Ornitologie, Proust, alegorický vůz

Pokaždé vždy znovu udiveně naslouchám, když někdo velmi přesvědčivě mluví o tom, že rešerše a vyhledávání v archivech představují činnosti, které u spisovatele předcházejí vlastnímu psaní. Nejprve je prý třeba nashromáždit potřebný materiál a věci si vyjasnit, než se přistoupí – ano, k čemu? K formulaci, vyšperkování, abstrahování za využití ať už jakkoli přizpůsobené „umělecké svobody“, dokonce snad k domýšlení? To, co lidé, kteří mají k literatuře dál, považují za samozřejmé a co možná i někteří spisovatelé formou takto jasně oddělených kroků praktikují, je mně úplně cizí, asi i proto, že při takovém způsobu práce se – mlčky – vychází z představy, že člověk už před rešerší a začátkem psaní ví, jak a kudy se bude jeho práce ubírat a jaký text nakonec vznikne. Postup je asi takový: nejprve si řeknu, o čem chci psát, pak svůj text vypodložím faktickým materiálem a nakonec se jej pokusím pokud možno bezchybně napsat. Nudněji bych si práci spisovatele nedokázal představit. A výsledek také ne: proměnit fakta ve fikci – v román, který není víc než naučnou knihou?

Otevírám svůj lovecký deník

K rešerším se uchyluji ve chvíli, kdy jsou učebnicové představy o co nejnápaditějším vylíčení a pokud možno věrné reprodukci „historických skutečností“ bezpředmětné. Kdy se stírají hranice. Kdy se ocitnu daleko za obzorem, který jsem měl původně před očima, a začíná zjevně docházet ke tření, kdy se uvolňuje něco většího a nabízejí se nečekaná propojení. Teprve pak přestává být rešerše pouhou výpomocí s cílem něco si potvrdit či získat poznatky, v tu chvíli se prohledávání, přehrabování a bloudění stává pohybem, který může vytvářet motivy, objevovat nečekaná spojení nebo dokonce generovat průběh děje. Teprve v tomto bodě věnuji svou pozornost pramenům. Nebo tomu, že je jich málo.

Každý nález je přísně vzato náhodný. Chtěl bych na tomto místě jako příklad uvést tři okolnosti, na nichž je jasně vidět, jak se dvě nezávislá pátrání mohou prolínat, jak jsem to opakovaně zažil při pětileté práci na románu Kaltenburg: při hledání během psaní a hledání při nahlížení do materiálů, dvou od první do poslední věty paralelně probíhajících větví, které vedly, každá sama o sobě, nezřídka do slepé uličky. Někdy se však zablesklo a z jedné strany na druhou přeskočila jiskra – aniž bych dokázal říct, zda psaní vycházelo z rešerší nebo rešerše z psaní.

Alka velká v sovětském depozitáři

Vypravěč mého románu je drážďanský ornitolog, nahlížející na NDR očima znalce ptáků; proto bych jako první příklad uvedl vyhynulou mořskou alku velkou (pinguinus impennis) – příklad, který se navíc dotýká stejnou měrou historie, dobových událostí i přírodních věd. Alka velká, mořský pták, který neuměl létat a byl v 19. století vyhuben, je v ornitologických sbírkách po celém světě vzácností, ať už jako kostra, měkká vycpanina nebo vypreparované zvíře – a dějiny tohoto předmětu výzkumu se začaly psát v den, kdy zmizel z povrchu země. Ne náhodou spadá začínající historie popisu jednoho ptačího druhu do doby, kdy se na svět přírodních jevů přestává pohlížet jako na něco daného a chápe se spíše jako výsledek postupných a stále probíhajících změn.

