Walt Whitman, jen o devět let mladší Máchy, zato o patnáct starší Nerudy a dokonce o třicet čtyři Vrchlického. A jeho Stébla trávy: v poslední edici konvolut šesti set hustě tištěných stran. Masivní, přitom volností dýchající verše většinou přes dva tři řádky, vizionářské, extatické, volnomyšlenkářské, všeobjímající, odvážné, náročné a zároveň místy docela prosté básně, dodnes přirozeně moderní svou dikcí, svobodným rozmachem, nespoutanou ideou. Vlastně nejen moderní; nenásilně, nevývratně přesahující i dobu docela současnou, tu post.
Kdysi mi jeden básník-vrstevník ne snad vyčetl, ale upozornil mě na to, že vycházím z úplně jiné básnické tradice. Spíš anglosaské, na rozdíl od té zdejší, jíž velí méličnost a metafora. Zprvu jsem to nebral moc vážně. Vždyť básníkům, u nichž jsem se „vyučil“, kteří mi otevřeli poezii, Kabešovi či Weinerovi, nebyla obraznost cizí. Ale jak jde čas, všímám si, jak často se mi dávná „výtka“ vrací na mysl. Skutečně pookřeju, cítím se volný a svobodný, když narazím na báseň, jejíž „metodou“ není ukázat, že v něčem se objevně zračí něco dalšího, že až obrazným „přestěhováním“ dobýváme jádro věci. Třeba Whitmanův text Jiskry od brusu. Jediný obyčejný výjev: brusič, okukován hordou dětí (k nimž se básník rád přidá), brousí na ulici nože. Čeho si básník dlouze všímá: brusičovy pečlivosti, jeho pohybů, ale i okolní nálady hloučku, pozornosti dětí, své vlastní soustředěné rozplývavosti. Je pro něj důležité zaznamenat „smutnou špičatou bradu starce“ i jeho „pevnou ruku“. A pak – jiskry od brusu. Nemetaforické, skutečné, dětsky vzrušující, prostě mysteriózní, jako u Whitmana (proklamativně) vše. A po chvíli, v závěru básně, znovu ten stojatý refrén: jiskry od brusu.
Žádný pokus o vysvětlení, čím zjevení brusiče přitahuje, o rozvedení výjevu do významu. I když by to básník uměl, stejně jako my bychom dokázali vizi přetlumočit do podobenství. To je však na Whitmanově básni nejbásničtější: že před nás klade čirou vizi, zachycenou v podstatných básnických (lidských) aspektech, sdílí s námi uhranutost vizí v její sice popsatelné, přímo však nepostižitelné prostotě i hloubce.
Závidím Whitmanovi jeho fascinaci člověkem, bezpodmínečnou lásku k němu ve všech podobách, jež někdy ostentativně litanicky vyjmenovává. Vizionářsky obecně, extaticky, „adamicky“, jindy zas privátně naléhavě. Ale narazíme tu i na rovinu temně pudovou, kde nezvladatelná niterná tíhnutí se mísí s touhou po dřeni a kořenech všeho. „Vyberu si někoho z chátry za nejdražšího přítele/ bude mimo zákon, hrubý, negramotný, všemi za své skutky odsouzený/ už nebudu hrát svůj part…“ Pak zas je Whitman docela konkrétní, když z ničeho nic portrétuje určitou osobu, jež mu vytanula v mysli. Starý osmdesátiletý farmář, lovec, jenž uprostřed svých synů a vnuků stále vyniká jako ten „nejkrásnější a nejživější“ a o němž básník v závěrečném verši sní: „Přál by sis sedět vedle něj v člunu tak, že byste se mohli jeden druhého dotknout…“
Střih. Kde jsme dnes, po dvou světových válkách, čtyřiceti letech (takzvaného) komunismu a patnáctiletí reálného kapitalismu návdavkem? „Pobij je kyjem ty balkánské krmiče prázdných klecí…“ píše básník – představuji si – v básni Fronta esemesku své milé někam k okénku autobusové pokladny obležené davy. Právě na tuhle dlouhou, proklamativně laděnou báseň Petra Krále, otištěnou před časem v Tvaru, jsem si vzpomněl, když jsem v duchu pátral po dnešní zdejší „whitmanovské“ rezonanci. Králova Fronta je psaná bezmála s whitmanovským rozmachem – ale zachycuje naprosto newhitmanovskou planetu. Jde o vyhlášení smutně hrdé, hrdě zlostné, jízlivě obranné války „horlivému lidskému těstu“, které, zdá se, už en masse nenabízí nic k pomilování. Skrz ta cizí, nepřitažlivá, nepřátelská, nebezpečná těla se proder, nech je stydnout, pobij je. Báseň je bravurní, výstižná, plná kypivé, dynamicky provázané obraznosti. „Řezníci jimž je nutné vyrvat každý kus masa“; „v každém pokoji televize/ občas i mrtvola“… Nejhorší je, že k tomu ani není co dodat. Jen si člověk začne v hlavě tiše spřádat plán útěku.
Trochu jinak mluví nová sbírka Petra Motýla Kam chodí uhlí spát. Tady se chce básník o své chudáky a raby nějak otírat, tajně se jich dotýkat, čichat je, nasáknout jimi. Ač v reálu by to možná dopadlo všelijak. „Jeden Ostravák šel se vychcat/ Činčala Josef/ starý jako já v ruce magič/ chtěl mu ho vyrvat…/ ale nevyrval/ utrhnul mu hodinky zlomil nos roztrhl ret uštípl zub/ ale magnetofon nevyrval…“ Básník se svých ponížených dotýká aspoň robustním jazykem, pozorovacím gustem, kapsulí anekdoty z nich dělá jakž takž pokrocenou zvěř. Ale zároveň krčí rameny: takové to je.
Naproti tomu Král ve Frontě říká, takové to je – a k čertu s tím. Až do závěru se mu podaří vpašovat křehčí poselství, vzkaz kdovíjakým generacím, co nic nepochopí či se nebudou starat, možná i tajné echo samotnému Whitmanovi na výsostech, vzkaz z konce humanity: „Vzpomeňte si na nás měli jsme tiché ruce zarudlé ksichty v televizi nepřestávaly žvanit…“
Autor je básník, literární kritik a hudebník.