Systém ovládaný mafií

Na canneském filmovém festivalu prohlásil italský filmař Paolo Sorentino, že dramata milostných trojúhelníků a vztahů jsou v dnešní Itálii nepodstatná ve srovnání s naléhavostí témat, která se zaobírají politickou korupcí, selháváním demokracie či mafií. A uvedl svůj snímek Il Divo, portrétující zkorumpovanou moc křesťanských demokratů, již v Itálii zosobňoval po dobu čtyřiceti let veterán Giulio Andreotti. Jak se zdá, Itálie se probouzí k vědomí krize důvěry, jež je na Apeninském poloostrově průvodním rysem „postdemokracie“, řečeno spolu s politologem Colinem Crouchem. Zdá se, že se prolamují letitá mlčení a společnost začíná reflektovat propojení byznysu, médií a mafie. Nicméně platí, že nejen tam jsme svědky selhávání politiky jako „souboje zájmových skupin zastupujících protikladné rozpory moderního světa. Ta se jeví být vyprázdněná.“ V Berlusconiho Itálii z věci veřejné zbyla technologie boje o moc, v němž nemusí rozhodovat myšlenky, názory či ideje, ale televizní pomádové úsměvy či machistická gesta.

Krajina strachu

Divák Gomory se ocitá před velkým plátnem polosvěta neapolské periferie, kterou ovládá mechanismus mafie, navenek přítomné v podobě hlídek dealerů na střechách. Špinavé sídliště obydlených pomníků stavebního šílenství let šedesátých je ale jevištěm, na němž zabijáci netečně vykonávají popravy, ostatní se pinoží za obživou a za kšefty, zatímco hned vedle vyrůstají děti, konají se svatby a čeká se na návrat členů rodiny z vězení. Vykonavatelé šíleného koloběhu organizovaného zlořádu tu se svými oběťmi obývají těsný, uzavřený prostor bojiště. Jednotlivci jsou příliš zaslepení strachem, banálním prospěchem či otrlým ranařstvím, s nímž zabíjejí, tedy „skórují“, než aby byli skutečnými hrdiny a postavami dramatu… Ústředním protagonistou je sám systém mafie.

Spletenec pěti epizodních linií vychází ze stejnojmenné knihy novináře a spisovatele Roberta Saviana, který se pokusil popsat praktiky Camorry na základě skutečných případů, statistik, soudních spisů – dokonce pojmenoval i lokální rodinné klany. Mladý spisovatel, jemuž se podařilo pohnout svědomím národa, nyní čelí hrozbě atentátu ze strany mafiánů. Žije pod policejní ochranou a bude nejspíše nucen opustit rodnou zemi. Dobrodružné okolnosti vydání však přispěly k dramatickému úspěchu v Itálii zatracovaného i obdivovaného díla, které využívá přitažlivosti společenské kontroverze, ale i nebezpečného adrenalinu tvorby. Nebezpečné knihy se jen během prvních pěti týdnů prodalo na sto tisíc kusů. Na druhé straně Saviano napomohl k pochopení ekonomické a „vojenské“ síly Camorry a jejího „systému“ soupeřících rodinných gangů, které si vyřizují účty či případně uzavírají účelové­ aliance. Podobně například Leonardo Sciascia, Pino Arlacchi, Danilo Dolci či Salvatore Lupo popsali sicilskou větev mafie zvanou Cosa Nostra s její tuhou hierarchií a patronátem kápů.

Autoři filmové adaptace ale dávají před faktografičností přednost expresivnímu výrazu a přesvědčivosti samotného prostředí, v němž vystupují vedle herců i neherci. Garrone vystavěl apelativní, v dobrém slova smyslu sadistický film, který námi má otřást a hrubě odhalit, jak je mafie skutečná a že nejde o pohádku pro hollywoodské filmaře. Na rozdíl od nich našel věcný, analytický, observační klíč, kterým dokumentaristicky snímá inscenovanou, ale stále jakoby odvrácenou, nepřístupnou realitu, v níž jsou lidské vztahy i životy podřízeny jednoduchému obchodu. Jsou na prodej za pár eur či odsouzeni ke kulce v hlavě – a tahle všednodenní válka se přitom rozlézá za fasádou města, jen pár metrů od hlavní rušné ulice.

