O čem mlčí Mločí mapa?

Nad mločí mapou je tmavo. Soumračno nad úzkými stezkami, které sotva naznačené se zas vytrácejí. Mločí mapa – tak se jmenuje druhá lyrická knížka Ladislava Puršla (nar. 1976), vycházející čtyři roky po prvotině Paměť vody. Puršl píše sevřenou, kalně obraznou lyriku tak trochu na způsob Zbyňka Hejdy či Bohuslava Reynka; některé momenty či osudové, potemnělé kouty zdejších krajin odkazují snad až k Erbenovi. Puršl ctí „velký svět“ živlů, ale i ztichlou obyčejnost chvíle. Jeho básně jsou lyrická tušení, dotahovaná někdy až na hranici drobné básnické „věštby“. Významně se Puršl vrací k motivům smrti, hřbitova, sychravé venkovské přírody. Jeho svět je též plný prastarých zvířecích symbolů: ryby, hadi, ptáci. Mytický mlok, salamandr, ohněm zrozený. Můžeme si domýšlet, čeho je tu lyrickým „hieroglyfem“ třeba ryba: Počátku? Hlubiny? Lůna? Mlčenlivého tajemství, z něhož se rodíme? Závrati z cizího? Ryba jako oběť, výstraha, neznámý souputník z odvrácené strany. Ale básníkovy symboly nemíří k ustálenějšímu, zřetelnějšímu významu. „Znamením“ o sobě je už sama fyzičnost zvířat: pach, studenost, vlhkost rybích těl, šelest ptačích křídel, hadí zpěv i tanec. Stopa mloka na kameni. Tiché mločí zjevení kdesi na okraji požářiště. „Mločí mapa mlčí,/ ale jen ona by věděla…“ Mločí mapa není nic rozsáhlého; snad ojedinělá stopa-skrýš, vržená mezi ostatní znaky, „nezničitelné konstelace“ světa.

Zvířata – působivý motiv. Přítomnost zvířat básníka přitahuje svou próteovskou kvalitou. S každou proměnou se ocitáme nablízku tajemstvím světa, máme ale i šanci nečekaně stanout tváří v tvář sami sobě, svému odvrácenému, do světa rozprostřenému já. „Jedním místem/ ve všech řekách/ v téže chvíli// nečekaně/ vodou bloudí/ ryba dlaně.“ Puršlova poezie neohledává podobná tajemství jasněji formulovanými básnickými myšlenkami, ale v unikavých vizích a spojeních, obrazných náznacích. A za hledačský instrument někdy postačí už rytmus jednoduchého popěvku; próteovské vyklouznutí vzejde z prostého, houpavého, „náhodného“ rýmu: Nečekaně – ryba dlaně…

Lyrický postřeh, lyrické vakuum

Byla řeč o vytrácejících se stezkách. Puršlova poezie nás vskutku chvíli spolehlivě vede, vzápětí však hledáme půdu pod nohama. Puršl je lyrik drobnohledného pohledu. Soustředěného? Ne příliš. Tu básník naznačí konkrétní chvíli, vzápětí ho přitáhnou živly, voda, vítr, jinde dostanou verše mytický odstín, zazní křesťanské echo, ale i poloha jakoby pohanská. Je tu dětská ukolébavka i rozhovor – snad – se zemřelou. Puršl dovede pár slovy načrtnout atmosféru, již vzápětí zbytečně vyjemní odvozeným lyrismem („píšťaličky kostí“). Dokáže neokázale evokovat zásvětí (listí „pod nohama šustí,/ jako by tu chodil/ někdo, kdo už není“), příště však lyrický „koncentrát“ vyzní ploše až k naivitě: „Kruh duší/ obchází dům./ Někdo v noci přešel/ ke stínům.“ Jsou tu hlubinně napjaté momenty, ať už zachycené prostřednictvím křehkého lyrického švu či třeskuté hrany: „nehybní psi, živé kameny“. Vedle toho tu však čteme i momenty lyricky přepjaté, které nepřesvědčí ani v rámci tragického kontextu, do něhož je věnování básně zemřelé básnířce (ne ale už text sám) vsazuje: „Visí ve mně už léta/ a nebije. V žebrech past/ sklapla naprázdno“. Tady příliš snadno zvítězil obrazný nápad nad niternou evokací. Anebo: výtečná matoucí drobnokresba – „V misce světlo o stín láme/ vodu na svém okraji“ – se octne hned vedle míst, kde se básník jen svezl s dobře osvojenou lyrickou technikou, s možnostmi, jež slova nabízejí, leč bez vnitřní nutnosti a nevývratnosti (tma „roztaví se pádem“, jinde „lev tvých vlasů/ taví měď/ zeleného času“). Odtud občasné zklamání, že autora zajímá spíš sám básnický způsob než předmět, o nějž běží.

