Díry do světa

Román Daniela Kehlmanna Sláva (Ruhm, 2009) je třeba číst aspoň dvakrát. Jednak se význam zápletky plně vyjeví až poté, co do sebe zapadly všechny části textu, jednak se čtenář při pouhém jednom čtení připraví o autorem rafinovaně stupňovaný požitek ze hry s realitou a fikcí a ironickými rovinami jeho podivných příběhů.

Sláva je románem inteligentním a mimořádně, téměř provokativně úspěšným. Ještě než začátkem loňského roku vyšel, objevily se úryvky v novinách, v případě časopisu Der Spiegel spolu s portrétem autora i jakási polorecenze (za což nakladatel časopis zažaloval). Autoři recenzí, ač Kehlmanna vesměs chválí, jako by si s tímto spisovatelem zároveň nevěděli rady: jedni mu vyčítají přílišnou intelektuální povýšenost, druzí podbízivost čtenáři.

Autor vraždící své čtenáře

Kehlmannovy hrátky se čtenářem a institucí autora znejišťují i postavení kritika. Možná je to tím, že autor není „žádný dobrák od kosti“. Neurotický spisovatel Leo Richter, hlavní postava a druhé já i parodie samotného autora, by prý, kdyby mohl, „odsoudil všechny tady k smrti… Nepřál lidem jen to nejlepší. Bylo to tak zřejmé, že se zase jednou ptala, jak je možné, že si toho nevšimnou.“ Leo Richter by nejraději zabil německé publikum účastnící se jeho přednášek o kultuře pořádaných v Goethe-Institutech v metropolích Jižní Ameriky. Cíl jeho vzteku můžeme přenést na kulturní publikum obecně, nevyjímaje čtenáře Kehlmannových románů. Ovšemže ne doslova. Kehlmann, sám literární vědec, se o kriticích vyjadřuje velmi příznivě. Vražedné přání Leo Richtera ukazuje na fakt, že čteme román o psaní románu, o vzniku románu jako fikce, román románu. Pokud vraždí autor na stránkách knihy, jsme v dobrých rukou.

Mladý autor (nar. 1975 v Mnichově) publikuje od svých dvaadvaceti let. Sláva je jeho šestý román. Světového úspěchu dosáhl dosáhl knihou Vyměřování světa (Die Vermessung der Welt, 2005, česky 2007; viz A2 č. 14/2008) o putování Alexandera von Humboldta po Jižní Americe a duchovních výbojích matematika Carla Friedricha Gausse, kteří, každý po svém, změnili chápání světa. Zdá se ale, že nová kniha svým čtenářským úspěchem Vyměřování světa ještě předčí.

Úhybné manévry postav a dějů

Kehlmannův stín Leo Richter, tento velkolepý egocentrik, píše „komplikované krátké příběhy plné zrcadlení a nečekaných úhybných manévrů“. Sám se objevuje ve dvou, v doprovodu své přítelkyně Elizabeth, která se nápadně podobá jeho románové postavě krásné lékařky Lary Gaspardové. V tomto okamžiku se již zrcadlení, konstitutivní pro román, rozběhlo do všech stran.

Text začíná zazvoněním mobilu. Počítačový technik si téměř proti své vůli pořídí telefon a začnou mu volat neznámí lidé. Nejdřív bezděky a poté vědomě ruší důležité termíny, zničí právě probíhající milostnou aféru a fatálně zasáhne do života jiného člověka. V dalších příbězích se čtenář dozví, že, jak již tušil, číslo, které technik dostal, skutečně patřilo známému herci a bylo mu přiděleno omylem telekomunikační společností.

