovšem taková, že honoráře platí jen hrstka z nich, a podle toho také jejich obsahy vypadají.
Internetový magazín PopMatters zveřejnil v polovině letošního roku sérii článků na téma Odpočívej v pokoji, hudební žurnalistiko. Měl to být krásně vyvedený náhrobek jednomu umírajícímu řemeslu, jenže ani pozvané plačky se jaksi nedohodly na tom, jestli zmíněný subjekt už je či ještě není nebožtík. Pokud něco nám hudebním žurnalistům dává naději, pak je to úžasný boom fanzinů, který zažíváme v posledních letech. Dnes už mají kvalitní grafiku i tisk a od velkých médií se vlastně liší jen nepravidelností a absencí reklam. Ve fanzinech je přesto něco nostalgického po časech, kdy informace nebyly dostupné jedním kliknutím myši. Žánrově vyhraněné magazíny jako Woofah, Apple Jack či u nás punková Hluboká orba přísně zachovávají exkluzivitu a na internetu jejich texty nenajdete. Jsou tak trochu obdobou vinylových desek, které si také nelze stáhnout, ale musíte si pro ně dojít do obchodu. Především ale jejich autorům nechybí to, co léty v mainstreamových médiích ošlehaní matadoři už dávno ztratili – totiž názor. Když se velké hudební časopisy v posledních letech proměnily v rafinované marketingové nástroje, tak fanzinové hnutí je samočistícím procesem, který by mohl hudební žurnalistiku vrátit k jejím kořenům. Pryč od otázky Kdo si časopis koupí? směrem k otázce Co si bude při jeho čtení myslet?.
Autor je hudební publicista.