Outsiderem jsi, když punkáč nejsi

Jak a kde hard core vznikl?

Zhruba na konci sedmdesátých či na začátku osmdesátých let se v Americe datuje vznik hardcorové komunity. Šlo vlastně o nesouhlasnou reakci části tehdejší punkové subkultury na destruktivnost a „no future atitude“, který byl s punkem spojený skrze drogy a násilí. Objevil se nový přístup, jenž spočíval především v tom, že tito lidé si vše začali dělat po svém – pořádání koncertů, vydávání desek, zakládání nezávislých labelů atd. Šlo vlastně o obrození Do it yourself etiky. S tím souvisela názorová radikalizace, ale i přitvrzení, co se muziky a její rychlosti týče. Všeobecně je za první hardcorovou nahrávku považována deska kapely Middle Class z roku 1978.

Chápeš hardcore čistě jako muziku, nebo jde o životní styl či dokonce politický názor?

Obecně se nedá odpovědět, neboť lidé jsou odlišní a žádný předpis tady neexistuje. Pro mne jsou skutečně důležitější myšlenky, které s sebou hardcore nese. Miluji muziku, myslím si, že je to velice důležitý nosný prvek myšlenek, a že ve chvíli, kdy není dobrá muzika, je to v mnoha ohledech limitující právě pro přenos idejí. Pokud to zjednoduším, tak já bych nemohl poslouchat kapelu, která sice dobře hraje, ale má například hloupé rasistické nebo sexistické texty. Myšlenky hardcoru formovaly moji osobnost, a kdyby k tomu nedošlo, tak tu dnes spolu asi nesedíme.

O jakou politiku konkrétně tedy jde?

Některé kapely, jako třeba slavní Dead Kennedys, reagovaly na konkrétní politické činy, obracely se ve svých textech ke konkrétním politickým problémům a napadaly přímou cestou konkrétní politiky. Embrace přišli později s myšlenkou, že „osobní je politické“. Politiku dostali na osobní úroveň a konstatovali, že jakékoliv individuální­ rozhodnutí je v posledku rozhodnutím politickým, protože žijeme v prostředí, které je politikou neustále ovlivňováno. Když se ráno probudíš a cítíš se mizerně, tak z toho může přece vzniknout skvělý politický text.

V souvislosti s hardcorem se často skloňovaly fenomény, jakými jsou veganství a boj za práva zvířat. Platí to i dnes?

Týká se to především starších ročníků a už to není tak úplně pravda u těch mladších, kterým chybí potřebný backround a nemají ponětí o kořenech muziky, kterou poslouchají. Hodně to souvisí s tím, kam se celá punková a hardcorová scéna posunula. Hezky to glosoval člen jedné staré hardcorové kapely, když vzpomínal, jak na něj ve škole bylo pohlíženo jako na outsidera, protože byl punker, kdežto dnes je to přesně opačně. Outsiderem jsi, když punkáč nejsi. Stala se z toho móda, internet smazal přirozené hranice mezi undergroundem a mainstreamem, zcela logicky vymizela radikalita spojená právě se zmiňovaným veganstvím atd., atp. Spousta lidí se v téhle subkultuře pohybuje, protože je to zrovna cool a trendy, a hardcore jim v současné době k tomu poskytuje prostor. Za rok to ale může být třeba country nebo hip hop.

Můžeš objasnit spojení straight edge, které je spojováno s hardcorem a jeho radikalitou?

Úplně jednoduše se dá říci, že jde o totální drogovou abstinenci, která souvisela právě s tendencí vymanit se z destruktivních okovů punku. Samotné spojení straight edge poprvé zaznělo na počátku osmdesátých let ve stejnojmenné písni kapely Minor Threat. Sám tvůrce této písně asi milionkrát řekl, že jí rozhodně nezamýšlel pojmenovat a nastartovat nějaké hnutí. Od začátku šlo skutečně jen o drogovou abstinenci a spojení s vegetariánstvím a bojem za práva zvířat přišlo až později v rámci takzvané druhé vlny straight edge. I dnes jsou ale lidé, kteří to propojení odmítají.

