V souboru esejů Ve znamení Saturna se Susan Sontagová zabývá výraznými intelektuálními osobnostmi se „saturnským temperamentem". Jejich společným rysem je nemilosrdný vztah k vlastnímu já, jež je prezentováno jako text, který je nutno rozšifrovat. Objevují se zde velmi osobní zamyšlení nad Rolandem Barthesem, Antoninem Artaudem nebo Leni Riefenstahlovou.
Kniha Susan Sontagové Ve znamení Saturna (Under the Sign of Saturn) vyšla v New Yorku v roce 1980, znovu potom roku 2002, tedy zhruba dvě léta před autorčinou smrtí. Jde o soubor sedmi esejů-portrétů z rozmezí let 1972 a 1980, dedikovaný Josifu Brodskému. Celek letos poprvé vyšel česky; nedlouho předtím vydala Paseka český překlad jiného, pozdního autorčina textu S bolestí druhých před očima (Regarding the Pain of Others 2003, přeložil Petr Fantys; viz A2 č. 12 a 19/2011).
Hledání svérázného hlasu
Bylo by nesmyslné pokoušet se o rekonstrukci přesného autorčina plánu, který kniha měla naplnit; texty vznikaly příležitostně, v průběhu let, v nichž Sontagová věnovala energii také jiným počinům: poskytovala rozhovory a režírovala dokumentární filmy (Promised Lands v Izraeli, 1973; As You Desire Me v Itálii, 1979; připomeňme i knihy On Photography z roku 1977, česky 2002 v překladu Pavla Vančáta, a Illness as Metaphor, 1978, česky 1997 v překladu Jana Jařaba a Aleny Jindrové-Špilarové). Přesto lze vysledovat určité metodologické a tematické spojitosti. Portrétní sérií prochází zvídavost, týkající se psaní jako prostředku hledání sebe sama, svérázného jazyka/hlasu.
Sontagová si všímá Goodmanova deníku z let 1955–1960, Benjaminových berlínských „vzpomínek" i posledního publikovaného Barthesova článku, který se týkal psaní deníku. Pojednání o Artaudovi otevírají odstavce věnované posunům v chápání a realizaci pojmu autorství, počínaje „romantickým konceptem psaní jako média, ve kterém se heroicky odhaluje a exponuje jedinečná osobnost". Následuje analýza Artaudova jazyka, jeho obraznosti na cestě průzkumu a projektace vlastního já (vědomí) či úvaha o odmlčení jako nejzazším důsledku trýznivého poznání, že vše podvratné, jiné se záhy rozplyne, kooptováno, začleněno, institucionalizováno.
Pozornost, již Sontagová věnuje těmto motivům, prozrazuje neutuchající modernistický základ jejího nevyhnutelně (post)modernistického názoru: „ukázalo se, že modernismus, zbaven heroičnosti a rozvratných nároků ve sféře vnímavosti, je s étosem rozvinuté konzumentské společnosti dokonale slučitelný", píše hořce – a vzápětí nadšeně vítá a sugestivně, skrze dílčí postřehy předvádí Syberbergův filmový opus Hitler, ein Film aus Deutschland (1978) – jako nečekané, šokující „velkolepé dílo", jež se vymyká letité pustině.
Smrt jako záruka vzdálenosti
Sontagová definuje své téma následovně: „Rysem saturnského temperamentu je vědomý a nemilosrdný vztah k vlastnímu já, které přitom nikdy nelze brát jako jednoduše dané. Vlastní já představuje text a je nutno je rozšifrovat. (Proto jde o vhodný temperament pro intelektuály.) Já představuje projekt; je nutno je vybudovat. (Jde proto o vhodný temperament pro umělce a mučedníky.)" Lidé, o nichž autorka píše, naštěstí zůstávají hádankami. Pojmy a problémy (melancholik, vztah autor-dílo, modernismus, romantismus atd.), s nimiž Sontagová přerývaně pracuje, rámujíc tak své postavy, jsou záblesky v konkrétně vedených úvahách, jež jsou spíše než chronologicky organizovány a členěny dle dílčích, postupně promýšlených uzlů-faset.
Upomínajíc k lakonickým, nejednou jasnozřivým fragmentům z dílny Adornova frankfurtského okruhu, nebojí se Sontagová vyhrocených, definujících formulací. Tím, že v nich sama zřetelně vystupuje (stojí za nimi), věci se dál chvějí. „Píšu v malinkém pokoji v Paříži, sedím na proutěné židli u stolku s psacím strojem, před sebou okno s vyhlídkou do zahrady (…)," zaznamenává v úvodu nejstaršího textu (1972), který je sice ohlédnutím za zemřelým Paulem Goodmanem, ale především jím autorka hloubá ve svých věcech. I jinde prohledává svůj vztah k druhému. Ať už jako k protagonistovi docela určité intelektuální zápletky, nebo – ve „vzpomínce" na Rolanda Barthese – prostě jako k člověku „hebké pokožky".
