Oneohtrix Point Never

„Život zvířat je svým způsobem velmi extrémní – neustále žijete ve strachu, že vás někdo zabije, pokud se náhodou nenarodíte jako velryba.“ Takto v jednom z kratších rozhovorů na blogu labelu Root Strata filosoficky glosuje žití v Brooklynu bydlící hudebník Daniel Lopatin, který kromě zmíněné značky vydává svou hudbu především na labelu No Fun Productions. Ten řídí jedna z největších postav současné hlukové hudby, domestikovaný Venezuelan Carlos Giffoni.

Nakažlivé…

Personální propojení s hlavou newyorského noisu by mohlo Lopatina předem zařazovat po bok lidí, kteří sázejí pouze na nekompromisní hluk. Lopatin (nejčastěji nahrávající pod nezapamatovalným jménem Oneohtrix Point Never) ale z katalogu No Fun Productions vybočuje, a dokonce natolik, že jeho nejnovější nahrávka Rifts zaznamenala úspěch i v mimožánrových periodikách. Internetový magazín a současně obchod Boomkat by ji nejraději vychválil do nebes a časopis The Wire ji zařadil na druhé místo v pořadí nejlepších alb roku.

Není totiž vůbec těžké dvojalbum Rifts (ve skutečnosti jde o remasterovaný kompilát tří dříve vydaných kratších nahrávek) protáčet pořád dokola. Navzdory zařazení na noisový label na něm totiž autor používá nástroje veskrze nehlukové: dva osamocené syntezátory. Ačkoliv se na první poslech nezdá, že by se s tímhle arzenálem dala utáhnout dlouhá plocha dvojdesky, po odehrání sedmadvaceti tracků si člověk uvědomí, že dobrovolné zvukové omezení, které si Lopatin naordinoval, je nakonec největší devízou alba.

„Moje posedlost syntezátory pochází z doby, kdy jsem poslouchal otcovy staré pásky, na kterých měl nahrané fusion kapely jako The Mahavishnu Orchestra. Ten zvuk mi připadal mystický a chtěl jsem dělat něco, co by znělo podobně – ale bez ostatních nástrojů a bez výrazných melodií.“ Výsledkem pětileté práce je kompilační album, jehož pointa je v redefinování podstaty syntezátoru a odtržení jeho nálepky pouhého doprovodného nástroje. Cold Cave (viz A2 č. 25/2009) rehabilitují synth pop a tvrdí, že popové skladby s typicky „osmdesátkovým“ zvukem nemusejí být nutně stupidní. Lopatin pak podle svého konceptu tvrdí, že odstraněním zbytku kapely a ponecháním syntezátorových spodků vzniká úplně nová hudba.

…a mystické

Mystičnost, která ho na syntezátorech zaujala nejvíce, se Lopatinovi podařilo ve vlastní hudbě ještě zvýraznit, ať už samotnou délkou skladeb, v nichž se zachází s časem opravdu velmi volně (slévají se dohromady, jejich stopáž kolísá od minutových předělů po čtvrthodinové výpravy zvukem), nebo způsobem, jímž svá dílka pojmenovává. V názvech totiž pracuje se stále ještě populárním pojetím počítače coby romantické entity a oživuje koncept stroje, který má duši stejně citlivou jako člověk. Computer Vision, Laser To Laser nebo Disconnecting Entirely, která by klidně mohla znít vesmírem během slavné scény z 2001, kdy David Bowman odpojí počítač HAL9000, vybízejí k osamělým tripům do hlubin syntezátorových ploch.

Přestože počítačovou estetiku sdílí Lopatin s Kraftwerk, nikdy se prý nezajímal o krautrock jako o hudbu, ale pouze jako o zdroj sentimentálních nálad – ty ale hledal i v hudbě Stevieho Wondera nebo ve starých dubových nahrávkách. Ve spojení inspiračních zdrojů, samotného zvuku syntezátorů a faktu, že Rifts je dvojalbum, hrozí, že melancholie bude až moc. Lopatin tuto reálnou hrozbu zažehnává chytrou dramaturgií – vždy, když už má člověk pocit, že na líbivých plochách abstraktních syntezátorů opravdu odletí do vesmíru, ozvou se disharmonické i nepatrně hlukové pasáže (asi mrknutí na šéfa labelu Giffoniho), které posluchači připomenou, že ve světě Oneohtrix Point Never nic nemá pevné místo.

Kompilační deska Rifts připomene jinou nahrávku, již zmíněný magazín Boomkat umístil rovnou na první místo svého výročního žebříčku – třídiskové album Sadly The Future Is No Longer What It Was anglického hudebníka Leylanda Kirbyho (známého i pod pseudonymem The Caretaker). Zatímco Kirby se ale v předlouhých kompozicích nebojí používat drobná klišé umělého žánru modern classical (satiovské vybrnkávání na klavír, samply švitořících dětí na hřišti), Lopatin přistupuje do stejné vody z opačného břehu – tím se vyhýbá všemu, co už bylo stokrát slyšené, a pomocí důvěrně známých a v podstatě i ikonických nástrojů tvoří neznámo.

Autor je hudební publicista.