Ve vleku mrtvých ekonomů

Jde-li o hlavní téma Tonyho Judta, tedy „neschopnost demokratické levice najít odpovědi na problémy západního světa“, můžeme s jeho závěry souhlasit jen částečně – neměli bychom zůstat jeho textem fascinováni, jako se to přihodilo Jiřímu Pehemu, který v předmluvě označuje za „fascinující“ hned několik částí Judtovy práce. Zle se vede zemi (Ill Fares the Land, 2010) je čtivá kniha s několika přesvědčivými argumenty a poutavým příběhem o poválečném růstu a následné demontáži sociálního státu, Judtův přítel Pehe však propadl velikášství, jestliže ji prohlašuje za „vizionářské dílo“ a za „nejdůležitější traktát na téma role levice od dob Frankfurtské školy“, přičemž jedinou výjimku je ochoten přiznat Žižkovi.

Ovšemže není důvod, proč by předmluvu k dílu nemohl psát autorův přítel, neměl by však plýtvat superlativy, protože těmi nikomu neprospěje.

Mravní, nebo politické vakuum?

Judtovo psaní je poháněno přesvědčením, že ve způsobu, jímž žijeme, již nelze pokračovat. Poslední desetiletí před nás stavějí výjevy okázalé konzumace a růstu soukromých majetků, na druhé straně však chátrání veřejného sektoru a služeb, ne-li rovnou jejich zánik v privatizacích a škrtech. Krátce: „soukromý blahobyt, veřejná bída“. Tato polarita prochází celým textem, v němž Judtova argumentace sleduje nejčastěji osu soukromé­-veřejné, tedy nikoli například bohatí­-chudí. Konkrétní excesy současného způsobu života, jako je zvyšující se nerovnost a s ní související patologické jevy, jsou popsány jasně. Judt je dokládá orientačními grafy, které sice nejsou s to dokázat přímou souvislost mezi příjmovou nerovností a rozšířením duševních chorob či kriminality, ale jsou dostatečně výmluvné na to, aby jejich relevanci rozumný člověk nepopíral.

Pokud ovšem autor soudí, že za naši situaci může materialismus a morální vakuum, jsme v rozpacích. Jednak není jasné, proč by měl vzdělaný člověk používat slovo materialismus jako nadávku, ať už má ke hmotě jakýkoli vztah. Zřejmě se tím chce říct, že si společnost příliš hledí hmatatelných, poživatelných, spotřebních statků. To zřejmě ano, ale bylo tomu v poválečném růstu jinak? Navíc nám současný většinový diskurs vštěpuje, že jsou to trhy a jejich důvěra, tedy entity sotva hmatatelné, kdo rozhoduje o ekonomice celých zemí. Právě tak bychom tedy mohli dnešek obviňovat z idealismu.

Podobně je tomu s morálním vakuem a „mravní degenerací“. Judt chce obrodit sociální demokracii skrze morální příběh, který ukazuje, že redistribuce bohatství je dobrá. Pracuje tedy s představou probuzení mravů, které spaly. Jenže: nejsou snad neoliberální politiky také obhajovány z morálních pozic? Vždyť i Judt jasně vidí například stigmatizaci příjemců sociálních dávek – a to ani nemusel být přítomen poslední české volební kampani. Těmto lidem bylo vpáleno „Kainovo znamení“ viny, což ovšem znamená, že je proti nim argumentováno morálně. Probuzení mravů ani odhození materialismu tedy nestačí, neboť zde není mravní vakuum – pokud nějaké, pak spíše politické. Každý jistě známe mravné osoby, které se zároveň prohlašují za apolitické, což nejčastěji znamená, že bezděky a často proti svým zájmům podporují vydřidušskou politiku.

Nuda přerozdělování

Současný tristní stav je podle Judta výsledkem ideologické nadvlády neoliberalismu, respektive pravice vůbec, která na Západě trvá posledních třicet let. V kontrastu k demontáži sociálního státu, kultu soukromého a maximalizaci zisků stojí předešlý vývoj třiceti tučných poválečných let, les trente glorieuses, během nichž nejen sociálnědemokratické vlády většiny evropských států zaváděly štědré sociální programy, umožněné progresivním zdaněním, zasahovaly do ekonomiky, budovaly infrastrukturu a zřizovaly kulturní instituce, rostla střední třída, dařilo se snižovat sociální nerovnost a odstraňovat chudobu.