Všelijaké motivy jsou v Mločí mapě zmíněny a nahozeny, méně už dovedeny k pregnantnějšímu nálezu či závěru. Básníkovy prožitky, sklony, hnutí, snad i náznak víry jsou jistě cítit v pozadí. Koncentrovaně lyrický způsob však svádí k slepým básnivým odbočkám. Odvozeně znějících lyrismů, které spíš odvádějí od věci, než by co říkaly, je tu řada: „kolik dnů ti zbývá do bolesti“; „ze žalova domů se nikdy nic nenosí“; duch „čechrá spánku peří/ aby o sen neklopýtl“; pavučina, co zachytí „pád do snů“; „kdosi uhnul ze svých vin“; „otiskla tvář do mých snů“… Vidím zásadní rozdíl mezi lyrickým postřehem, kdy básník dokáže jemně zaznamenat, že „déšť jihne dětem na tvářích“ – a lyrickým vakuem, kdy se jen krouží kolem prázdného středu: „Zdál se mi sen,/ tato báseň. Vítr/ ji přinesl oknem, báseňj/ jako akátový list.“

Je Puršlova poezie kontemplativní? Místy bychom ji tak nazvali. Často v ní však rozeznávám ne usebrané otevření se niternému, ale spíš sklon k matné uzavřenosti. Je tedy poezie Mločí mapy – v dobrém slova smyslu – enigmatická? Ne tak docela. Jistě, jsou tu pasáže, jež nabídnou stroze snivé, jakoby z dálky zahlédnuté tajemství. Třeba čtyřverší Bleskem: „Zemřely tři: bába, matka/ i dcera. Dosud do půlnoci zeje/ nahá jizva dřeva. V dálce v poli/ tři srny rychle za sebou.“ Tady je tajemství načrtnuté jako pohádková zkratka, letmé mytické prolnutí „cizích“ dějů, lidského a zvířecího. Jindy ale verše uhýbají od tajemství k pouhé zastřenosti. Snaze zpřítomnit enigma se do cesty staví rozostřenost řečeného; je rozdíl mezi tajemstvím, nejednoznačností obsahu – a nezřetelností samotné formulace. Leccos z toho, co básník do textů vkládá, zůstane prostě nepřečteno. Počáteční usebrání často k závěru básně vyvane. Básník vnímá okolní mystérium, ale své pocity nakonec shrne jen do vágní, nejasné věty či vize. „Jako by se břehy/ mezi světy svíraly…“

Temně rozzářený sen

Jsou tu ovšem i básně, v nichž představy a pojmenování k sobě naopak těsně lnou, jedna vidina se zařezává do druhé bez planě lyrizující výplně. Stačí ostře vyťatá úvodní věta: „Dítě lomcuje klikou/ do bezvětří –“ Nečekané, prudce obrazné spojení plné prostorové a myšlenkové dynamiky jako by v sobě mělo kouzelnou moc spustit řetězec drobných, leč pevně do sebe vevinutých smyslových a obrazných faset, jejichž „logikou“ je vzájemné drhnutí, mikroskopické střetání jednotlivých plošek, slov, vjemů, úhlů, rovin pohledu. „Podzimu přiznat/ ještě víc:// Ostrý/ sesuv sutin v chřípí,/ v rychlém stoupání rtuti mdlou/ úzkost zahrady.“ V knize najdeme i pár zřetelně ražených sentencí-obrazů, k nimž netřeba nic dodávat, které nerozmývají zbytek básně, ale naopak vyzařují svými významy do dalšího textu, vnitřně ho zpevňují svou přemýšlivou „vertikálou“. Tak představa kamene, jenž do vysychajícího rybníka „dopadá/ a nevytvoří kruh“; je v ní cosi zlověstného, zásvětního, zároveň definitivního a souhrnného. Ve stejném tónu se odvíjí i následný text, jemuž se věta stala pevnou sponou.

Hned vedle se zaskví báseň, již považuji za jednu z nejlepších z celé knihy. I ona je textem zásvětním. Je tu znát fascinace snově „morbidními“ hejdovskými motivy (mrtvá vstává a mění se v dítě), zároveň báseň strhne přesně odměřeným traktováním vizí a vjemů, vtělených do jasných, rytmicky uhrančivých vět. Text vrcholí představou schizoidního, vejpůl rozťatého slunce: „Slunce stojí,/ pak se vrací, láme se v půli.// Zapadá půl na východ. Půl/ stojí a nezapadá. Stoupá blíž/ a dorůstá. Zpětný chod…“ Rytmická provázanost veršů hodinářsky přesně odráží přísný vnitřní „mechanismus“ vize, připomínající rytinu ze starého foliantu. Lyrik je teď spíš rytcem než akvarelistou. Temně rozzářený sen rytiny je apokalypticky děsný i eschatologicky otevřený a nadějný. Jsou zázraky, které nechceme i chceme spatřit –

Autor je básník, literární kritik a hudebník.