Zvířata se vytrácejí z lidských životů a s nimi pro člověka mizí i jedna z možností, jak pocítit svou jinakost. Vyhrazeným prostorem pro setkávání se zvířaty se staly zoologické zahrady. Původně sloužily ke vzdělávání jakožto živé encyklopedie, postupně se ale proměnily v místa pro zábavu a relaxaci. Mohou dnes ještě zprostředkovat skutečnou mezidruhovou interakci?
Odedávna jsme jimi byli, nenáviděli je a milovali, byla naším životem a smrtí, myšlením i emocí. A pak zmizela. Řada autorů, prvním z nich je asi anglický spisovatel, malíř, básník i nedoceněný filosof John Berger, tvrdí, že příběh novověku by se dal podat také jako vyprávění o tom, jak z lidských životů, každodennosti i myšlení začala postupně mizet ostatní zvířata, až se zcela vytratila. Člověk nakonec zůstal sám, uprostřed světa, který si přál mít a který si vytvořil, ve světě člověka a pro člověka, kde pro něco tak znepokojivého a nejistého, jako jsou zvířata, není místo. Zvířata se stala společensky marginalizovanou menšinou, skupinou na okraji, opovrhovanou, skrytě i zcela otevřeně technologicky likvidovanou, beztvarou skrumáží, vydanou na milost svým pokořitelům, na druhé straně pak skupinou, které se stavějí rezervace či „živá muzea“, předmětem organizované ochrany a lítosti, prostředkem k pobavení a potěše.
Po boku ostatních „Jiných“ se tak řada tvorů ocitla na okraji zájmu i existence. Podobně jako u marginalizovaných lidských skupin i ona neurčitá, zvenku utvořená skupina tvorů, které jsme si navykli říkat zvířata, děsí a zároveň fascinuje svou podobností v jinakosti. Až překvapivá evropská neschopnost a neochota přijmout odlišnost jinak než jako synonymum pro ďábelskou nápodobu a pitvoření (z mimolidských tvorů vzpomeňme třeba opice, tradiční ikonografický symbol ďábla), podřadnost (víceméně všechny mimoevropské kultury a v rámci představy člověka jako „pána tvorstva“ také vše živé, co není člověkem) či jistou formu postižení (dodnes slýcháme o zvířatech blahosklonně jako o „hloupých lidech“, „mladších bratříčcích“), ve 20. století našla svůj výraz právě v úplném vyloučení zvířat.
Čtenář může jistě namítnout, že průměrná znalost živočišných druhů, zvláště těch exotických, bude dnes u většiny populace mnohem vyšší než třeba před sto či sto padesáti lety, ať již vlivem školního vzdělání nebo médií. Že dnes chováme mnohem víc domácích mazlíčků než kdy jindy. Nebo že přece jsme každý den doslova zahrnuti stovkami a tisíci reprezentací zvířat, které nám nabízejí kdeco, od kukuřičných lupínků přes své vlastní maso až po utopie neposkvrněné přírody kdesi v exotických dálkách v podobě přírodopisných dokumentů. A co teprve takové zoologické zahrady se stovkami, či dokonce tisíci zvířecích obyvatel!
Potřeba jinakosti
Pokusme se však nahlédnout problém z jiného úhlu – znamená umět pojmenovat okapi nebo tapíra a poznat je na obrázku totéž co znát je? Je ten tvor, který s vámi sdílí životní prostor, má vlastní oblíbené kosmetické studio, osobního venčiče, lékaře a nezřídka i psychoterapeuta, skutečně tím, co si představíte, když se řekne zvíře?
I různé „malé rodinky“ (párek křečků, tři gupky v akváriu) obývající naše domácnosti obvykle postrádají prostor, žijí izolováni od ostatních organismů, v prostředí s kontrolovaným klimatem, krmeni umělými krmivy, sexuálně deprivovaní a bez možnosti pohybu a úniku. Jak ve svém eseji Proč se dívat na zvířata? (Why Look at Animals?, 1977; česky 2009 v souboru O pohledu) píše již zmíněný John Berger, „jde o tvory žijící životem svých majitelů“. Tito „pololidé“ obvykle nejsou nositelé jinakosti. Ani často až démonicky pololidské/polozvířecí reprezentace, od Myšáka Mickeyho po prasátko obdařené lidskou mimikou z reklamy na jakýsi grilovací nátěr na vepřové, nejsou tím, co si obvykle představíme pod „setkáním se zvířetem“.
