Velké nadávání

Rakouský filosof Konrad Paul Liessmann je u nás obecně znám především jako autor polemické knihy Teorie nevzdělanosti (2006, česky 2009). V době protestů proti reformě ministra školství Josefa Dobeše si kniha svou kritičností a ironickými komentáři na adresu současné „vzdělanostní společnosti“ získala nejednoho bouřícího se studenta. Rezonovala však i v širších kruzích odborné veřejnosti. Po několika letech, kdy se věnoval odlišným tématům, se nyní autor navrací k oblasti, která jej proslavila – a to i v českém překladu. Hodina duchů s podtitulem Praxe nevzdělanosti (Geisterstunde. Die Praxis der Unbildung, 2014) je koncipována jako pokračování výše zmíněného titulu. Jen je tentokrát pozornost upřena především k praxi.

Celkovým vyzněním je Liessmanova nová práce silně pesimistická. Autor se ke katastrofickému obrazu současnosti propracovává skrze střípky probírané v jednotlivých kapitolách, z nichž každá má stejnou strukturu. Všechny začínají slovy „Je to strašidelné“, následuje žehrání na vše, co autorovi přijde pod ruku, a následně přijde závěr ohlášený slovy „Přitom by vše bylo zcela prosté“, v němž autor profesorsky a s mamutí dávkou „zdravého rozumu“ navrhuje kompromisní řešení.

Studium jako výcvik

Pokud se ovšem podíváme na Liessmannovy argumenty blíže, zjistíme, že většina z nich má racionální jádro. Ústředním bodem kritiky je neustálé poukazování na „malou praktičnost škol“, což je shrnuto ve formuli „škola blízká k životu“. Tímto pojmenováním autor vyjadřuje tendenci přeměnit školu v místo výcviku pro každodenní život, popřípadě pro konkrétní profesi. Pokud ale má škola poskytovat jen „kompetence bezprostředně užitečné“ pro každodenní život a uplatnitelnost jednotlivce na pracovním trhu, můžeme rovnou opustit původní ideu univerzity jako místa, kde se lidé zabývají naopak právě obecnějšími otázkami, jež každodennost přesahují. Namísto toho půjde o pouhá výcviková centra.

Studium tak v očích rakouského filosofa ztrácí punc pronikání do tajů vědy a stává se jakýmsi tréninkem k profesi, způsobem, jak získat konkurenční výhodu. Vše je poměřováno jen užitečností, ať už pro jedince, pro hospodářství nebo pro společnost. Co není bezprostředně užitečné, nemá z tohoto pohledu význam. Všechny tyto tendence ovšem podporuje Boloňský proces, Program pro mezinárodní hodnocení žáků (PISA) i experti, kteří neustále volají po revoluci ve vzdělání, aniž by dokázali přesvědčivě zdůvodnit, proč je tato revoluce nutná. To vše je podle Liessmanna v souladu se stavem západních společností zaseklých ve freudovské „orální fázi“ a posedlých konzumem. Proto se i vzdělání stává zbožím. Řešením je podle rakouského filosofa návrat k původní „klášterní odloučenosti“, poskytující klid pro kontemplaci, klid od neustálého požadování užitečnosti a praktičnosti, klid pro střetávání mezi vědci a studenty v humboldtovském smyslu.

Deprese klasického vzdělance

Takováto vize „velkého návratu“ je však založena na nostalgizaci minulosti a zvláště pak na nostalgii po zlatém věku, kdy byl svět ještě v pořádku. Na takto idealizovaném pozadí se pak současnost jeví naprosto odporně. Právě proto (a také kvůli svému pedantskému stylu) kniha nepůsobí jako střízlivá analýza, nýbrž jako jedno velké nadávání na pokračující úpadek. Čtenář se nemůže zbavit dojmu, že si Liessmann vybírá jen ty nejvyhrocenější případy, které slouží jako důkazy pro jeho černočerný obraz a nezřídka také jako podklad pro sarkastický úšklebek či ironický vtip, což je mnohdy až příliš manipulativní postup.

Určitá část publika však na takovéto příběhy slyší. Liesmannovy specificky zaměřené diagnózy doby jsou totiž v souladu s kulturně pesimistickým přístupem, podle něhož je společnost v neustálém nebo aspoň momentálním úpadku. Vadí to především proto, že Liessmann zůstává na povrchu – popisuje jen vnější projevy. Proč se ale všechno to, co popisuje, děje? Proč je Boloňský proces takový, jaký je? Z knihy se dozvíme v podstatě jen to, že velký počet hloupých lidí chce prosadit hloupé reformy, vedoucí k postupnému úpadku.

V úhrnu to vypadá, že Liessmann odpovídá typu „tradičního vzdělance“ popsaného v předmluvě. Jde o člověka s klasickým vzděláním, s obdivem ke kánonům klasických literatur, hlubokými historickými znalostmi, eurocentrickým obrazem světa stojícím na ideálech osvícenství a estetickou senzibilitou. Může být někdo takový aspoň trochu šťastný, když se denně otřásá hnusem? Nemůže, ledaže by svou depresi proměňoval ve žlučovité traktáty typu Hodiny duchů.

Autor je sociolog.