Modré z nebe

Z taxíku před Francisem jsem vystoupil slušně opilý. Beze slova jsem usedl ke stolu u několika přátel, za nimiž jsem mířil. Společnost mi prospívala, vzdalovala mě megalomanii. Nebyl jsem sám, kdo měl upito. Šli jsme večeřet do šoférské restaurace: byly tam pouze tři ženy. Stůl brzy pokrylo množství prázdných nebo poloprázdných lahví červeného vína.

Moje sousedka se jmenovala Xenie. Když jsme dojídali, řekla mi, že se vrací z venkova, a že v domě, kde přespala, viděla na záchodě nočník plný bělavé tekutiny, uprostřed které se topila moucha: mluvila o tom prý proto, že jsem jedl srdce na smetaně a barva mléka se jí hnusila. Sama si dala jelítko a pila všechno víno, co jsem jí naléval. Hltala kousky jelítka jako farmářská holka, ale šlo o strojenost. Byla jen znuděná a příliš bohatá. Tahala s sebou jakousi avantgardní revue, která ležela před jejím talířem. Otevřel jsem ji a narazil na větu, kde vesnický farář vytahoval vidlemi srdce z hnoje. Byl jsem stále opilejší a obraz mouchy utopené v nočníku se mi spojoval s Xeniiným obličejem. Xenie byla bledá, měla v zátylku nevzhledné chomáčky vlasů, muší končetiny. Vedle drobků a skvrn od červeného na papírovém ubrusu ležely její neposkvrněné rukavičky z bílé kůže. U stolu mluvil jeden přes druhého. V pravé ruce jsem ukryl vidličku a jemně ji přesunul na Xeniino stehno.

Třaslavý hlas opilce jsem v tu chvíli částečně hrál. Řekl jsem jí:

„Máš studené srdce…“

Náhle jsem se rozesmál. Právě mě napadlo (jako by na tom bylo něco směšného): srdce na smetaně… Začalo se mi chtít zvracet.

Byla zjevně skleslá, ale odpověděla bez mrzutosti, smířlivě:

„Zklamu vás, ale je to tak: ještě jsem toho dost nevypila a nechtěla bych lhát, abych vás pobavila.“

„Nuže…“ řekl jsem.

Skrze šaty jsem jí prudce zabodl vidličku do stehna. Vykřikla a nekoordinovaným pohybem, kterým se mi snažila uniknout, převrhla dvě sklenice červeného vína. Odtáhla si židli a zvedla si šaty, aby viděla na ránu. Prádlo i nahota stehen se mi zamlouvaly; jeden ze zubů, ostřejší, pronikl kůží a tekla jí krev, ale rána byla zanedbatelná. Vrhl jsme se k ní: nestihla mi zabránit, abych přisál rty na ránu a spolkl trošku krve, kterou jsem prolil. Ostatní koukali, trochu překvapeně, s rozpačitým smíchem… Ovšem i přes Xeniinu bledost viděli, že mírně pláče. Byla opilejší, než myslela: plakala dál, ale na mé paži. Tak jsem jí nalil do sklenice, kterou převrhla, víno a dal jí napít.

Jeden z nás zaplatil; potom se částka rozdělila, ale trval jsem na tom, že zaplatím za Xenii (jako bych si ji chtěl přivlastnit); mluvilo se o tom, že zajdeme k Fredu Payneovi. Všichni se natěsnali do dvou aut. Horko v malém sále dusilo; tancoval jsem s Xenií a potom se ženami, jež jsem nikdy neviděl. Chodil jsem na vzduch a tahal jednou toho, podruhé onoho – jednou dokonce Xenii – do vedlejších barů na panáky whisky. Čas od času jsem se vracel do sálu; nakonec jsem se postavil u dveří a opřel se o zeď. Byl jsem opilý. Hleděl jsem na kolemjdoucí. Nevím proč, jeden z mých přátel sundal pásek a držel ho v ruce. Řekl jsem mu o něj. Přehnul jsem ho a bavil se tím, že jsem jej zvedal před ženami, jako bych je chtěl udeřit. Bylo šero, nic jsem neviděl ani nechápal; ženy s doprovodem dělaly, že mě nevidí. Přišly dvě holky a jedna, když uviděla pásek zdvižený jako výhrůžku, se ke mně otočila, vynadala mi a vmetla do tváře své pohrdání: byla skutečně hezká, blond, ostré a ušlechtilé tváře. Znechuceně se otočila a vešla k Fredu Payneovi. Následoval jsem ji středem pijanů natěsnaných kolem baru.

