Ve světě asi nejcitovanějším článkem z ruských časopisů posledních týdnů byla stať s názvem Ať zase vysvitne slunce, která vyšla ve dvacátém čísle letošního Ruského Newsweeku. Dvojici autorů se podařilo získat pracovní materiál ministerstva zahraničí s toporným názvem Program systematického efektivního využívání zahraničněpolitických faktorů pro dlouhodobý rozvoj Ruska. Podle novinářů jde fakticky o novou zahraničněpolitickou doktrínu. „Smysl dokumentu spočívá v tom, že se Rusko nadále bude snažit provádět zahraniční politiku, ve které už nebudou přátelé a nepřátelé, ale jen zájmy. Ekonomiku země je potřeba modernizovat a zahraniční politika také musí pomoci splnit tento úkol. Vysoce postavený zdroj z ministerstva zahraničí, který se účastnil vypracování dokumentu, nám potvrdil: namísto studené války znovu přichází oteplení,“ vysvětlují v článku autoři. Důvod změny politiky je banální – docházejí peníze. Moskva si spočítala, že kvůli poklesu cen ropy a dopadům světové hospodářské krize bude muset získat zahraniční investice pro modernizaci ekonomiky, infrastrukturní projekty. Pokud je nesežene, může Rusko rovnou zapomenout na statut současné rozvinuté ekonomiky. „Krize ukázala, že se Rusko samostatně rozvíjet nemůže, je potřeba se o někoho opřít,“ citují autoři zdroj z ministerstva zahraničí. Z textu programu přitom jasně vyplývá, že opírat se chce Rusko hlavně o Evropskou unii. Rozhodně ale nejde o nějaký pacifistický dokument a návrat k prozápadní orientaci raných devadesátých let. Velkou část programu tvoří přehled regionů, zemí a projektů, které by mohly Rusku pomoci v modernizaci ekonomiky. České republice je věnován jediný odstavec, ve kterém se vítá výstavba jedné farmaceutické továrny s českou účastí v lipecké oblasti. Asi bychom měli být rádi. Ukrajině se dokument věnuje podstatně podrobněji a připomíná spíše návrh kolonizace. Kromě vyjádření podpory snahy ruských firem zakoupit prakticky všechny ukrajinské klíčové podniky se tam také píše: „Ovládnout ropovod Oděsa – Brody a využívat ho v reversním směru, aby Ukrajina ztratila přístup ke kaspické ropě.“ Takové věty tedy nějaké zásadní oteplení rozhodně nenaznačují.
Časopis Kommersant Vlasť se ve svém sedmnáctém a osmnáctém čísle zase věnoval nekonečnému sporu, zda se při oslavách výročí konce druhé světové války mají vyvěšovat portréty Josifa Stalina. Obzvláště bouřlivá byla diskuse v Moskvě, kde primátor Jurij Lužkov osobně trval na tom, že Stalin k výročí konce války patří a dost. Nepomohla ani výzva jeho stranického šéfa Borise Gryzlova. Až teprve poté, co se proti vyvěšování Stalinových portrétů kategoricky postavil prezident Medveděv, vedení města kapitulovalo a slíbilo, že na ulicích známé plakáty nebudou. To ale neznamenalo, že by se Lužkov a spol. své myšlenky úplně vzdali. Známý reportér Oleg Kašin v posledním čísle Vlasti popisuje, jak mu týden před výročím primátorovu strategii vysvětlila jeho náměstkyně Ljudmila Ševcovová: „Plakáty budou umístěny tam, kde se bude shromažďovat nejvíce veteránů, což v podmínkách nejistého počasí budou hlavně uzavřené prostory.“ Jinými slovy, rozhodnutí o vyvěšení plakátů na ulicích primátor zrušit nemusí, plakáty ale na ulicích nebudou. Ne ovšem proto, že by moskevská radnice změnila svůj názor na Stalina, ale protože je špatné počasí. Každý, kdo ví, kolik milionů utrácí vláda každý rok na rozhánění oblačnosti chemikáliemi kvůli Dni vítězství, jistě ocení podobnou argumentaci. Nebylo tedy vůbec překvapivé, když 9. května na Rudém náměstí pálily sluneční paprsky. Plakáty tam ale nebyly. Hlavní důvod jejich nevyvěšení Kašinovi prozradil tiskový mluvčí Ševcovové Alexandr Pudin. Moskevské úřady se prý především obávaly vandalismu ze strany odpůrců generalissima. Nikoli neodůvodněně. Ačkoli byly nakonec plakáty s dobovými fotografiemi Josifa Stalina umístěny hlavně v obchodních centrech (pro jejichž majitele to byl způsob, jak si u primátora udělat očko), stejně byla podle novinářů za dva dny asi polovina plakátů pomalovaná hanlivými nápisy. Obdobně dopadl i autobus se Stalinovým portrétem, který jezdil po Petrohradě. Stalinova osoba rozněcuje vášně i 65 let po skončení války.
Jestliže ale osobnost strýčka Stalina vyvolává kontroverze jen u části dosud politicky aktivního obyvatelstva, nedávno schválený zákon o přechodu všech škol, nemocnic, muzeí a školek z rozpočtového financování na systém státních zakázek budí obavy prakticky u všech Rusů. Tématem se zabýval ve svém sedmnáctém a osmnáctém čísle i časopis Russkij reportěr. Myšlenka reformy není úplně originální: stát již nemá platit práci institucí, ale objednávat si u nich pouze příslušnou službu. V případě škol například vzdělání dvou stovek dětí, za které škola dostane státní peníze. Na ní potom bude, jak s penězi naloží, a také jí zůstanou všechny prostředky navíc, které si vydělá například pronájmem tělocvičny dospělým. Rodiče dětí se ale obávají, že ve finále klesne státní financování a školy budou prostředky získávat z kapes rodičů. „Na rodičovském shromáždění nám vysvětlili, že školu zruší, protože máme málo žáků. Druhou možností je platit učitelům přímo, jenže my už dnes platíme za angličtinu a dvě hodiny ekonomiky týdně dva tisíce rublů,“ cituje časopis Moskvanku Janu. Další obava je spojená s faktem, že zatím nikdo nespočítal, jaké budou normativy na státní zakázky. Je třeba jasné, že výuka jednoho medika je levnější než výroba jednoho právníka, ale nikdo nedokáže slíbit, že tento rozdíl budou místní orgány (a na ně přejde povinnost financování) brát v potaz. „Příliš rychlé zavádění v zásadě správných reforem, které ale nebyly do konce promyšlené, se už párkrát vládě vymstilo. Monetarizace výhod pro sociálně slabé vyústila v masové sociální protesty, zavedení placení za počet pacientů a školáků přerostlo v uzavírání nemocnic a škol. Třeba v Kaliningradské oblasti se zavřely skoro všechny porodnice,“ varuje Russkij reportěr. I kvůli těmto obavám byla reforma odložena až na rok 2012, což by mělo podle představ autorů stačit na její dopracování. „Přirozeně, že nejlepší by bylo v tom roce nebýt nemocný, nedávat děti do školek, škol nebo sportovních oddílů. Ale protože asociálnost a zdraví nejsou kompatibilní, budeme muset prověřit efektivitu změn zřejmě všichni,“ povzdechla si redakce časopisu.