Řada studií upozorňuje na individuální úrovni na nutnost mít nějaký svůj protějšek, který nám dává pocítit jinakost a vůči němuž můžeme stanovovat své vlastní hranice. Je pozoruhodné, že spolu s mizením zvířat se, minimálně v myšlení i praxi 20. století, rozmělnila i definice člověka a zároveň její hranice expandovaly tak, že se pokusy o vymezení staly neuskutečnitelné a zbytečné. Tím, že jsme ztratili svůj protějšek, od kterého nás dělí neprostupná stěna jinakosti a neporozumění, dost možná ztrácíme i důležitou část nás samotných.
Obsese zrakem
Zvířata vymizela z našeho každodenního života. V první polovině 20. století vyklidili koně potichu své místo v ulicích a byli nahrazeni mechanickými „obdobami“. Dnes jsou v evropských městech pouze součástí pouličního spektáklu, před sto lety se jejich populace jen na starém kontinentě mohla počítat na desítky milionů. Města byla hygienickou reformou „očištěna“ od chovu užitkových domácích zvířat. Ta zvířata, která navzdory postupující „sanitarizaci“ městského prostoru zůstávají, jsou obecně považována za rušivý element, škůdce, havěť. Každý přece ví, že setkávání se zvířaty je vymezen určitý prostor.
A tímto prostorem je právě zoo. Městská, veřejně přístupná zoologická zahrada v podobě, jakou ji známe dnes, vznikla až v 19. století a je bezesporu produktem určité kultury pohledu – souboru konvencí, jak, kdy a proč se na věci dívat. Stejný kořen, který souvisí s novověkou obsesí zrakem, jeho čistotou a nezkresleností (jasně viděné ztotožňujeme s pravdou; považujeme pravdivá fakta za evidentní, očividná, jasná, zřejmá), nacházíme ostatně i u jiných institucí, jako jsou muzea nebo galerie. Vystavují co nejzjevnější a přehledně uspořádané přírodniny a artefakty. Starší zoologické zahrady byly i zamýšleny jako jakési živé encyklopedie – jako vzdělávací a vědecké instituce, kde se městské obyvatelstvo mělo učit poznávat živou přírodu dalekých krajů ve stravitelné, pohodlné, náležitě měšťanské formě. Ostatně sám vžitý název „zoologická zahrada“ je odvozen z názvu Gardens of London Zoological Society, tedy zahrad londýnské zoologické společnosti, které se pro členy, k nimž patřil například Charles Darwin, otevřely již v roce 1828.
Pohyb v zoo byl pohybem v encyklopedii, kde jsou jednotlivá zvířata zcela vystavena pohledu kolemjdoucích, oddělená a jasně vymezená jako obrázky na stránkách knihy, a tomu bylo ostatně podřízeno i uspořádání klecí a výběhů. Vztah návštěvníka a zvířete kopíroval vztah zkoumajícího subjektu a pasivního objektu, který je vystaven pouze „nejčistšímu ze všech smyslů“ – zraku. „Nedotýkat se“, nabádají cedule v zoo. Tento praktický a oprávněný imperativ můžeme číst i jako příkaz k výhradnímu používání novověkem opěvovaného smyslu. Zvíře v zoo se tak mělo stát ryzím objektem vědeckého zájmu. Nutno dodat, že právě tato objektivace zvířat o mnoho desetiletí později vedla i vědecký mainstream k uznání zvířecí subjektivity. Současné směry zasazující se o individuální práva zvířat stavějí z nemalé části na výzkumech provedených v zoologických zahradách. Ostatně i počátky měšťanských sentimentů vůči zvířatům můžeme hledat v dobře odvedené popularizační práci zaměstnanců zoologických zahrad. Paradoxně jsou to tytéž sentimenty, které se mnohde postavily na odpor proti samotným zoologickým zahradám jakožto institucím „porušujícím práva zvířat“.