„Proč se tak zlobíte?“ řekl jsem jí a ukázal pásek, „chtěl jsem se pobavit. Dejte si se mnou skleničku.“ Nyní se smála a zpříma na mě hleděla.

„Dobře,“ řekla.

A jako by nechtěla tomu opilému klukovi, co jí pitomě ukazoval pásek, zůstat dlužna, dodala: „Nate.“

V ruce držela nahou panenku z měkkého vosku. Spodek měla zabalený v kousku papíru; pečlivě udělovala trupu jemný pohyb: nic neslušnějšího nemohla vymyslet. Jistě byla Němka, silně odbarvená, nevraživého a vyzývavého vystupování: tančil jsem s ní a vykládal nevímjaké hlouposti. Bezdůvodně zastavila uprostřed tance, nasadila vážný výraz a upřeně se na mě podívala. Sálala z ní nestoudnost.

„Koukejte,“ řekla.

A vytáhla si šaty do pasu: květované podvazky, punčochy, prádlo: všechno luxusní; prstem popojela po nahé kůži. Dál se mnou tančila a viděl jsem, že v ruce stále drží tu levnou panenku: takové tretky se prodávají u vchodů do varieté, prodejce vás zasype hesly jako „senzační na dotek…“. Vosk byl jemný: pružný a svěží jako tělo. Později, když mě nechala, ji vztyčila ještě jednou a provokativně v souladu s rumbou, do níž se pustila před černým pianistou. Mávala s ní kolem sebe: negr ji doprovázel na klavír a smál se na celé kolo; tančila dobře, lidi kolem začali tleskat. Načež vyndala panenku z papírového kornoutu a s výbuchem smíchu ji hodila na klavír: předmět dopadl na dřevo nástroje s tupým zvukem rozpadu; nožičky, jejichž chodidla byla odřízlá, se vykloubily. Růžové kotníčky a roztáhnuté nohy rozčilovaly a zároveň sváděly. Sebral jsem na stole nůž a odřízl plátek růžového kotníku. Moje kamarádka do nepohody se ho zmocnila a strčila mi ho do pusy: chutnal hrozně, po hořké svíci. Zhnuseně jsem ho vyplivl na zem. Nebyl jsem úplně opilý; možnost, že bych tuhle holku následoval kamsi do hotelového pokoje, ve mně vzbuzovala obavy (zbývalo mi celkem málo peněz, mohl bych se z toho dostat jen s prázdnými kapsami a ještě se nechat urážet a zahrnout pohrdáním).

Dívka viděla, že mluvím s Xenií a ostatními; nejspíš myslela, že s nimi mám zůstat a nebudu moct s ní spát: náhle se se mnou rozloučila a zmizela. O chvíli později mí přátelé opustili Freda Paynea a já se vydal za nimi: šli jsme se občerstvit ke Graffovi. Seděl jsem beze slova na svém místě, na nic nemyslel, začínalo mi být špatně. Odešel jsem na toaletu s vysvětlením, že mám špinavé ruce a rozcuchané vlasy. Nevím, co se dělo: o něco později mě z polospánku probralo zavolání: „Troppmanne“. Seděl jsem na míse se staženými kalhotami. Natáhl jsem si kalhoty, vyšel do sálu, kde mi kamarád, který mě volal, řekl, že jsem byl pryč tři čtvrtě hodiny. Šel jsem si sednout ke stolu k ostatním, ale po chvilce mi doporučili, abych se vrátil na záchod: byl jsem strašně bledý. Vrátil jsem se a dlouho zvracel. Potom všichni říkali, že je čas jít spát (byly už čtyři hodiny). Odvezli mě domů v sajdkáře auta.

Ráno (byla neděle) mi bylo ještě špatně a den proběhl v odporné letargii, jako by mi už nezbývalo nic, z čeho čerpat život: kolem třetí jsem se oblékl s cílem navštívit několik lidí a pokusil se – neúspěšně – podobat člověku v normálním stavu. Vrátil jsem se a šel brzy spát: měl jsem horečku a bolelo mě v nose, jak tomu bývá po dlouhém zvracení; navíc jsem měl promočené šaty a nastydl jsem.

 ***

Než jsem dočista onemocněl, byl můj život skrz naskrz chorobnou halucinací. Bděl jsem, ale všechno mi před očima probíhalo příliš rychle jako ve špatném snu. Odpoledne po noci strávené u Freda Paynea jsem vyšel ven v naději, že narazím na nějakého kamaráda, který mi pomůže s návratem do normálního života. Napadlo mě zajít k Lazarce. Cítil jsem se příšerně. Ale místo toho, co jsem hledal, se toto setkání zvrhlo v noční můru, depresivnější dokonce i než sen, který se mi měl zdát další noc.

