Bíle předávám bílou ( )

Smrt je zvláštní slovo. Abychom se ale nedostali do rozpačitých banalit na základě vidiny univerzální zkušenosti (chceme umřít někde ve křoví jako psi, ale jsme zoufale přitahováni zpět do života oblíbenými skladbami, které bychom si rádi nechali zahrát na pohřbu), je možná lepší zastavit se a zůstat v tomto momentě na povrchu. To, co nás je schopno ještě přesvědčit o smrti, je totiž pouze radikální osobní zkušenost (to nemůže být vidět v médiích; občas se objeví v umění).

Může-li o něčem takovém svědčit umění, které nám dává k dispozici jen slova, je otázka – protože o smrti nic nevíme, představujeme si ji jako intenzitu a je pro nás spojená se zásahy do těla. Představa, že smrt by nám mohla ukázat nějaké tajemství (života), ale všechno zase ničí. „Vím, kdo je nejtemnější na světě, ve mně. Tohle mám společné se všemi lidmi: úkol být svobodný. Který je neosobní. Je třeba být zcela cizí plemeni na to být člověkem: šikmý. Ze vzdálenosti a žízní. Neutěšený a ohniskový: jak už řečeno, sám.“ (G. Viarre)

V prostoru smrti a hysterie

Kniha poezie Guye Viarra je událost. Autor dosáhl své smrti, jeho texty dosáhly nelidské řeči, minimalistická typografie knížek vydavatelství Fra prázdné obálky. Jedním z důvodů, proč nás dokonalost tohoto typu vzrušuje, je fakt, že „sebevražda má hodnotu psaného znaku“ (říká autorův blízký přítel Cédric Demangeot) a že psaný znak má hodnotu smrti (jak se traduje od Maurice Blanchota). Ačkoli si „smrt“ dovedeme představit na místě jednoho z nejpatetičtějších, nejbásničtějších výkřiků (Smrt!…), pro francouzskou postmodernu se stala naopak jedním ze strategických, politických slov na hranici negativity a neutrality, jednou z oněch silných, neopotřebovaných figur (slov-obrazů) stojících proti vyprázdněným metaforám západní metafyziky, oné „bílé mytologie“.

Z básníků, o nichž se říká, že se dostali do „blízkosti smrti“, známe ty, pro něž je smrt součástí mýtu života, opakující se mytologéma (Zbyněk Hejda). Součástí cyklu, který má i své zrození a věčný návrat. „Černé mléko úsvitu pijeme tě v noci/ Pijeme tě v poledne, smrt je Mistr z Německa/ Pijeme tě večer a ráno, pijeme a zase tě pijeme“, píše Paul Celan ve Fuze smrti (vydané německy v roce 1948). Mnohem pozdější Guy Viarre objevuje sám sebe již mimo tento cyklus, v posthumánním „prostoru smrti“, z něhož citový, citlivý pohled na život nemusí být možný. „Felace pachtů/ vchodů východů/ plodů// cyklů.“

Jeho fragmenty znají svou tradici, znají slovo „poezie“ a básnické pointy: vítr, skála, ptáci, průrva, černota, otisk… Slova osamocená, zvýznamněná až nepatřičně, protože v textu smrti přece slova zanikají neustálým sousedstvím, destrukcí významů. Jsou to ale skutečné pointy? Pointa pomáhá zacelit zkušenost čtení, která je vycepovaná naší současnou rétorikou podílu čtenáře, domýšlení a vlastního názoru. I když Viarre píše zpravidla jen v několikaveršových výkřicích (z původních strojopisů, kde připadal na stránku vždy jeden, bylo třeba fragmenty vtěsnat na stránku knihy), jsou natolik plné a hysterické, že nám téměř žádný prostor pro myšlení nedávají – naopak jen vymezují prostor naší stísněnosti.

Sníh na sněhu

Přitahována oním stísňujícím „bodem“ Viarrových úvah, poučení a tautologií (je to kniha zrání pro smrt, ale ne návod pro někoho jiného) je i nejlidštější myšlenka: „Víc než umění mi přátelství brání zemřít. Často mě od toho zrazuje. Vzácnější než umění. Přátelství, a v tom vězí jeho ušlechtilost, to nikdy nebrání zemřít.“

Sníh na sněhu… Závorka mrtvého… Klíčovou otázkou zůstává, jak využít tuhle stísněnost a pocit nevolnosti při čtení proti oněm velkolepým otázkám a odpovědím, které se neustále vnucují: co zbylo lidem ze smrti? Několik slov, která nikomu nic neřeknou, a spousta mediálních obrazů, které se valí, ale nic neobsahují. Guy Viarre možná napodobil mírou slov míru těchto virtuálních smrtí, ale protože nedávají dohromady žádné dojemné obrazy, zůstávají nepropustná. Viarrova poezie je jednou z těch, které nikdy nepřečteme, a neexistuje žádný dobrý způsob, jak o ní psát, jak ji předávat. (Což by se dalo říct i o smrti.)

Autor je redaktor nakladatelství Karolinum.