Smrt jako záruka vzdálenosti stojí v podloží většiny textů zahrnutých do svazku: „Věci se odhalují v dálce a předstupují pozvolna" – vzdálenost umožňuje vyznat se ve věcech, případně vybízí k nesnadné bilanci (Trauerarbeit), k „přibližování" se a mapování („duchovní geografie"). Není snad v knize výraznější upomínky k určité pracovní perspektivě než pasáž, v níž se autorka na stranách 109 a 110 přebírá fotografickými záběry Waltera Benjamina a zapisuje je. I tady se Sontagová jeví jako dobrá žačka – právě takhle („Existuje jedna fotografie…") začal kdysi Benjamin jednu kapitolu svého proslulého eseje o Kafkovi (viz Benjaminovy Literárněvědné studie I v překladu Martina Rittera). V Benjaminovi Sontagová zkouší zahlédnout sama sebe, je to její autor, spřízněnec. Proto si tolik všímá jeho metody, rozuměj melancholikova „pracovního stylu", který v jejích očích spočívá v „naprostém soustředění, pohlcenosti prací" – tématem její knihy, respektive obzorem, který kniha svírá, je v tomto ohledu právě pracovní styl. Jím je třeba odepřít světu nevinnost – pohled nesmí být naivní. V komentáři Benjaminova eseje o Karlu Krausovi formuluje své krédo, črtající „moderního spisovatele" jako „ničitele mělké niternosti, útěšné představy o univerzální lidskosti, diletantské kreativity a prázdných frází".
Opravdový hrdina
Nejvymítavěji Sontagová postupuje v textu o kariéře Leni Riefenstahlové, respektive o sadomasochistickém kultu esesáckých „stejnokrojů a symbolů". Zatímco portréty mužů (Paul Goodman, Antonin Artaud, Walter Benjamin, Hans-Jürgen Sybenberg, Roland Barthes, Elias Canetti) vyměřují váhu i limity osobních projektů, jež autorku přitahují, zajímají a podněcují, jediný text o ženské autorce, Fascinace fašismem z roku 1974, v první řadě demaskuje, takřka hněvivě upozorňuje na lživost a zapomnětlivost aktuální veřejné intelektuální rozpravy. V tomto bodě se jedná o text otevřeně a adresně nepřátelský, polemický: „poselství fašismu bylo zbaveno ostnu přijetím estetického, fašistické okrasy se proměnily v sexuální objekty".
Vesmír autorčina souboru rotuje kolem určité životní formy – „prototypu bludného intelektuála", „samotářského excentrika"; ten je kladen „mezi nejvyšší projevy života a vzdělanosti v imaginaci dvacátého století: (…) opravdový hrdina se vzhledem mučedníka". Sontagová neváhá pojmenovat selhání a slabiny svých hrdinů. „Artaud selhal v díle i v životě," konstatuje, to ji však neodhání, naopak přimyká, nutí k promýšlení a ostatně i k návratům. Prodloužením věrnosti svým autorům je autorčina editorská činnost, například svazky Antonin Artaud: Selected Writings (1976) či Roland Barthes: Selected Writings (1983), kde Sontagová rozvinula drobnou „vzpomínku" z roku 1980 třicetistránkovým esejem Writing Itself: On Roland Barthes. Českého čtenáře snad může potěšit, že kniha zkoumající hvězdné hodiny evropské duchovní scény uvádí v partii pojednávající Canettiho touhu po dlouhověkosti do popředí Karla Čapka a jeho drama Věc Makropulos.
České vydání saturnského souboru ale bohužel nijak neřeší okolnosti vzniku a publikace zahrnutých textů (přinejmenším druhé newyorské vydání z roku 2002 přitom v tiráži zřetelně uvádí, že všechny texty vyjma Approaching Artaud, který se objevil nejprve roku 1973 v The New Yorker, byly původně otištěny v The New York Review of Books), nereflektuje ani dosavadní české překlady Susan Sontagové, a to ani v těch případech, kdy byly přeloženy a otištěny právě i texty ze souboru Ve znamení Saturna; o nějakém pokusu o profilující studii si čtenář může nechat zdát. Edičně jde zkrátka pouze o lenivou kopii americké verze.
Autor je bohemista.
Susan Sontagová: Ve znamení Saturna. Přeložil Martin Pokorný. Paseka, Praha 2011, 196 stran.