Lidé si však v 19. století, stejně jako dnes, nepřáli být vzděláváni – chtěli být za své peníze především baveni. Zoo tak nutně musela obsáhnout i složku zábavy a veřejného spektáklu a její vědecká stránka byla v mnoha případech odstavena na vedlejší kolej. Plíživým způsobem se od dob Carla Hagenbecka, inovátora zoologických zahrad jako komerčních, zábavních institucí, stávají čím dál tím více prostorem zábavy, především pak dětské. Ostatně Walt Disney byl při budování svého prvního zábavního parku inspirován právě „tematickým“ rozdělením zón Hagenbeckova parku u Hamburku – s tím drobným rozdílem, že se zvířaty v něm již (především z finančních důvodů) vůbec nepočítal. Zdá se, že současná zoo, vlečená poptávkou svých návštěvníků a nutností si návštěvníky získat a udržet v konkurenci jiných prostorů zasvěcených zábavě, se často podobá spíše tematickému parku typu Disneyland se všemi jeho separátními „světy“, které ve své umělé nádheře jako by zvířata už ani nepotřebovaly. A ve smyslu nositele jinakosti v něm skutečně ani nejsou. Lidé se totiž nechodí do zoo dívat primárně na zvířata – ač byl v minulosti prostor zoologických zahrad de facto tvarován pohledem návštěvníka, dnes se zaměřuje na všechno jiné, jen ne na vystavená zvířata samotná. Oko pozorovatelovo se otupilo a pohled sklouzl od zvířete kamsi do prázdna.
Lepší zvířata než skutečná
Podstatnou část návštěvníků tvoří rodiče s dětmi, často příliš malými na to, aby si z návštěvy zoo odnesly jiný zážitek než třeba z galerie, nádraží nebo nemocnice. A zatímco dospělý doprovod si dopřává veselý regres do dětství, ratolesti bývají viděným často zklamány. Důvod je celkem prozaický: chlapce v roce 1950 ještě mohl uchvátit slon, pro chlapce dnešního je tento zážitek ve své podstatě všední a nezajímavý. Slona zná mnohem lépe a takřka pornograficky detailně z přírodopisných dokumentů a kromě toho zvíře v zoo se pro něj nemůže nikdy vyrovnat půlhodinovému sestřihu tisícovek hodin záznamu s poutavým, obvykle tklivým rodinným a také zcela vyfabulovaným příběhem. Rozvoj zaznamenávací techniky způsobil, že zvířata na plátně a obrazovce jsou mnohem opravdovější, „lepší“ a také mnohem aktivnější než skutečná, většinou nečinná zvířata v zoo.
Občasnou touhu dotknout se živočišného těla dokonale využívá „plyšový průmysl“, zaplavující děti zkrásnělými a hygienicky úpravnými napodobeninami reálných i mytických, žijících i vymřelých zvířat, stejně jako je průmysl disneyovek a jejich derivátů seznamuje s ideálními světy zvířat antropomorfních, která na rozdíl od těch v zoo mluví, jsou zábavná, neustále něco dělají a hlavně jim je rozumět – jejich motivace, emoce, vnímání a světy jsou totiž stejné jako ty naše. Kromě aktérů zvířecích show se těmito kvalitami, byť jde o kvality dobře sehraného divadelního představení, kde ovšem herci nechápou své role, nemůže pochlubit žádné zvíře v zoo. Ta, která jsou člověku fylogeneticky tak blízko, že stěna vzájemného neporozumění může být jen velmi tenká, se zase stávají objektem antropomorfizace a často téměř kultu osobnosti – vzpomeňme například různé gorilí celebrity nejen v pražské zoo. Pitvorná lidská maska navlečená na pralesního lidoopa, disneyfikovaná postavička in vivo. Pohled a zájem není určen Jinému, zvířeti, ale pokroucenému člověku.
Betonová džungle
„Nechápu, jak mohou tak smrdět,“ pronesl chlapec v jednom z honosných pavilonů pražské zoo. Nezajímal se ani tak o lidoopy, opice ani o binturonga, jako spíše o architekturu a celkové uspořádání pavilonu, o to, jak moc a v čem tato betonová stavba se skleněnou kupolí připomíná džungli. Zvířata pro něho byla jen jakýmsi ornamentem na pozadí mnohem zajímavějšího technického řešení či estetických kvalit pavilonu. I tímto způsobem nejsou zvířata v zoo vlastně přítomna.
Pozorovatel stojí v teplém podzimním dopoledni před betonovým venkovním výběrem tygrů. Pruhovaná šelma se prochází nervózně kolem vchodu do vnitřní ubikace a co chvíli se vší silou opře do kovových vrátek. Ač kolem chodí mnoho lidí, tygrovi a demonstraci jeho síly nevěnuje pozornost nikdo, až po několika minutách si jej vyfotografuje turistka, oděná ve vkusný šat s tygřím vzorem. O několik metrů opodál stojí dřevěná socha znázorňující tygra, která slouží i jako dětská prolézačka. Je obsypaná šťastnými dětmi, jejich rodiče je fotí. Uvnitř pavilonu stojí návštěvníci u prázdné vnitřní expozice a čtou si nový informační panel. I tak může tygr (ne)být v zoo.
