Kniha plná mlhy

Zapomínáš, ale říkám ti: Někdo někdy v budoucnu si na nás vzpomene.

Sapfó

Je to kniha plná mlhy. Sama o sobě je však průzračná a čirá jako sklo. Či jako sám čas, možná vesmír se svými samozřejmými nepředstavitelnostmi. Básnická kniha Rukopis Bohumily Grögerové (nar. 1921) je uvozena strohým oznámením: „Březen 2006/ Kontrola na očním oddělení Vojenské nemocnice/ Dg: prakticky slepota oboustranně.“ Následuje deník, ne, zápisy staré ženy, která se probíjí houstnoucí mlhou. „Kdysi jsem chodila po laně/ …/ dnes hrozí shrnutý koberec práh naleštěná parketa.“

Zápisy jsou věcné a uměřené, nezmožené žádnými vzepjatými, nepatřičnými emocemi. Nechtějí být ničím víc než zkoumavými svědky a průvodci světem, jenž se básnířce podivně proměnil, začal ztrácet základní, přirozené záchytné body. Verše Rukopisu jsou psány zřetelným, průzračným jazykem, nesnaží se o zbytečná ozvláštnění, metafory, symbolická vrstvení, aspoň ne v zaběhnutých podobách, na jaké jsme zvyklí. Jsou-li tu obrazy, pak jde o obrazy přísně vytanulé z reality. Mlha je skutečnou mlhou slepoty. Hovoří-li se tu o tajemstvích vesmíru, pak – okouzleně i se špetkou ironie – prostřednictvím vědeckých publikací, jež nezdolné básnířce předčítají přátelé. Dokonce i zkraje přízračná, pozvolna plesnivějící „hlava slepoty“ je ve skutečnosti „jen“ setrvalá slepá skvrna v jejím zorném poli. Můžeme být klidní: boží blesk, který v půli sbírky udeří na chalupu, v níž se básnířka krčí se svými dvěma dcerami, je skutečný blesk a rozčísne skutečný strom, jenž „už nám nezamává na rozloučenou“. V průzračné knize si není třeba vymýšlet.

Potřeba sdílet

Neřekneme však, že Grögerové verše jsou strohé. Řádek po řádku je naopak prodchnut naléhavými touhami: mluvit, ohledávat, dobírat se hlubších vrstev, pevnějšího podloží, vytěžit ze zoufalé situace aspoň nějakou, sebeparadoxnější vnitřní pravdu. Každý z prostě zřetelných veršů je prostoupen potřebou sdílet svou situaci – nejen s okolím, ale i se sebou samotnou. A také svou situaci a život sdílet se „zásvětím“, jež si básnířka nosí v sobě: vyprávět vše svému zemřelému osudovému muži. Sdílet s ním dál sebe, i když on už tu není; sdílet jeho přítomnost ve vlastním nitru s okolním, zbývajícím světem.

Výtečně průzračný, lakonický a zároveň mnohoznačnosti nakloněný je už titul sbírky, Rukopis. Nejen stručné „technické“ označení, ale též název souznící s celoživotním literárním posláním autorky a překladatelky, nesmazatelně zapsané do české literární historie spoluprací s Josefem Hiršalem. Titul nabírá další významy i vzhledem k tématu sbírky, jímž je odhodlaný každodenní zápas o zachování základního lidského „rukopisu“, tedy úkonů a životních aspektů zdánlivě samozřejmých, jako je psaní, čtení, paměť, vzpomínka, dotek, den, naplnění času, toho danajského daru. Verš „zastesklo se mi po tužce a papíru“ může v některých situacích nabýt nedozírné hloubky, nezměrného smutku.

Knihovna němých knih

Rukopis čteme ne po jednotlivých básních, ale jako souvislou výpověď. Kniha, jež zprvu působí jako sled volně členěných zápisů, má ve skutečnosti pevné vnitřní ustrojení. Postupující mlhu slepoty „metodicky“ protínají úporné pokusy psát: rozsvěcení, pak zas zhasínání, lačné psaní potmě; „slova mi diktuje ruka“. Vzápětí silná lupa zkouší číst rozsypaná písmena – zmuchlaný papír letí do koše. S podobnou soustavností ruší mlhu i výkřiky touhy po čtení. Výkřiky zdánlivě banální, ve skutečnosti seminální touhy po sdílené intimitě slova, lidských světů zakletých v literárních dílech. Je to burcující zážitek – číst text o palčivé, přitom marné touze číst! Neobyčejně krutá verze návratu k dětství.