Velmi radikální koncepci boje za práva zvířat přinesla kapela Vegan Reich, která začala otevřeně mluvit o přímých akcích a použití násilí v rámci ochrany zvířat. Tehdy vznikla odnož straight edge, která si začala říkat hard line, otevřeně například mluvili o střílení vivisektorů, ale zároveň je třeba říci, že nastartovali uvnitř hardcorové scény velice důležitou debatu o tom, kam až lze zajít při obhajobě vlastních radikálních názorů.

Můžeme tedy mluvit o nějaké řevnivosti či přímo nenávisti mezi příznivci myšlenek straight edge a těmi, které vůbec neoslovují?

Řevnivost jistě existuje, ale myslím, že se to obecně zveličuje. Co se týče české scény, tak spolu všichni spolupracujeme a žádné boje se nevedou. Jde spíše o takové vzájemné škádlení. Patnáct let chodím na koncerty do klubu 007 a nikdy jsem nezažil, že by se tam z důvodů odlišného pojímání hardcoru někdo serval. Spíš je to takový mýtus.

Lze v době, kdy se slovo alternativní totálně vyprázdnilo a vše alternativní je okamžitě zneužito v reklamním průmyslu, o nějaké autentické alternativě vůbec mluvit a žít ji? Existuje v rámci hardcorové subkultury?

Mainstreamová kultura využívá alternativní rétoriku, to ovšem neznamená, že by dnes nešlo dělat alternativní kulturu. Jen je těžší se v tom celém dobře orientovat. Stále fungují labely, u nichž je naprosto jasné, že nemohou vydělat peníze, a přesto vydávají desky pro 200 kamarádů. Undergroundová hardcorová scéna stále ještě stojí na osobních vazbách. Někdo vydá sice jen 500 desek, ale tamhle vymění pár výlisků s podobným labelem v Japonsku, poté s někým z Brazílie a nakonec zjistí, že mu žádná nezbyla. Je to skutečně ryzí DIY přístup i etika. Co je možné si udělat sám, si zkrátka sám udělám. Label Discord existuje například od roku 1980 a dodnes jej vedou jen dva lidi.

Stále jde ale jen o muziku. Je možné najít DIY přístup v hardcorové komunitě i jinde? Třeba ve výrobě nějakých nehudebních produktů?

V Česku to příliš nefunguje a týká se to vlastně pouze fanzinů. V zahraničí ale existuje řada projektů kolem hardcorové scény, které nemají s muzikou nic společného. Jde o nejrůznější manufaktury na biokosmetiku, nakladatelství, veganské jídelny atd. To souvisí s tím, že česká autonomní scéna je prostě slabší, máme tu jediný squat, takřka žádná sociální centra, a to jsou právě místa, jež venku fungují jako základny pro podobné projekty.

Hardcore je snad jediná netaneční muzika, která stále vychází ve velkém na vinylech, čím to je, když hardcorový dýdžejing prakticky neexistuje?

Hardcore je ve skutečnosti velmi konzervativní, a tak zůstal u klasického zvuku vinylu, který je dle mého pro přenos tohoto druhu muziky nejlepší a byl s ním od počátku spojen. Druhým důvodem je určitě političnost hardcoru, neboť vinyl ti poskytuje možnost přidat k desce plakáty, letáky, nášivky, to třeba v případě CD prostě nelze. Obecně je možné ale říci, že vinyl je opět v módě, je to retro, což je dobře vidět na kapelách typu Arctic Monkeys, Franz Ferdinand atd. CD si dnes můžeš také prakticky vyrobit doma, že je k nerozeznání od originálu, ale vinyl si nevyrobíš.

Hodně změn přišlo s využíváním internetu, nejrůznějších chatů, myspacu, facebooku atd. Jaký je tvůj názor na tento fenomén, který, jak se zdá, ovlivňuje všechny subkultury bez rozdílu a v jistém slova smyslu vytvořil komunitu, která tu předtím nebyla?