Výše zmíněný John Berger v roce 1977 napsal, že „všude na světě zvířata mizí. V zoologických zahradách vytvářejí živoucí pomník svého vlastního mizení.“ Otázka zní, jak ze zoo (opět?) udělat místo, kde se městský člověk může setkat se zvířetem, zakusit jeho svébytnost a svévoli, naučit se ho chápat jako rovnocenný živoucí protějšek, zajímavý nikoliv tím, co umí a čím nás může pobavit, ale samotnou svou existencí. Vyžaduje to jistý druh trpělivosti a úsilí. Domnívám se, že v čím větší míře si zoo zachová svůj odborný, vědecký charakter a čím méně se bude snažit splynout se zábavním parkem, tím více bude moci plnit svou, již takřka dvě stě let trvající funkci – ukazovat zvířata kvůli nim samotným.
Čtenář může považovat za nevkusné a nečestné psát zdánlivě ve zlém o zoologických zahradách včetně té pražské ve chvíli, kdy z ní ještě není uklizeno bahno z minulých záplav. Nejsem odpůrcem zoologických zahrad a ani si například na rozdíl od Boba Mullana a Garryho Marvina, autorů skvělé a velmi kritické knihy Zoo Culture (1998), nemyslím, že jsou prostorem promlouvajícím řečí kolonialismu, nacionalismu, rasismu, speciesismu, kapitalismu a konzumní společnosti a dalších zlovolných ismů 19. a 20. století. Ano, v minulosti jistě také takto promlouvala. Ale stále jsou to nedílné součásti měst, které mohou plnit svou funkci.
Ačkoliv příklad s tygrem vyznívá tragicky, má i jeden pozitivnější rozměr: někteří lidé v zoo začali číst nové, pěkně ztvárněné informační tabule (ty například za minulého vedení spíše ubývaly) a tráví u nich dost času, někdy i víc než pozorováním živých zvířat. Jestliže by už nebyl zájem ani o „zábavnou“ formu zoologického poznání, zmizela by jedna z možností, jak se dotknout jinakosti. Pražská zoo se v tomto ohledu mění, a pokud mohu posoudit, k lepšímu. Prostřednictvím reprezentací, zobrazení, která nás obklopují, se dají silně ovlivnit nejen lidské vědomosti o tom či onom druhu, ale i postoje k němu. Možná by se zoo mohlo znovu stát encyklopedií života, přetisknutou pro 21. století.
Zoo pozpátku
Pozorovateli hledícímu se zaujetím na lidi, jak (ne)hledí na exotická zvířata, málem unikla jedna podstatná drobnost. V zoo žije řada zvířat volně. Jsou to nezvaní, ne však nutně nevítaní hosté, například téměř všudypřítomné kachny divoké. Návštěvníci, hlavně děti, ptáky někdy různě pošťuchují. Kachnám se to nelíbí a občas se po dětech oženou. Setkali se. A mnohem intenzivněji než s tichým tvorem s apatickým pohledem, který hledí kamsi za vás přes poškrábané sklo svého „akvária“. Takových setkání a interakcí však každým dnem ubývá.
Natalie Jeremijenko s řadou dalších umělců, inženýrů a zoologů vypracovala koncept nazvaný „Ooz“. Název nejenže připomíná anglické slovo „ooze“, tedy kal, bahno, něco, co tak trochu kalí jasnost našeho pohledu a vrací do něj cosi nesterilního, ale jde také o „zoo“ pozpátku. Označuje sérii projektů založených na tvorbě jednoduchých i složitých rozhraní mezidruhového setkávání, reciprocity a interakce v běžném městském prostředí. Animatronická, dálkově ovládaná husa na jezírku v parku. Světelné pole na hladině řeky Hudson, lákající ryby i lidi. Bar pro lidi a netopýry. Krásné, osvěžující, možná nesmyslné, ale zábavné. Každopádně však umožňující vstupovat do interakcí s těmi tvory, kteří vytrvali v našich městech způsobem, jenž je zvláštně vyrovnaný. Umožňuje znovu se setkat se zvířetem a přitom pocítit jeho jinakost. Zvířata byla a jsou, jak píše Lévi-Strauss, dobrá k myšlení, nejen k jídlu. Možná je právě jedinečný vztah ke zvířeti jakožto k Jinému tím, co nás samotné dělá lidmi.
Autor je kurátor Hrdličkova muzea člověka PřF UK a přednáší na katedře obecné antropologie FHS UK.