Punkový nápřah, hardcorová nekompromisnost a freejazzové vytržení. Novinka italské jazzcoreové skupiny Zu, která tvoří dosavadní vrchol její tvorby, uchvacuje svou přesně směrovanou a nebývale drtivou silou.
Fúze jazzu s hudebními odnožemi vyrůstajícími z rock’n’rollu obvykle v historii hudby končívají nevesele. Ačkoliv mají tyto žánrové mixy širokou základnu poměrně ortodoxních vyznavačů, jedná se často o hyperestetizovanou směsici, v níž oproti živelné či přímočaré spontaneitě formujících žánrů převládá chladná technika a epické, formální konstrukce. Naštěstí však existuje dost výjimek, jejichž metody jsou tak surové, objevné a nepředvídatelné, že překvapí a uchvátí dosud neslyšeným. Takovou živou formací, svrchovaně stojící nad žánry, jsou italští Zu, kteří od počátku nového tisíciletí stále znovu vybuchují svými aktualizacemi jazzové avantgardy, jejíž východiska zdařile kombinují s tvrdou hudbou.
Trochu jiné písně
Hudební monolit jejich zvuku je založený na rytmické souhře hutné, drnčivě kovové baskytary Massima Pupilla a spletitých bicích Jacopa Battaglii. Nezaměnitelný zvuk kapely je ale postavený především na silové hře barytonsaxofonu Luky T Maie, který buď rytmizuje hudbu drsnými riffy, nebo nad ní
klene živelné freejazzové linky, vytažené až na samotnou hranici možností nástroje. I při zachování jazzové komplikovanosti a poměrně sofistikované struktury však písně zůstávají písněmi, rocková struktura sloka-refrén-sloka i přes jistou míru mutace zůstává a délka skladeb se většinou pohybuje mezi dvěma a šesti minutami.
Při poslechu nás rychle napadne několik přirovnání. Lze vycítit příbuznost se skupinou Last Exit německého saxofonisty Petera Brötzmanna, aktuálněji pak se Zornovými projekty, v nichž se mísí tvrdá hudba s free jazzem (především Painkiller a Naked City) nebo s americkými The Flying Luttenbachers, kteří mají svým přístupem k Zu asi nejblíže.
Od Coltranea po Motörhead
Na debutu Bromio z roku 1999 představili svou energickou hudební fúzi v jasných konturách. Hardcorová rytmika s punkovými kořeny navazuje na dědictví amerických NoMeansNo, saxofonové erupce zdařile nahrazují předpokládaný zvuk tvrdé kytary a jazzový charakter je zde zesílen trubkou hostujícího Raye Pacciho, který svou hrou zřetelně odkazuje na styl hry Lestera Bowieho z amerických Art Ensemble of Chicago. Ačkoliv je na albu několik slabších míst a zdaleka není tak dynamické a propracované jako další nahrávky, rozhodně se nedá říci, že by zestárlo.
Už na druhé desce v roce 2000 se ukázal výrazný rys jejich tvorby, a to snaha propojovat rytmicko-melodický potenciál výrazově poměrně okleštěného tria s významnými osobnostmi a kapelami. Spolupráce s kytarovým anarchistou Eugenem Chadbournem, nazvaná The Zu Side of Chadbourne, na níž můžeme slyšet předělávky a pocty mnoha kanonickým hudebníkům od Coltranea po Beatles, pokračovala i na další desce Motorhellington, na níž společně variovali klasické hardrockové a metalové kapely. Na nahrávání dalších alb spolupracovali s jazzovými saxofonisty Kenem Vandermarkem a Matsem Gustafssonem, s japonským elektronikem Nobukazu Takemurou nebo s americkými hiphopery Dälek.
Pod horou z karbonu
Nové album Carboniferous zachycuje trio v kongeniální spolupráci s Mikem Pattonem, který se ujal produkce, album vydal na své značce Ipecac a ve dvou písních i zpívá. K triu se také připojil kytarista Buzz Osborne z Melvins. Díky využití zkreslených kytar a elektroniky má kapela podstatně tvrdší zvuk než u všech předchozích alb, struktura písní je čistší a průzračnější než třeba u druhé studiové desky Igneo, rytmy a melodie jsou roboticky chladné, ale zároveň podivně rozlámané a plné drsných, neopracovaných odchylek. Ačkoliv skupině improvizace na koncertech nedělá problémy, při vzniku této desky pro ni nebylo ponecháno téměř žádné místo; vše je dokonale prokomponováno, struktura je pevná a houževnatá. Zkreslené taneční rytmy se zde setkávají s hrubými a masivními celky, založenými na repeticích krátkých útvarů a jejich neustálém rozvíjení, explodující saxofon je mnohdy zkreslený do podoby drásavých proudů hluku.
Sympatické také je, že se i přes přitvrzení svého výrazu skupina Zu neveze na žádné z aktuálních módních vln různých subžánrů metalu s rozličnými předponami, ale osobitě rozvíjí svou stávající poetiku.
ZU: Carboniferous. Ipecac; 2009.