Bylo nedělní odpoledne. Teplo a žádný vzduch. Zastihl jsem Lazarku v bytě, který obývala v ulici de Turenne, ve společnosti postavy, při pohledu na kterou mi proběhla hlavou komická myšlenka, že budu muset zažehnávat nepřízeň osudu… Byl to vysoký muž, který se tím nejsmutnějším způsobem podobal lidové představě Landrua. Měl velká chodidla a na hubeném těle mu visel světle šedý žaket. Látka žaketu místy prosvítala a hnědla; jeho staré lesklé kalhoty, tmavší než žaket, padaly v lokýnkách k zemi. Byl vybraně zdvořilý. Jako Landru měl pěkné špinavě kaštanové vousy a lysou hlavu. Vyjadřoval se rychle a vytříbeným slovníkem.

Když jsem vstoupil do místnosti, odrážela se jeho postava na pozadí oblačného nebe: stál před oknem. Byl obrovský. Lazarka mne představila a jeho jmenovala s tím, že je jejím nevlastním otcem (nebyl, jako Lazarka, Žid; musel si matku vzít ve druhém manželství). Jmenoval se Antoine Melou. Učil filosofii na venkovském gymnáziu.

Jakmile se za mnou zavřely dveře pokoje a usadili mě, úplně jako kdybych padl do pasti, ucítil jsem v přítomnosti těch dvou únavu a bolest u srdce silnější než jindy: představoval jsem si, že pomalu ztratím tvář. Lazarka mi o svém nevlastním otci několikrát říkala, že prý z čistě intelektuálního hlediska je tím nejjemnějším, nejchytřejším člověkem, jakého kdy potkala. Jeho přítomnost mě příšerně vyváděla z míry. Byl jsem nemocný a polodementní, nedivil bych se, kdyby místo toho, aby promluvil, otevřel pusu dokořán: představoval jsem si, jak beze slova slintá do vousů…

Lazarku moje nečekaná návštěva iritovala, ale ne tak jejího otčíma: hned po představování (během něhož zůstal bez hnutí a výrazu), sotva dosedl do nakřáplého křesla, spustil:

„Rád bych vás, pane, zasvětil do diskuse, která mne, přiznávám, uvádí do nekonečných rozpaků…“

Lazarka se ho svým rozvážně nepřítomným hlasem pokusila zastavit:

„Nemyslíte, drahý otče, že taková diskuse je bezvýsledná a že… Troppmanna nemá smysl unavovat? Vypadá vyčerpaně.“

Zůstal jsem se sklopenou hlavou, očima fixíroval podlahu u nohou. Řekl jsem:

„To nic. Vysvětlete, o co jde, to k ničemu nezavazuje…“

„Nuže,“ pokračoval pan Melou, „nevlastní dcera se mi svěřila s výsledkem náročných meditací, které ji v posledních několika měsících doslova pohltily. Mimochodem mi nepřipadá, že by jejich obtížnost spočívala ve vynalézavých a dle mého skromného názoru přesvědčivých argumentech, které používá, aby odhalila slepou uličku, kam směřují dějiny kvůli událostem, jež se před našima očima odehrávají…“

Tenký pisklavý hlas modulovala přehnaná elegance. Ani jsem neposlouchal: už jsem věděl, co bude říkat. Tížil mě jeho vous, špinavý vzhled jeho kůže, rty barvy střívek, které tak skvěle artikulovaly, zatímco velké ruce se zvedaly, aby podpořily řečené. Pochopil jsem, že souhlasil s Lazarkou, a uznával zhroucení socialistických nadějí. Pomyslel jsem si: „A jsou nahraní, želvy, socialistické naděje se zhroutily… je mi pěkně zle…“

Pan Melou pokračoval profesorským hlasem o „tísnivém dilematu“, které klade na bedra intelektuálního světa současná politováníhodná doba (pro každého, kdo se vyznačoval inteligencí, podle něj žít právě dnes znamenalo neštěstí). Vyslovoval a přitom usilovně vraštil čelo:

„Máme se zahalit tichem? Máme naopak podat pomocnou ruku poslednímu odporu dělníků, a zvolit tak pro sebe neúprosnou a jalovou smrt?“

Chvíli setrval v tichosti a upřeně hleděl na konec vztyčené ruky.