Judt chová k této době sympatie (zčásti jistě právem, vždyť na rozvalinách Evropy roku 1945 bylo možné očekávat mnohem temnější budoucnost), ba musí sám sebe přesvědčovat, že minulost nikdy není tak růžová, jak se zpětně zdá. O tomto „světě, který jsme ztratili“ coby historik rád a poutavě vypráví, podobně jako v obsáhlém díle Poválečná Evropa (2005, česky 2007). Jestliže byl však „ztracený“ poválečný svět nahrazen současným, vystává neodbytná otázka: Jak to, že se robustní sociální stát nechává od osmdesátých let převálcovat trhem?

Judt načrtává více dílčích odpovědí. V pasáži s pěkným názvem Pomsta Rakušanů popisuje nástup ideologie volného trhu, navazující na Ludwiga von Mises, Friedricha Augusta von Hayek či Josefa Aloise Schumpetera, na nichž staví chicagská škola, jíž se podařilo rozbít poválečný keynesiánský konsensus. „Jsme nedobrovolnými dědici této debaty,“ připomíná Judt a přidává pozoruhodný Keynesův postřeh o tom, že „muži činu, kteří se domnívají, že nepodléhají žádným intelektuálním vlivům, jsou většinou otroky nějakého mrtvého ekonoma“. Škoda, že se Judt omezuje na euroatlantický prostor, neboť na Pinochetovu implementaci neoliberalismu by to mohlo sedět ještě lépe než na Thatcherovou a Reagana.

Aby však mrtví ekonomové uspěli, muselo dojít k závažné společenské změně. Judt se ji pokouší vysvětlit nástupem první generace, která se narodila po druhé světové válce: zatímco pro její rodiče mohl být sociální vzestup malým zázrakem či zadostiučiněním, pro generaci dospívající v šedesátých letech už byl sociální stát samozřejmostí. Nudné státní instituce a šedá města rozrůstající se o direktivně plánovaná sídliště vybízely k individuálním revoltám – v kontextu individualismu a ztráty důvěry ve státní instituce Judt vykládá jak studentské bouře roku 1968, tak postupný příklon ke konzervatismu. Rozšíření poválečného blahobytu podle Judta přivedlo samotnou sociální demokracii, respektive levici k tomu, že zapomněla, jak pro tento blahobyt argumentovat, jak vykládat „morální příběh“ o tom, „proč je to dobré“, a omezila se na bezmyšlenkovitou technologii přerozdělování. Tento státní paternalismus dobře vystihl Bertolt Brecht, udiven, že i v poválečném Německu přetrvávají staré zvyky: „Pruská orlice/ cpe mladým/ žrádlo do tlamiček.“

Příběhy veřejného

Nejpřínosnější jsou nakonec možná takové pasáže knihy, jakou je „případová studie“ o železnici. Ta byla v první polovině 20. století pracně zestátňována, aby mohla tvořit systém a stát se typickou veřejnou službou. Rodilý Angličan Judt připomíná Beechingovu reformu, která měla zredukovat drážní síť na třetinu, a následnou privatizaci připravenou za Thatcherové. Výsledkem byl nejen úpadek, ale i zvýšení nehodovosti na podfinancované privátní infrastruktuře. Teprve v posledních letech se britské železnice stabilizují.

Judt zde předkládá jasné a přesvědčivé argumenty, proč privatizace není všelékem. Málokterá vláda si dovolí nechat padnout páteřní železnice, energetický průmysl a jiná životně důležitá odvětví. Což znamená, že pokud vydělávají, jde zisk privátnímu vlastníkovi, pokud jsou v ohrožení, nakonec je to opět stát, kdo je musí podržet. Tedy: privatizace zisků, socializace ztrát. Tím, kdo vydělá, pochopitelně není uživatel – což je varováním i pro české poměry.

Možná, že takovéto malé příběhy o veřejných statcích jsou nakonec přesvědčivější než onen pomyslný morální příběh sociální demokracie, u něhož navíc není jasné, co všechno a kdo všechno do něj má patřit. Judt se totiž občas dívá na svět jako až příliš typický sociální demokrat z některého velkoměsta poválečné Evropy. Poválečnému růstu právem vytýká například ničení a uniformizaci měst. Prakticky ovšem nepřipomíná degradaci rozsáhlých venkovských oblastí, ekologické zátěže tohoto růstu nebo fakt, že probíhal za exploatace kolonií a zemí třetího světa. Judtovi vyhovuje úroveň komunální politiky nebo národního státu, v jehož rámci by chtěl sociální výdobytky levice hájit, ba „konzervovat“. Otázkou však je, zda národní státy ještě vůbec řeknou nějaké rozhodující slovo.

Autor je komparatista.