S alkou velkou jsem se poprvé setkal v podobě pouhého slova, a sice když jsem popisoval nádherné sbírky Státního zoologického muzea v Drážďanech. Mělo pro mě podobu zvuku, spíše nejasné představy, která mě vedla k tomu, že můj vypravěč, zažívaje počátkem února s rodiči poprvé atmosféru velkého města Drážďany, se opravdu, jak rodičům slíbil, vydá do zoologického muzea, kde prý uvidí alku velkou. Jenže muzeum bylo v říjnu roku 1944 zasaženo leteckou pumou a alka zůstává – ve vznikajícím textu – jen krátkou zmínkou, nezaplněnou mezerou, z níž se musí teprve vyvinout touha. Také já jsem své první alky spatřil na vlastní oči až měsíce po dokončení knihy: nejprve jako kostru v zoologickém ústavu univerzity v Göttingenu, později vypreparovanou s celým opeřením v přírodovědeckém muzeu ve Stockholmu.

V románu se z alky postupně stává tajuplný ústřední bod příběhu. Neboť drážďanský exemplář nebyl, jak by si člověk mohl myslet, při náletu nebo následném rabování depozitářů muzea v prvních měsících po válce zničen, nýbrž byl – podle toho, jak se chceme na věc dívat – zachráněn nebo uloupen Rudou armádou a zmizel na víc než tři desetiletí v Sovětském svazu. Není tedy obrazem zmizelého času, nýbrž skrytě probíhající historie – až koncem sedmdesátých let se alka velká a jiné zvlášť cenné exempláře drážďanské přírodovědecké sbírky vrátily bez velkého rozruchu na původní místo – na rozdíl od uměleckých sbírek, které byly od poloviny padesátých let „vraceny německému lidu“ za velkého propagandistického halasu. Kdysi slavný, později dlouho zamlčovaný pták se tak stal vhodným motivem příběhu o utajování a náznacích, o nedůvěře a pozdě vyplněné dětské touze.

Hledání může vést do slepých uliček, co se samotného průběhu textu nebo očekávaného získávání poznatků týká – ale zároveň učí člověka číst: když pátrám ve znamenitém přehledu Dietera Luthera Vyhynulí ptáci světa po přesném datu úmrtí poslední alky velké, což je 3. červen 1844, všimnu si autorovy poznámky, že drážďanský exemplář „není uveden v Hahnově přehledu“. Ten pod názvem Kam se poděl zmizelý pták? sestavil Kanaďan Hahn roku 1963, zatímco práce Dietera Luthera vyšla roku 1984. Ornitologický laik či současník, který si neuvědomuje chod historie, by se mohli domnívat, že Luther zde poukazuje na jakési Hahnovo opomenutí, na nepozornost – přitom tu však jde jen o upozornění skryté mezi řádky, že drážďanská alka velká byla počátkem šedesátých let uložena kdesi v tajném sovětském depozitáři, k němuž neměli východoněmecký ani kanadský ornitolog přístup.

Hledání ztracených nenávistí

Někdy postačí, když se vynoří jméno, aby se propojily dvě oblasti, nebo: aby se zviditelnilo spojení, které mi při psaní jednotlivých kapitol a při rozepisování motivů zůstalo skryté.

První zahrnuje způsob, jakým se v NDR pojímala nacionálněsocialistická minulost: ta podle oficiálního výkladu ve východním Německu nikdy neexistovala. Podle hitlerovské i socialistické propagandy se Drážďany staly spolu se svými obyvateli v noci z 13. na 14. února 1945 nevinnou obětí spojeneckých náletů. Poslední žijící Židé, kteří se měli 14. února shromáždit na určeném místě ve městě, aby byli deportováni do koncentračního tábora, mohou zničení Drážďan vděčit za svůj život. V protifašistickém státě se o vyhlazování Židů a o jejich existenci v NDR mluvilo nanejvýš okrajově, a já znám ještě dnes v Drážďanech lidi židovského původu, kteří se zdráhají o sobě pod tímto úhlem pohledu mluvit.