V jistém bodě sbírky se však pokusy a výkřiky zlomí v cosi podstatnějšího, „vyššího“. Totiž v nesmlouvavé konstatování nezměnitelného statu quo: lupa se teď už nesnaží luštit písmena, ale naopak se dozvídáme, jak prsty čtou sám předmět, lupu, znají „každý její hrbolek zářez šrám škvíru“. Odhodlání a nezdolnost dobyly území, kam zesláblé oči už nemohou. Podobně svědivá, neukojitelná, nezahladitelná potřeba číst náhle ztichne, zatrne sama v sobě poznáním širších obzorů lidské a vesmírné marnosti. Text se sluší ocitovat celý: „Znovu sedím před knihovnou/ kterou z knížek si vybrat?/ váhám/ vytáhnu jednu z řady/ pohladím jí hřbet/ kdo ji napsal a kdy?/ jaký má titul?/ na žádnou otázku už mi neodpoví/ uzavřela se mi/ sedím před knihovnou němých knih“. Ne, touha nezmizela. Jen jsme znenáhla vystoupali na nové plató, mrazivé, ale i povznášející, kruté, leč pravdivé. Záznam těžké chvilky staré nevidomé ženy se zároveň stal pravdivým obrazem neustále stárnoucího lidského světa. Milovali jsme knihy, dnes hladíme jen jejich hřbety. Kdosi je kdysi napsal, dnes nevíme, kdo to byl. Kdysi mluvily, dnes budou jejich slova němá. Toto přichází dnes a denně, to je setrvalá, nahá pravda.

Proč ses odmlčel?

Je tu další důležitý motiv, jenž se v průběhu knihy rozvíjí a dodává jí vnitřní pnutí a celistvost. Přízračná „hlava“ se zprvu
vynoří­ jen jako jeden z fantomů lehce halucinatorní „tlačenice částic světla“, produkované slábnoucím zrakem. Pak je nám prozrazeno (ústy osudového muže-našeptavače!), že „hlava – to je tvé slepé místo“. Tedy slepá skvrna na básnířčině slábnoucím zraku. Jenže do obrysu hlavy, jenž je doslova nepřítomností světa, se odněkud zespoda vpíjí ještě další absence – totiž zemřelého životního druha. Jeden a týž profil: prázdna před očima i milovaného muže, jenž už tu není. Jedna a táž setrvalá clona mezi nevidomou ženou a světem. S přibývajícími zápisky pochopíme, že zemřelý druh ženu nikdy neopouští; básnířka nás o jeho přítomnosti zpravuje po kapkách. Nejprve je tu mlžná hlava. Pak šepot nápovědy. Vzpomínka na dotek ramene o rameno. Či mužovo jméno napsané směšně pozpátku: „fesoj lašrih“; jaká nádherně dětinská vzpomínka musí být ukryta v tom exotickém jménu! Jindy si básnířka v dlouhé pasáži konejšivě vybavuje divné výrazy z mužova šťavnatého slovníku. A náhle otevřená bolestná vzpomínka, s přesně vystiženým emocionálním dávkováním, v závěru korunovaná tou nejsmutnější, nejvýmluvnější synekdochou: „Proč ty ses odmlčel?/ dřív jen šeptnutím do vlastní dlaně jsem tě přivolala/ teď volám/ zvyšuji hlas/ odpoví slábnoucí ozvěna/ vzdaluješ se do světla/ trýzeň jihne v lítost/ zraje v konečnou něhu/ hladím tvé brýle“ – Propojení s milovaným jako by nemohlo být těsnější. Tvé brýle. S tebou, milý, odešel zrak celého světa.

Řízením osudu, tedy mimo jakýkoli autorský kalkul, se tyto uzlové verše, vypjaté, avšak současně stažené a maximálně intimní (včetně ironického pelu všednosti), octnou v samém středu knihy. A hned za drobnou niternou bouří uvnitř smutné duše následuje záznam bouře vnější, přírodní, vylíčený s veškerým pozemským gustem a šťavnatě posvátným strachem. „Sedíme těsně vedle sebe/ zavíráme oči/ a vtom/ tři rány slité v jedinou/ až se člověk hrbí oněmí ohluchne…“ Brýle a bouřka; jako by se sbírka nemohla zlomit v pregnantnějším, jadrnějším kontrastu. Nádherný fakt, že verši svižně jako ozón prochvěje diorama vůbec všech smyslů (jako by svět úderem blesku zjevil svou nekonečnou nabídku, včetně možnosti nekonečných ztrát), nakonec ustupuje do pozadí. Překryje ho závratná konfrontace intimní citové „bouřky“ s mohutnou, svěže nevybíravou, prostor hloubící bouří, v niž se na okamžik mění celý vnější svět. Jedna bouřka tu druhou ozřejmuje, stvrzuje, nabíjí a jistí, obě bouřky si vzájemně zpřesňují své obrysy.

Nad verši Bohumily Grögerové jsem si v jednu chvíli vzpomněl na dávnou Sapfó. Ne že by česká básnířka psala podobně, takovou paralelu staletími snad ani nelze vést. Možná jsem ale nad zlomky Sapfó zažil podobný pocit průzračnosti a čirosti: „Jestli přijdeš, nachystám ti nový polštář k spočinutí…“ „Bolest proniká mě kapku po kapce…“ Či jen: „Toužím i šílím“ – a dost, zlomek končí a to stačí. Ani zde se nesměřuje k pointám, oslňujícím obrazům či důležitě se tvářícím vývodům. I tady jsou podstatné pravdy hned zpříma a naléhavě přítomny ve svých původních konturách, dávných valérech od trýzně přes lítost až po „konečnou něhu“. „Už tu spolu nestojíme/ rameny se nedotýkáme/ nikdo už mi nezašeptá/ nezazpívá nezahraje/ nikdo už mě neomámí neokouzlí/ nesvede…“ Někdo někdy v budoucnu si na nás vzpomene.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.