Vedoucí příslušného oddělení žije dvojí život mezi milenkou a manželkou, jeho podřízený, asociální počítačový maniak, který je za tento přehmat spoluodpovědný, by dal všechno za to, aby se dostal do románů Leo Richtera, kterého skutečně potká a jemuž se vloupá do hotelového pokoje. Populární herec, kterému ze dne na den všichni přestali volat, se nejdřív z legrace pokusí ve známém baru imitovat sám sebe (bez valného úspěchu), načež jako divák sleduje, jak je ze svého života vytlačen nadaným „skutečným“ imitátorem. Richterova přítelkyně Elizabeth se naopak děsí toho, že se z ní stane románová postava. Přesně k tomu dojde v poslední povídce v románové postavě lékařky Lary Gaspardové, která existovala ještě předtím, než se Elizabeth potkala s Leem a již ostatní protagonisté – například počítačový maniak, který o ní píše příspěvky do internetových diskusních fór – znají.

Každá z postav vede, ať dobrovolně či ne, nejméně dvojí život, současně nebo v posloupnosti. To je možné nejen díky mobilům a internetu, ale hlavně díky fikcím, které ony samy vytvářejí a které jsou živené knihami, filmy a počítačovými hrami. Aniž to sami protagonisté tuší, zamotávají se do nových a cizích příběhů, které může spustit běžná lež nebo hloupá náhoda, ale které nabudou archetypálních rozměrů. Touha vykroutit se ze svého života, nebo prostě na chvíli uniknout – paradoxně ale i touha stát pevně ve svém životě a nestat se součástí žádného příběhu – vede k tomu, že jsou osudem dopadeni o to neúprosněji.

Coelhova sebevražda

Jednotlivé kapitoly románu zároveň parodují určitý styl psaní, typ autora a kulturní mašinerii: dost to například odnesly nebohé pracovnice jihoamerických Goethe-Institutů, které pokaždé mají vlněný kabátek a předkus. Literární parodie je ale ještě zřejmější v příběhu Odpověď abatyši, v němž autor světových bestsellerů silně připomínající Paula Coelha v záchvatu upřímnosti napíše v dopise, že život je odporný – a popře tak své životní dílo. Není třeba dodávat, že knihy tohoto autora s názvy „Cesta vlastního já k já“ či „Zeptej se kosmu, odpoví“ se jakoby mimochodem objevují ve většině dalších příběhů.

Coelhovský apoštol laskavé útěchy si pak pohrává s myšlenkou zastřelit se: „Kdyby doopravdy stiskl spoušť, udělal by díru do světa. Všichni ti ctnostní lidé, všichni ti lidé plní naděje a požehnání země, všichni uctívači a modlenci, kteří mají jeho knihy na policích a jeho příklad v srdci, jak by mohl odolat pokušení zasadit jim ránu! Tohle, jedině tohle by z něj udělalo velikána. Zacukalo mu v koutcích úst, smíchy a zároveň panikou. Co teď napsal, nebyl jeho názor. Byla to prostě pravda.“

Pokušení „udělat díru do světa“ je skutečně velké, a nikdo to neví lépe než Leo, a pak i ten další vypravěč, který vládne i Leovi jako literární postavě. V příběhu Rosalie jde umřít, slavné povídce Leo Richtera, kterou si také máme možnost přečíst, se její autor dohaduje s postavou Rosalie, zda ji má nechat žít. Zdá se, že spisovatel nad příběhem ztratil kontrolu: Rosalii totiž zkříží cestu moderní Charon, o němž autor povídky dosud nic nevěděl. Je to ale jen další „úhybný manévr“, na který na další metatextové rovině naváže příběh poslední, v němž v říši fikce definitivně mizí i Leo. A tak dále. Zrcadlení do nekonečna.

Kehlmann, ač jako správný autor vládne nad bytím a nebytím svých postav a neváhá je v příhodnou chvíli sprovodit ze světa příběhu, je hravý a vtipný. Pohrává si se svými literárními vzory, mezi něž počítá především Vladimira Nabokova a Jorga Luise Borgese. Jeho postmoderní finty jsou blízké těm Pynchonovým a podivně hubený muž s mastnými vlasy a křiklavě červenou čepicí, moderní převozník přes řeku smrti, který zkřížil cestu dvěma postavám, je výpůjčkou z Thomase Manna. Postavy vstupují do příběhů a mizí v nich, zůstává čtenář a potěšení z četby.

Autorka je germanistka.