„Louisa,“ uzavřel, „tíhne k hrdinskému řešení. Nevím, jaký máte názor, pane, na možnosti dělnického osvobozeneckého hnutí. Dovolte mi proto, abych tento problém dočasně nastolil“ (s těmito slovy na mě pohlédl s jemným úsměvem; dlouze se odmlčel, připomínaje krejčího, který poodstoupil, aby lépe posoudil výsledek) „…naprázdno, ano, jinak to říci nelze“ (vzal jednu ruku do druhé a lehce je promnul) „naprázdno… Jako bychom stáli před veličinami umělého problému. V každém případě si můžeme představit, nezávisle na skutečné veličině, obdélník ABCD… Mějme dánu, souhlasíte-li, v daném případě buď dělnickou třídu nevyhnutelně odsouzenou k zániku…“

 ***

Usnul jsem chorobným spánkem. Celou noc se u mě střídaly noční můry a nepříjemné sny, které mě ještě víc vyčerpávaly. Probudil jsem se nemohoucnější než jindy. Připomněl jsem si, co se mi zdálo: nacházel jsem se v místnosti před postelí se sloupy a baldachýnem, jakýmsi pohřebním vozem bez kol: onu postel nebo pohřební vůz obklopoval určitý počet mužů a žen, zjevně mí společníci z předchozí noci. Vše nasvědčovalo tomu, že velká místnost je divadelním sálem, a muži a ženy jsou herci, možná režiséři tak neobvyklého představení, že čekání ve mně vyvolávalo úzkost… Já se nacházel stranou a v bezpečí, v jakési holé a zchátralé chodbě obrácené k místnosti s postelí, tak jako se mají sedadla diváků k jevišti. Očekávaná atrakce musela být znepokojující a plná přemrštěného humoru: čekali jsme na opravdovou mrtvolu. V tu chvíli jsem spatřil rakev ležící uprostřed postele s baldachýnem: horní deska se neslyšně odsunula a zmizela jako divadelní opona nebo víko šachové hry, ale to, co odkryla, hrozné nebylo. Mrtvola měla nepopsatelný tvar z růžového, pronikavě čerstvého vosku; vosk nepřipomínal nic přitažlivějšího než panenku s odřízlýma nohama blonďaté holky; odpovídalo to sarkastickému a tiše okouzlenému rozpoložení obecenstva; proběhlo kruté a žertovné číslo, jehož oběť zůstala neznámá. Krátce potom růžový předmět, zneklidňující a lákavý zároveň, začal nabývat pozoruhodných rozměrů; proměnil se v obrovskou mrtvolu vytesanou z bílého mramoru, žilkovaného růžovou a žlutě okrovou. Hlava mrtvoly patřila obrovské klisně; tělo mělo tvar rybí kostry či obří, z půli bezzubé­ dolní čelisti natažené do přímky; nohy tuto páteř prodlužovaly stejným směrem jako u člověka; neměly chodidla a představovaly dlouhé a sukovité pahýly koňských končetin. Směšný a ohavný celek odpovídal řecké mramorové soše s hlavou zakrytou vojenskou helmou, nasazenou na temeno stejně jako slaměná čepice na koňskou hlavu. Nevěděl jsem, zda se mám znepokojovat nebo smát, a bylo jasné, že v tom případě by ta socha, ta podivná mrtvola, byla palčivým vtipem. Ale kdybych se roztřásl, vrhla by se na mě, aby mě rozcupovala. Nedokázal jsem nic pochytit: z ležící mrtvoly se stala Minerva v šatech, opancéřovaná, vztyčená a útočná v helmě: také tato Minerva byla z mramoru, ale cukala sebou jako blázen. Pokračovala v prudkém žertovném duchu, který mě unášel, ale zároveň nechával perplex. V zadní části místnosti bylo nesmírně veselo, ale nikdo se nesmál. Minerva začala kroužit mramorovou šavlí: vše v ní se jevilo mrtvolné: arabská forma její zbraně poukazovala na prostředí, kde se děj odehrával: hřbitov s bílými, bledě mramorovými budovami. Byla obrovská. Nedalo se zjistit, zda ji mám brát vážně: dokonce se stala ještě pochybnější. V tu chvíli nepřicházelo v úvahu, že by opustila své pódium, a zamířila do chodbičky, kde jsem se bázlivě držel. Úplně jsem se zmenšil, a když si mě všimla, viděla, že se bojím. A můj strach ji zlákal: rozjela směšné, bláznivé pohyby. Náhle sestoupila a vrhla se na mě, šermujíc příšernou zbraní se stále šílenější zběsilostí. Blížilo se rozuzlení: paralyzoval mě strach.

Rychle jsem pochopil, že v tom snu na sebe Dirty, šílená a zároveň mrtvá, vzala zevnějšek a podobu komturovy sochy, aby mě nepoznána zničila.

Z francouzského originálu Le Bleu du Ciel (Bibliothèque de la Pléïade, Gallimard 2004) přeložil Alan Beguivin.