Nemůžeme začít ničím jiným než katastrofálními lesními požáry, které v současnosti zasáhly velkou část centrálního Ruska. Noviny Novaja gazeta ze 6. srpna do postižených oblastí poslaly svého elitního válečného dopisovatele Arkadije Babčenka. Protože to, co se nyní v zóně požárů odehrává, není nic jiného než válka. Válka, ve které jsou ruští obyvatelé odsouzeni k porážce. „Upřímně řečeno, už mě přestalo bavit zjišťovat, co všechno již v naší zemi neexistuje. Od doby, kdy opilý major zastřelil v supermarketu šest lidí, víme, že už nemáme policii. Nedávno jsme zjistili, že nemáme rozvědku. Teď přišla vedra a sucho a ukázalo se, že nemáme protipožární ochranu a lesní hospodářství,“ píše Babčenko. Podle jeho zjištění požárníci už v zásadě rezignovali na hašení lesa, zasahují pouze v případě, že se oheň blíží k některé z vesnic. Buldozery vykácejí průsek šířky dvacet metrů a tři sta chlapů s lopatami má za úkol cestu hlídat a nedopustit, aby ji oheň překonal. Jinak musí přivolat cisternu a doufat, že stačí přijet dříve, než se oheň rozhoří. „Protipožární průseky je potřeba kácet a udržovat před vypuknutím požáru, ne potom. Tak vyhoří jeden čtverec lesa, ne celý. To je první pravidlo, které vás učí v kroužku mladých požárníků,“ lamentuje reportér. Ještě před nepovedenými reformami lesního hospodářství z roku 2006 v Rusku pracovalo 70 tisíc lesníků a dalších 130 tisíc lidí z oboru mohlo být na hašení požárů mobilizováno, nyní má země jen 12 tisíc lesníků. Jistě, je zde slavné požární letadlo Be200, o kterém ministerstvo pro mimořádné situace tvrdí, že je nejlepší na světě. Jenže tyto letouny mají v Rusku jenom čtyři. Není divu, že snaha požárníků vyznívá poněkud naprázdno. Celý tenhle boj s ohněm připomíná léčbu člověka, kterého srazil vlak, tím, že mu budete utírat zkrvavený nos. Jistě, kapesníků je dost. Ano, doktoři tvrdě pracují. Mají dokonce acylpyrin. Pravidelně jim dávají jídlo. Rýma je lokalizována. Ale nemocný se bůhvíproč neuzdravuje,“ shrnuje Babčenko.
Obyčejné Rusy ale nerozčiluje jen neschopnost státní mašinerie včas zachytit počátky ohně a bojovat s ním dříve, než se rozšíří. Cítí se také zrazeni vrcholnými představiteli, kteří často ani nepřerušili své dovolené v zahraničí. Týkalo se to třeba i hlavního lesníka Moskvy a moskevské oblasti Sergeje Gordějčenka. Ten koncem července odjel na dovolenou na Kanárské ostrovy, odkud se hodlal vrátit až v polovině srpna. To rozzuřilo prezidenta Dmitrije Medveděva, který mu vzkázal, že se již z dovolené vracet nemusí. Gordějčenko dostal padáka, jinému politikovi to prošlo. Moskevský starosta Jurij Lužkov v době, kdy se jeho spoluobčané dusili dýmem a úmrtnost vzrostla více než dvakrát, odpočíval v jednom z alpských letovisek a „léčil si zranění ze sportu“. Ruská mutace časopisu Forbes (7. 8. 2010) pocitu odcizení obyčejných Moskvanů od svého primátora věnovala redakční komentář. „Moskevští vládci žijí v jedné Moskvě, a Moskvané v jiné. Občas se zdá, že našim vládcům by nejlépe vyhovovala Moskva bez Moskvanů – tak je dnes město nepřátelské vůči svým občanům. To, že se vláda nemění, Moskvu tvrdě zasáhlo. Z příjemného, domáckého města se z ní stalo místo, kde se skoro nedá žít. Jsou tu kanceláře, parkingy, byty, ale už k nim prakticky nevedou cesty. Je to jedno z nejdražších měst na světě, kde se bezdomovci válí na asfaltu přímo přes ulici hotelu Ritz Carlton,“ píše autor komentáře Andrej Kolesnikov. A dále tvrdí, že Lužkovova necitelnost, se kterou nechal Moskvany napospas v okamžiku, kdy se premiér Putin a prezident Medveděv předhánějí v cestách do postižených oblastí a v pilotování hasičských letadel, dlouholetému moskevskému starostovi nejspíš zlomí vaz. Moskevský starosta je již starostou bývalým, i kdyby doseděl ve svém křesle až do konce svého období v roce 2011. Jen není jasné, proč by měl ve svém křesle sedět. Bojí se Kreml, že jeho nástupce bude ještě horší?
Ale abychom se nevěnovali jen požárům. Jako již každoročně, pozornost novinářů poutal sjezd prokremelského mládežnického hnutí Naši na jezeře Seliger. Ani letos Naši nezklamali. Tentokrát vytvořili instalaci, v níž na klacky umístili portréty liberálních publicistů, opozičních politiků a lidskoprávních aktivistů a na hlavy jim nasadili čepice wehrmachtu. Skandál vyvolalo, že tam byly i fotografie členky prezidentské Rady pro rozvoj občanské společnosti a bývalé disidentky Ljudmily Alexejevové. Různí komentátoři z toho začali vyvozovat, že je to předzvěstí konfliktu mezi „konzervativními“ ideology, blízkými Putinovi, a „modernizátory“ prezidenta Medveděva. Časopis Vlasť se 2. srpna ale věnoval tomu, nakolik je hnutí Naši skutečně podobné Komsomolu, jak tvrdí jeho odpůrci. Komsomolští aktivisté se do činnosti zapojovali většinou kvůli kariéře. Do Našich vstupují ze stejných důvodů. Vždyť se v jejich Manifestu píše: „Buď jsi vůdce, nebo oběť. Naše generace musí vystřídat u moci generaci poražených. Vytvoříme kádrovou rezervu pro modernizaci země…“ Nicméně srovnání možností sociálního výtahu Komsomolu a Našich nevyznívá ve prospěch moderní reinkarnace. Zakladatel hnutí Vasilij Jakemenko dostal post předsedy speciálně vytvořené vládní Agentury pro otázky mládeže, čtyři „komisaři“ hnutí získali poslanecký mandát ve Státní dumě, dva jsou členy Společenské komory, poradního sboru Kremlu. Časopisu se podařilo nalézt ještě dalších patnáct členů hnutí, kteří zastávají střední úřednické pozice v Moskvě a dalších regionech. Sami Naši tvrdí, že mají ještě dalších 170 lidí v zastupitelských sborech různé úrovně. Po deseti letech činnosti to pro hnutí se 70 tisíci členy není přílišný úspěch. Znamená to, že pravděpodobnost udělat díky členství kariéru je 0,3 %. „Dalo by se tedy říct, že hnutí funguje na principu finanční hry letadlo. Akcie si koupilo hodně lidí, ale zisk mají pouze ti, kteří ve hře byli od samého začátku. Rozdíl je jen v tom, že Naši nejsou finanční letadlo, nýbrž politické, respektive kariérní. Zklamaní vkladatelé si ale nemají na co stěžovat. Vždyť v Manifestu přímo stojí: „Buď jsi vůdce, nebo oběť“, konstatuje Vlasť.