V Galerii Roberta Guttmanna na rozhraní pražského Starého Města a Josefova představuje Jaroslav Róna svou tvorbu malířskou, sochařskou, ale i drobné tušové kresby.
Česká výtvarná scéna trpí nedostatkem skutečných osobností, respektive autorů pevných ve svých zásadách a čitelných v autentickém kontinuálním směřování. Jaroslav Róna (nar. 1957) se k takovým případům dá směle řadit. Pro své nadčasové apelační vize je veleben, ale stejně tak (a stále častěji) ostentativně přehlížen coby autor nepoužitelný pro současný (pokud možno mladý) takzvaný umělecký provoz. Ani vlastními „produkty“, ale ani svým naturelem – jako osamělý romantický bohatýr – se nedá zařadit a zpacifikovat. Je totiž sebestředný, sarkastický, někdy arogantní, zpravidla však pozorný k upřímnému (roz)hovoru a emfatický k „tomu“ podstatnému a citlivému. Róna je nekompromisní ve svých soudech a gestech. Jako profesor pražské AVU má s touto vybočující vlastností jistě notné zkušenosti. O střety na půdě různých názorových a zájmových skupin zde není nouze. Ale vraťme se k samotné výstavě, i když právě stručně nastíněný charakterový rejstřík souvisí bezprostředně s nahlíženým dílem. Róna maluje a sochá sebe, tedy výhradně svůj pocit ze světa, ponor do podvědomí a „cesty“ do dávné minulosti i vzdálené budoucnosti. V pozadí za jeho kompaktní a přitom různorodou prací to nešustí uměleckými časopisy a publikacemi. Jistěže se také inspiruje jinde, použité citace ale přetváří do svého osobitého stylu a hodnotového systému.
Róna v první linii
Necháme-li se obstoupit exponáty současné výstavy, je okamžitě zřejmý jeden společný jmenovatel: naléhavost. Róna, jinak spíše neskromný umělec, nemaluje – domnívám se – pouze pro zábavu, seberealizaci a pro touhu exhibovat vlastní dominující výlučnost. Je především přímo a (ne)vědomě napojen na jakýsi spodní mateční proud (světa, kosmu, vůle) a hledí tak do tváře neradostné, úzkostné, konfrontační, tajemné, někdy až zdrcující pravdě. Její podoba, uvědomíme-li si širší souvislosti, je vskutku temná, nihilistická, bezcharakterní, nikoliv však beznadějná. A Róna má dar spojovat jednotlivé jevy (zážitky z četby či filmu, byvší sny, napadnuté vize, vrstevnaté symboly, silné příběhy) a zahalit je scelujícím ponurým sfumatem divné planetární chandry a mytické nepolevující předurčenosti. Některé z vystavených obrazů: Galéra (namísto otroků kostlivci, kteří pádlují s kupami rudě zbarvené hmoty), Bazén (temná opuštěná nádrž – lázeň olejnaté tekutiny v odcizeném uzavřeném prostoru), Modrá opice (svírá v náručí své mládě na pozadí požáru džungle), Rajská zahrada (namísto biblického ráje se lidský pár ocitl uprostřed labyrintu holých cel, uschlých stromů a divé zvěře).
Příchod člověka
Vystavená díla převážně větších rozměrů v sobě stále mají onen „rónovský“ hutný náboj, jasnou artikulaci, nekompromisní dramatiku, morální patos, nepřestávající pocit ohrožení, osamění, ale i touhu vzhlížet k transcendentním obzorům (lepším světům, bohům, bližním?) a tušeným silám – k všemocnému hybateli. Tyto obrazy jsou jakýmsi pandánem ke starším, zjevněji mytologickým (mnohdy zvířecím), zemitým kompozicím. Jsou pokračujícími kroky odvíjejícími se od doby „umanutých kreseb“ z konce devadesátých let, které jsou na výstavě také symbolicky zastoupeny (vyšly knižně v roce 2002). Co dříve umělec naznačoval prostřednictvím archeologických fragmentů a dalších více méně jasně odkazujících znaků, snaží se v posledních letech včlenit do uvěřitelnějšího či spíše uchopitelnějšího temného či teskného příběhu, do podobenství. V druhé polovině devadesátých let se Rónovy obrazy stávaly pravděpodobnějším výjevem, situací přenesenou do obecně navyklé optické perspektivy. Jsme zde svědky celkového zklidnění, zpřehlednění, jakéhosi nového klasicismu. S tím přichází jednota prostoru, času a děje. Na scénu vstupuje (po delším čase a možná i překvapivě) stafáž, lidská postava, člověk. Příběh dostává měřítko, niternější subjektivitu (promítá se zde jistě také důsledek překonané osobní krize) a nově i stupňované kontemplativní fasety, snad i pokoru a jinou (sebe)reflexi, projevující se na obrazech s dosud nefrekventovaným tématem putování a snění.
Morality a sarkasmy
Většina vystavených obrazů vznikla v posledních dvou letech, několik doplňujících plastik pochází z různých období. Na počátku této malířské řady stojí velké plátno Příběh tlouštíka (2007), ilustrujícího Kafkův sen z jeho povídky Popis jednoho zápasu. Na nosítkách nesený zavalitý muž rozmlouvá tak jako Buddha s okolní krajinou, splývá s celou přírodou, až nakonec utone v řece. Toto téma je jistě nadčasové. Ostatně autor se nevyhýbá ani výjevům z přítomné či budoucí společnosti. Současnou civilizaci (jako Římskou říši před pádem) vnímá coby sebedestruktivní, zpupnou, prostou míry, pokory a odpovědnosti. To také dokládají obrazy z letošního roku: Sodoma, Někdy na východě, Hněvy bohů, Krajina s lodním vrakem či již zmíněný Bazén, který patří k nejpůsobivějším malbám celé Rónovy tvorby.
Výstava, otevřená jen několik metrů od autorova pomníku Franze Kafky, potvrzuje výtvarníkovy dosahované kvality a zároveň odkrývá další smysluplný posun, neobyčejnou imaginaci, skvělé řemeslo, krásu i obsažnost. Róna už měl být dávno umělcem světovým. Proč tomu tak není, ví jen Bůh. Tento deficit však trvá jen, díváme-li se směrem horizontálním. Na vertikále času je již jasno.
Autor je šéfredaktor Revue Art.
Jaroslav Róna: Podobenství. Kurátor Arno Pařík. Židovské muzeum v Praze – Galerie Roberta Guttmanna, 29. 1. – 10. 5. 2009.