Celý kontext se dnes kvůli internetu úplně změnil. Osobně nemám myspace rád, zdá se mi, že vytváří virtuální komunitu, která nestojí na reálných základech. To, co mne na punku a hardcoru vždy přitahovalo, byla právě živoucí realita. Skutečnost, že jedeš vlakem na koncert 300 kilometrů do Ostravy a tam třeba strávíš víkend u někoho, koho jsi předtím neznal, na zemi v bytě a pak je z toho třeba přátelství do konce života. Žádné psaní na internetu, ale žitá realita. Já se potkával, potkávám a budu potkávat s lidmi. To je to, co mne baví, co opravdu chci, a nedá se to srovnat s potkáváním v nějakém virtuálním prostoru. Chci prostě komunikovat na reálné úrovni. Pokud na internet koukáš jen jako na zjednodušení komunikace, tak je to samozřejmě super a můžeš touto cestou třeba získat desky z Japonska za deset minut namísto za půl roku. Problém ale je, že hardcorová komunita internet přijala jako náhražku reálného života, což mě osobně velmi mrzí. Jako by se veškerá aktivita přenesla za klávesnice, ale jinak se vytratila. Mne na hardcore a punku vždy fascinovalo především to, že můžeš sám dělat úplně vše. Můžeš vydávat desky, dělat koncerty, produkovat koncerty, být jakkoliv aktivní. Já sám jsem první koncert zprodukoval ve svých patnácti letech a nevěděl jsem o tom vůbec nic. To je nesmírně silná a důležitá myšlenka.

Lze mluvit o českém předrevolučním hardcoru?

První kapely vznikaly někdy ke konci osmdesátých let. Šlo o skupiny Michaels Uncle, Kritická situace, Svobodný slovo a některé další.

Existovaly tehdy vazby na český hudební underground?

Vzájemné propojení tu bylo a je velmi dobře popsáno v knize Kytary a řev aneb Co bylo za zdí, která mapuje právě předrevoluční punk a hardcore. Nešlo jen o vazby na underground, ale také o spojení s novovlnnými kapelami. V Československu měl nástup hardcoru vlastně stejný průběh jako v Americe, jen to přišlo s desetiletým zpožděním. Šlo o protirežimní až protispolečenské kapely s tím rozdílem, že v Americe se naváželi do Reagana a u nás do Husáka. Koncept byl ale velmi podobný.

Ty osobně cítíš myšlenkové propojení hardcoru s anarchismem?

Sám za sebe mohu říci, že jsou mi anarchistické myšlenky blízké, jenže jsem měl vždy velký problém s tím, jak se místní anarchisté vyhraňují především vůči sobě, místo aby působili navenek. Právě proto, že se mnohdy organizace a jednotlivci nedokázali domluvit ani mezi sebou, jsem nikdy do žádné z nich nevstoupil. Tím bych nerad podrýval většinu myšlenek, které hlásají, ale jen reflektuji českou skutečnost.

Jaké je místo žen v hardcorové subkultuře?

Nerad bych zobecňoval, ale myslím, že jde o velký problém uvnitř scény, která je z většiny pánským klubem svého druhu, i když se navenek tváří velice otevřeně. Holky jsou brány jako přívěsek kluků. Velmi často se stává, že nejsme schopni znát ani jejich jména a uvažujeme i mluvíme o nich jako o partnerce toho kterého kamaráda.

Mluvil jsi o tom, že hardcore a punk je dnes trendy. Kde vidíš budoucnost této české subkultury?

Tahle vlna opadne, to je úplně jasné. S tím už máme zkušenost z doby, kdy utichla první porevoluční vlna. Většina mladších, kteří se dnes k hardcoru dostávají jaksi shora, tedy z médií, tuto subkulturu opustí, a zůstanou jen ti, kteří to myslí vážně, a pak ti, kteří tím žijí už nějaký ten rok.