Protože se vydávám po málo sledované stopě, narážím na neuvěřitelné věci, které by člověk vyrostlý ve Spolkové republice ani nepovažoval za možné: jak stát zacházel s lidmi, kteří se vraceli z emigrace do NDR plni nadějí, ale nechtěli se vzdát svého židovského přesvědčení. Dozvídám se o zatýkání, o podzemních mučírnách, o zdlouhavých a inscenovaných procesech, o divokých útěcích na Západ. Krátce řečeno: člověk nemusí být nacionální socialista, aby viděl v „Židech“ ztělesněné zlo světa.

Byla to atmosféra přetrvávající nenávisti, nedůvěry a strachu, která se vůbec nehodí do mé představy budovatelských let. Musí se v mém románě odrazit jako skrytá hrozba, nejistota a zklamání, zvlášť když se v témže textu objevují obrazy mýtu nevinnosti 13. února. Ale jak to skloubit s textem a vyhnout se přitom nudnému poučování, když mám co do činění se skrytou historií, která – je to příběh zmizení – po sobě nezanechala žádné obrazy?

Druhou oblast lze shrnout pod heslem Proust. Krátce po příjezdu do Drážďan jsem v knihovně jedné své známé, jíž vděčím za možnost několikrát nahlédnout do kulturně měšťanských kruhů, jejichž existence přetrvávala i za socialismu, nalezl první úplný, ještě v Suhrkampu ve Frankfurtu a u Raschera v Curychu vydaný překlad Hledání ztraceného času. Že toto vydání začalo vycházet v NDR v roce 1953, kdy zemřel Stalin, kdy šli dělníci na barikády a mnoho členů židovských obcí opouštělo přes noc zemi, protože se opět cítili ohroženi, se ukázalo jako produktivní náhoda. Z jedné ze svých postav, přítelkyně vypravěče, která sama vyrostla v oněch kulturně měšťanských kruzích a později se stala jeho ženou, udělám nadšenou čtenářku Prousta. Navíc mám dojem, že se o NDR dozvím mnohem víc, když Proustovu přehlednou pařížskou společnost promítnu do Drážďan, než když se budu probírat neuspokojivými konzumními a vlasteneckými texty, které tomu, kdo hledá stopy po způsobu myšlení uplynulé epochy, příliš mnoho nedají.

U Prousta se ruce nemyjí

Postava Kláry Hagemannové uvede „svého Prousta“ na scénu nejen proto, aby odhalila a zesměšnila vládnoucí politiku kulturních a literárních aktivistů, ale také aby podrobila zkoušce své měšťanské prostředí – když je jednou vyzvána, aby zavzpomínala na své mládí počátkem padesátých let, bez váhání reaguje podrobným vylíčením scén z Hledání, v nichž si postavy „myjí ruce“ – aniž kdokoli z posluchačů zaprotestuje. Nikdo z přítomných totiž neví, že Proust byl hrdý především na to, že ani na jedné z mnoha tisíc stran jeho románu jediná taková scéna není.

Možná bych tu či onu oblast ze svého románového záměru nakonec vypustil, kdybych se nesetkal se jménem, jež znamenalo jakýsi kloub či skryté propojení: Rudolf Schottlaender. Setkal jsem se s ním v Denících Victora Klemperera po roce 1945. Klemperer, tehdy profesor romanistiky v Greifswaldu, se tam o něm zběžně zmiňuje jako o kolegovi z Berlína, který coby hostující profesor v Drážďanech bydlel v té době v jeho domě.

Rudolf Schottlaender se ovšem jmenuje také muž, který ve svém dřívějším životě, totiž roku 1925, přeložil první díl Hledání do němčiny. Stejně jako dřívější Proustovi překladatelé, kteří na útěku před nacionálním socialismem nalezli smrt – Walter Benjamin a Ernst Weiß –, je i on židovského původu. Když jsem ho zavedl do salonu rodiny Hagemannových, nabídla se mi možnost navést čtenáře diskrétně na stopu: židovský překladatel zmizí – o to rozhodněji se mladá obdivovatelka Prousta přimkne k četbě jeho románu.

