Nečekaně bouřlivým místním volbám se v rozsáhlém materiálu věnuje časopis Russkij reportěr (8/2009). V posledních čtyřech letech ve volbách vždy vítězilo Jednotné Rusko a pozorovatelé se jen sázeli, ve které oblasti se jeho výsledek bude blížit výsledkům své předchůdkyně, Komunistické strany Sovětského svazu. Volby, které proběhly letos 1. března, se od tohoto scénáře značně lišily. Za časů ekonomické krize vnitrostranický boj ve státostraně rozpoutávají i vyhlídky na nějakou tu bankovní záruku, zakázku radnice či příslib peněz z federální úrovně. Klasickým případem byly volby ve Smolensku, kde na post starosty původně kandidovalo 12 zájemců – navzdory tomu, že je městský rozpočet v minusu a banky městu odmítají půjčovat. Jenže za čtyři roky bude Smolensk slavit 1150 let od založení, a tím pádem na oslavy přijdou značné částky z federálního rozpočtu (alespoň v to doufali kandidáti). Oficiálním kandidátem Jednotného Ruska byl Valerij Razuvaev, majitel sítě obchodů s potravinami, který byl v devadesátých letech často vídán ve společnosti místních šéfů organizovaného zločinu. Pět členů Jednotného Ruska kandidovalo proti němu, a když strana řekla, buď kandidatura, nebo stranický průkaz, vybrali si kandidaturu. Ve finále jeden z nich, Eduard Kačanovskij, majitel obchodů se stavebním materiálem, skutečně zvítězil. V podmínkách krize fungují i silové metody umlčování opozice. Několik dní před místními volbami v Tveri vypnuli elektřinu zdejšímu mediaholdingu Tverskij prospekt (TV stanice a několik rádií). Jeho novináři sice občas kritizovali místní mocipány, politicky ale byli vždy loajální. Před volbami však kanál podporoval spíše komunisty. Vypnutí proudu ovšem postihlo i frekvence populárního Radia Šanson nebo zábavního televizního kanálu TNT. Postupně se u redakce začali shromažďovat příznivci obou stanic. Další den se začalo vysílat pomocí dieselového generátoru. A komunisté v Tveri zvítězili se 49 procenty hlasů.
Utrpení lidí, kteří jsou odkázáni na cizí pomoc, jež ale nepřichází, se věnuje reportáž známé novinářky Olgy Allenovové v časopisu Vlasť (11/2009). Odbornice na severní Kavkaz se rozjela do Jižní Osetie, aby zjistila, jak jsou naplňovány sliby ruského vedení, které hned po skončení války s Gruzií slibovalo miliardy na rekonstrukci poškozených domů. Vybrala si vesnici poblíž jihoosetského hlavního města Cchinvali, kde v srpnu loňského roku probíhaly těžké boje. „Když jsem do vesnice Chetagurovo přijela poprvé, připomnělo mi to fotografie Stalingradu z dob druhé světové války v učebnici dějepisu. Po válce tu nezůstal jediný dům neporušený. Přes Chetagurovo do Jižní Osetie vstupovaly gruzínské jednotky. Vesnice byla ostřelována ze všech druhů zbraní, z gruzínské i ruské strany. Do Chetagurova po válce přijížděla jedna komise za druhou – jedna v čele s ministrem pro mimořádné situace Sergejem Šojgu –, které slibovaly zahájení rekonstrukce. Stavitelé přijeli do Cchinvali, na Chetagurovo se zapomnělo. Několik měsíců byla vesnice prázdná, pak se začali vracet obyvatelé, kteří neměli kde bydlet. Tábory pro uprchlíky v Jižní Osetii se zavřely krátce po skončení bojů,“ popisuje reportérka své zážitky z terénu. Místním zbývá jen doufat, že na jaře se jejich situací bude někdo zabývat a pomoc, která byla koncem loňského roku Moskvou přiškrcena kvůli podezření z rozkrádání ze strany jihoosetských úředníků, se obnoví. „Když se na jaře nezačne stavět, lidé se rozutečou. Druhou takovou zimu nikdo nevydrží,“ řekla reportérce učitelka osetštiny Marina Kulumbeková.
Dopady krize v Rusku se zabývá také reportáž časopisu Russkij Newsweek z Tádžikistánu. Z této středoasijské republiky se rekrutuje velká část dělníků na stavbách v Moskvě a dalších městech, a byly to právě výdělky těchto stavbařů, které držely tádžické hospodářství nad vodou. Nikdo přesně neví, kolik Tádžiků pracuje za hranicemi své země. Odhady začínají na 400 tisících podle vládních zdrojů a rostou až k 1,5 milionu osob podle nevládních organizací. Nejskromnější údaje říkají, že tito lidé každý rok pošlou domů dvě miliardy dolarů, což je prakticky polovina HDP země a její dva roční rozpočty. Výdělky ovšem nejsou bez rizika, Tádžikové se stávají terčem útoků ruských skinheadů. A navíc je kvůli krizi stále méně práce. Pokles počtu Tádžiků směřujících za prací do Moskvy potvrzuje pohled na mezistátní vlak Dušanbe – Moskva: ze sedmnácti vagonů jsou obsazeny jen čtyři. Představitel hnutí Pracovní migranti Tádžikistánu Karomat Šapirov, citovaný časopisem, říká, že nyní Tádžikové posílají jen polovinu peněz ve srovnání se stejným obdobím loňského roku. Podle Šapirova se v dubnu a květnu lidé do Ruska vypraví bez ohledu na to, jestli zde bude práce nebo ne. „Lidé pojedou, až v jejich rodinách dojdou zásoby strategických potravin. A jestliže rodiny nedostanou peníze, hrozí sociální výbuch,“ cituje list zástupce hnutí. S tím souhlasí i analýza prestižního think-tanku International Crisis Group. Získat práci v samotném Tádžikistánu je prakticky nemožné. V posledním roce navíc prudce klesly ceny hlavních tádžických exportních komodit – bavlny a hliníku. Ještě před krizí přitom žilo více než sedmdesát procent Tádžiků na vesnicích v absolutní chudobě. Zdá se tedy, že pro většinu Tádžiků je Rusko v dohledné budoucnosti jedinou záchranou, nehledě na nebezpečí ze strany stále aktivnějších nacionalistů. Bez příjmů z Ruska hrozí destabilizace již tak slabého státu – s jeho následným rozpadem a možným opakováním občanské války počátku devadesátých let. Vzhledem k sousedství s neklidným Afghánistánem to není příjemná perspektiva.