Nezisková organizace Americans for the Arts, sdružující více než 150 000 členů a institucí, vydala ke svým padesátým narozeninám obsáhlou statistiku, jež hodnotí úroveň americké kulturní scény za posledních deset let. Unikátní studie skýtá ideální příležitost poodhalit kořeny (ne)existující americké kulturní politiky.
Spojené státy americké ani jednotlivé státy federace nemají ministerstvo kultury. Tento fakt už léta vzbuzuje na druhé straně Atlantiku lehký úsměšek, který se rozšiřuje v křečovitou grimasu s narůstající agresivitou amerických blockbusterů. Pokrytecký úsměv více či méně zdařile maskuje neznalost poměrů americké kulturní politiky, kterou nebezpečně zjednodušuje. Amerika totiž není pouze Hollywood. Často se úmyslně zapomíná, že nejprestižnější stánky operní a vážné hudby sídlí právě v USA, nemluvě o neobyčejné vitalitě americké výtvarné a hudební scény. A to není samo sebou.
Není advokát jako advokát
Sjednocená Evropa se už téměř patnáct let snaží sladit metodiku kulturních statistik jednotlivých zemí ve víře, že prosadí ideu kultury jako jeden z klíčových pilířů evropské ekonomiky. Vedoucí představitele sedmadvacítky se však stále nedaří přesvědčit o důležitosti kultury pro evropské hospodářství, navzdory zprávě Evropské komise z roku 2003, která jasně dokládá, že kultura vykazuje větší finanční obrat než automobilový či počítačový průmysl. Přestože ministerstva kultury v celé Evropě chrlí jednu apologii za druhou, v Lisabonské agendě, jež zamýšlela učinit z Evropy nejvýkonnější světovou ekonomiku po roce 2010, nenajdeme o kultuře ani zmínku.
Americans for the Arts, jedna z nejmocnějších kulturně-politických organizací Spojených států, spolu s National Endowment for the Arts se snaží o něco podobného – kulturu statisticky sleduje, lobbuje za ni v nejvyšších politických kruzích, financuje umělecké aktivity všemožných forem a vede vlastní výzkumy. To vše ale s jedním zásadním rozdílem. Oproti Evropě ji nedotuje stát, nýbrž soukromé finanční zdroje.
Její kořeny sahají do roku 1960, těsně před nástup J. F. Kennedyho, který se pokoušel zformovat tvář americké kulturní politiky. V období jejího zrodu fungovalo 7 000 neziskových uměleckých organizací, dnes tvoří páteř amerického kulturního systému více než 104 000 takových organizací.
Není náhodou, že o rok dříve se na evropské straně Atlantiku zrodila první koncepce kulturní politiky. Tehdejší francouzský ministr kultury André Malraux, jmenovaný v roce 1959, se netajil silným vlivem na Kennedyho, který rád na veřejnosti vystupoval jako člověk znalý takzvané vysoké kultury, rozuměj té elitní, evropské. Toto pojetí umožňující vznik federální americké kulturní politiky se však neprosadilo – právě kvůli svému elitářskému, paternalistickému přístupu ke kulturním statkům, tak cizímu americkému světu. Zvítězila jiná cesta.
Od sedmdesátých let začala být americká kulturní politika budována „odspodu“. Evropské kulturní politiky se naproti tomu utvářely „shora“, čímž umění stavěly do nebezpečné blízkosti politiky. Smrtící polibky tohoto svazku ostatně pocítil starý kontinent více než bolestně. Spojené státy se těchto koketerií vyvarovaly.
Protestantská morálka
Teze, že americký svět vyrostl na principech protestantské morálky, má zásadní vliv na pochopení fungování tamní kulturní politiky. Protestantismus a obzvláště kalvinismus klade velký důraz na individualitu a pracovitost, jejíž plody považuje za znak boží vyvolenosti. Pilířem americké kulturní politiky tudíž není stát, ale aktivita občana, ať už se jedná o filantropii či dobrovolnictví. A právě americká občanská aktivita představuje pro evropský kontinent těžko představitelný objem finančních prostředků.
Neziskový sektor v USA, financovaný filantropií, dosáhl v roce 2004 podílu 8,5 procenta hrubého domácího produktu (HDP) Spojených států (v Německu ve stejném období 3,7 procenta, ve Francii 4,2 procenta). Tato suma, 665 miliard dolarů, se rovná celému HDP zemí, jako je Mexiko, Kanada nebo Austrálie. Americký neziskový sektor zaměstnává skoro desetinu aktivní části populace, což je třikrát více než v zemědělství. K této desetině je navíc nutné přičíst dobrovolnickou činnost, které se účastní více než 93 milionů Američanů a jejíž výkonnost je odhadována na 9 milionů pracovních míst na plný úvazek. Navíc sedmdesát procent amerických domácností přispívá na umělecké neziskové organizace ze svého.