Přelud na čtyřech kolech

Práci po archivech jsem se v úzkém slova smyslu během psaní románu Kaltenburg nevěnoval. Ale pak, měsíc před odevzdáním rukopisu, přece jen do archivu zajdu, a sice do oddělení fotografií Saské státní a zemské knihovny. Nedá mi to kvůli jedné poznámce v krátkém přehledném článku o oslavách 750leté existence Drážďan v roce 1956: ve slavnostním průvodu jel údajně také vůz alegoricky představující osvobození táborů, na kterém jeli lidé převlečení za vězně s rudými vlajkami v rukou. Ten obraz by mě pravděpodobně nestrašil tak neodbytně v hlavě, kdybych nebyl krátce předtím přítomen natáčení dvoudílného televizního filmu o bombardování Drážďan: vlajky s hákovými kříži ve městě, esesmani, hořící průčelí – šedesát let po pádu nacionálního socialismu tu mohla televize natáčet kostýmní film v původních ruinách domů. Dějiny, to je v první řadě otázka zobrazení, ať pro komunistickou SED, tak pro druhý televizní program ZDF.

Několikrát se pokouším začlenit tento vůz do nějaké scény, přesněji nechat z něj povstat živý obraz pozoruhodné koexistence antifašismu a antisemitismu v bývalé NDR, ale nejsem s příslušnými stránkami textu spokojen a doufám, že fotografie mi nabídnou další podněty: chci vidět, jak reagovali přihlížející lidé. Půldruhé hodiny si prohlížím kontakty z archivu novinových fotografů Höhneho a Pohla, studuji jednu skupinu v kostýmech po druhé, hledám čísla vozů a jejich trasy – ale vůz s osvobozenými vězni nenacházím. Soustředím se na skupiny ve slavnostním průvodu, pohybující se mimo hlavní záběr, pozorně prohlížím mizející, blížící se nebo v pozadí zabrané hloučky, hledám v tlačenici – nic. Po sto padesáti kontaktních záběrech zachycujících průvod k jubileu města přejdu k jiným veřejným akcím, možná došlo k nějaké záměně, NDR nebyla na nejrůznější slavnostní pochody, přehlídky a demonstrace nijak chudá, naopak, veřejný prostor obývaly výlučně organizované masy. Ale i tohle hledání zůstává bez výsledku. Bezradně opouštím fotografický archiv, z mého vězeňského vozu se stalo bílé místo, a když vycházím z druhého suterénu zase na denní světlo, noří se město do zimní mlhy.

Budu se muset té scény vzdát, protože jsem nenarazil na žádný obrázek slavnostního vozu s vězni?, říkám si nerozhodně. Jsou tři možnosti: buď takový vůz nikdy neexistoval, nebo jej fotografové z novin nezabrali, anebo byly některé negativy později z archivu odstraněny. Ale to už je, uvědomuji si, docela jiný příběh, který nebudu sledovat, rozhodně ne teď – zavedlo by mě to někam úplně jinam. Možná že zobrazení přeludu šťastného, ba historicky opodstatněného přežití vězňů zasvěcených smrti by se nakonec ukázalo být samo přeludem.

Na cestě domů mě v autobusu napadne první věta scény ze slavnostního průvodu. Jakoby sama od sebe. Jakoby sama od sebe po dvouletých přípravách. Vůz s vězni mám před očima. V té chvíli mi nezáleží na tom, zda jsem sedl na lep falzifikátorům historie nebo zda mám před sebou zřejmý cenzurní zásah. Jsem ochoten podstoupit jakékoli riziko, zatímco v mém notesu se rozvíjí větu po větě nenalezená a znovu objevená scéna s vozem ve slavnostním průvodu.

Z německého originálu přeložil Radovan Charvát.