Otrlá intimita zločinu

Camora je ve skutečnosti spojována s obchodováním s tureckým heroinem, jihoamerickým kokainem, je zapojena do vydírání a sportovního dopingu. Kvůli ilegálnímu zavážení toxického odpadu z celé Evropy do polí kolem Neapole se oblast Kampánie proměnila v největší skládku v Itálii a tamní mafie zasahuje do mezinárodního obchodu. Na filmu je však strhující – oproti lekcím z politiky – především zpodobnění jejího zločinu v jeho otrlé intimitě, zbaveného romantizace, spektakulárnosti či estetizace násilí.

Jak ubohý je polosvět prospěchu, který kvete v prostředí předměstské chudoby, uvádí už obrazový incipit filmu – scéna extatického vraždění v soláriu. Neznámí zabijáci v negližé bleskurychle a zákeřně zmasakrují tři své slunící se známé, aniž bychom chápali, proč se tak stalo. Popisné nadhledy se střídají s ruční subjektivní kamerou, jež drží napětí, aniž by tvůrci aktéry soudili nebo rozkreslovali jejich psychologii či byly znát nedostatky výkonů neherců. Postavy charakterizují naopak vnější detaily: demytizující mafiány a jejich „banalitu zla“ dokreslují zlaté řetězy, upocená tlustá těla, hadry s celebritami a vůbec rekvizity televizního šuntu, ovládající zdejší sny o lepším životě. Emblematická scéna filmu zachycuje puberťáky hrající si na vojáky, kteří ukradnou skutečné zbraně a s nimi běhají ve slipech u řeky a zběsile střílejí před sebe. Řekli bychom, že ve skutečnosti ničemu nerozumějí, že to všechno ani nemůže být pravda – dokud na plátně neuvidíme první mrtvolu.

Protikladem dětinské krutosti je postava výplatního Dona Cira, roznášejícího peníze mafie, které si schovává v bundě upnuté až ke krku, jako by právě ta vyjadřovala strach ze znepřátelených band.

Mechanismus moci

Mezi vnitřně hlubší postavy patří uštvaný krejčí Pasquelle, který šije v šibeničních termínech luxusní šaty, až se nechá koupit Číňany, aby dával přednášky čínským šičkám. Druhým je zcyničtělý podnikatel Frank, vydělávající na uskladňování toxických látek pod zem, který zaučuje nového pomocníka Roberta. Silné místo přichází ve chvíli, kdy řidiči odmítnou Frankovi odvézt kamiony z infikovaného lomu, načež on sežene malé děti, které posadí za volant – a rozdá jim polštářky pod zadek, aby viděly z okna.

Největší ambicí filmu je postihnout uzavřený koloběh zabíjení, pomst, které udržují v chodu mafii s její nekonečnou válkou. Ta si podrobuje život celého společenství, jež ztratilo důvěru ve spravedlnost – lépe řečeno ji nikdy nemělo. Prostor vytyčený mafiánskou permanentní válkou nenabízí jinou možnost než být buď ve spolčení, anebo nepřítelem. Člověk nemá jinou volbu, jinak neexistuje a stává se neviditelným. Válka mezi gangy přitom proti sobě staví přátele, sousedy, a dokonce i děti. Každá svéhlavost i lehkomyslnost je krutě potrestána. Mafie si zajišťuje naprostou poslušnost nejen zastrašováním, ale i výplatami peněz těm, které­ ovládá. Buduje společenství na ní zcela závislé, v němž by si už nikdo sám neporadil, nenašel práci, nemohl přežít mimo její rámec.

Naopak slabinou Garroneho filmu jsou pokusy ukázat z tohoto labyrintu východ. Autoři jej načrtávají hned na dvou případech, které ne zcela vycházejí. Roberto opustí zkorumpovaného podnikatele Franka, když demonstrativně vystoupí z jeho auta a odchází pěšky pryč po silnici jako tulák. O něco méně naivně vyznívá uzavření osudu krejčího Pasquelleho, který šťastně unikne atentátu, opustí krejčovskou dílnu a nechá se najmout jako řidič kamionu. Shodou okolností pak může v dálničním motorestu obdivovat na obrazovce slavnou Scarlett Johanssenovou, jež si na benátský festival vzala jeho poslední šaty.

Tohle svědectví vypovídá výmluvně o tom, v co se vyvinul organizovaný zločin v (post)moderní společnosti. Za metaforou sociálního apelu lze vidět podobenství o sebedestruktivním rozpadu zlhostejnělého systému, kdy mohou zájmové klany s pomocí korupce dosáhnout potlačení zákonnosti i svobody. Mafii lze hledat i za kulisami naší politiky, stejně jako mezinárodního obchodu či třeba za krásnými šaty filmových celebrit.

Autor je redaktor Salonu, přílohy deníku Právo.