Z těchto důvodů je pro Američana existence ministra kultury stejně podivná jako pro Evropana jeho neexistence. Co je pro evropského umělce symbolem vysokého uznání – dotace z veřejných rozpočtů –, to je pro amerického kolegu symbolem nesoběstačnosti a nesvobody. Nesmíme zapomenout, že Amerika nezná tradici vydržování umělců, kulminující v Evropě na dvoře Ludvíka XIV. Spojené státy se vydaly spíše cestou Andyho Warhola, který toto evropské klišé zbortil a z ekonomizace umění, ze zrušení aury, o níž mluvil Walter Benjamin, vytvořil umělecký program. Idea volného trhu je pro americké umění stejně přirozená jako pro evropské idea etatismu.
Kvantifikací k porozumění
Nakolik toto přesvědčení pevně vrostlo do amerického systému, dokazuje právě výroční zpráva organizace Americans for the Arts, jejíž největší chloubu představuje National Arts Index (národní index umění). Jeho autoři věří, že má stejnou výpovědní hodnotu jako vzestup či pokles HDP či Dow Jones indexu. National Arts Index kvantifikuje celé kulturní univerzum skrze 76 indikátorů, rozdělených do čtyř skupin – indikátory finančních toků, indikátory výkonnosti, kulturní participace a indikátory konkurenceschopnosti. Cíl takto formované kulturní statistiky ovšem zůstává stejný jako v Evropě: „National Arts Index je výjimečnou příležitostí k zahájení diskuse o významu umění pro společnost, nabízí jasně strukturovaný jazyk.“
Jaký obrázek nám tedy statistika nabízí? Jeho kontury přirozeně určuje liberální charakter zaoceánské kulturní politiky, což neznamená nic jiného, než že stav kultury je přímo závislý na stavu americké ekonomiky, úroveň Národního indexu umění přesně kopíruje hospodářský cyklus. Jeho hodnota byla nejvyšší v letech 1999 a 2001, poté začala klesat, ode dna se odrazila v roce 2003, vrcholu dosáhla v roce 2007, nyní opět dramaticky poklesla až na nejnižší hodnotu za celé sledované období. Připomíná vám to něco? V prvním případě prasknutí internetové bubliny a vývoje akciového indexu NASDAQ, v druhém případě strmý pád americké ekonomiky.
Navzdory tomuto cyklickému vývoji počet umělců a uměleckých organizací neustále roste, jak na neziskové, tak na kulturně-průmyslové úrovni. V letech 2003–2008 vznikla v USA nová nezisková umělecká organizace každé tři hodiny a počet umělců se za dekádu zvýšil o 17 procent na současných 2,24 milionu. Zájmu o umění odpovídá i zvyšující se poptávka po amatérském i profesionálním uměleckém vzdělání.
Obrázek ale není tak lichotivý, jak by se na první pohled mohlo zdát. Skupina indikátorů konkurenceschopnosti, kterou autoři studie považují za nejpodstatnější, vyjevuje data poněkud v jiném světle. Pokud totiž zohledníme demografický nárůst, reálná čísla mají stagnující úroveň. Navíc, jestliže například počet uměleckých organizací roste a s nimi finanční zdroje z filantropie, jejich podíl na celkovém počtu všech neziskových organizací (náboženských, vzdělávacích atd.) a jejich financování klesá. K dalším problémům, které trápí americkou kulturní scénu, patří neustálý pokles návštěvnosti stánků vysoké kultury, jako jsou muzea, operní domy či divadla. Umění by bylo, ale není pro koho, čímž se anabáze uzavírá. Evropská kulturní politika trpí stejným neduhem.
Napoví krize?
Otázkou zůstává, který břeh Atlantiku utrpěl celosvětovou krizí více. Finanční síla a občanská angažovanost Američanů totiž dokáže na jedné straně do kulturní scény napumpovat obrovské množství peněz, na straně druhé ji může v době krize nebezpečně podusit. Starý kontinent je na tom se svými subvencemi z veřejných zdrojů podobně, s tím rozdílem, že o finančních tocích nerozhodují občané, ale stát.
Podrženo, sečteno: americká kulturní politika, která existuje, aniž by ji kdokoliv stvořil, ministerstvo kultury nepotřebuje. Aneb jak poznamenal kritik a spisovatel Frédéric Martel ve své fenomenální práci De la culture en Amérique (O kultuře v Americe, 2006): „Když není ministerstvo kultury nikde, kultura je všude.“ Ironií zůstává, že se této chvály dostalo Spojeným státům od bývalého vysoce postaveného představitele francouzského ministerstva kultury. Doufejme ale, že českou politickou elitu tato absence ministerstva nebude inspirovat. Hodna následování je spíše rozvinutost a zakotvenost neziskové sféry jako integrální součásti kulturního života.
Autor je redaktor kulturního zpravodajství ČT, postgraduálně studuje kulturní politiku na FF UK.