Politika ve svěrací kazajce

Je užitečné, že Jan Stern staví některé problémy ostřeji, než je postavila většina textů naší knihy Kritika depolitizovaného rozumu (Grimmus 2010, autoři: Václav Bělohradský, Pavel Barša, Michael Hauser, Václav Magid, Petr Schnur, Ondřej Slačálek, Tereza Stöckelová, Martin Škabraha a Mirek Vodrážka). Má část pravdy, píše-li: „Chce-li někdo kritizovat podstatu kapitalismu, měl by k tomu mít odvahu, a měl by to také přiznat. Trik se (sebe)očůrávající husákovskou nálepkou přimáznutou na aktuální kapitalistickou verzi je… podezřelý… Jsme-li na špatné cestě… není to tím, že vede k nelegitimitě politického režimu, ale tím, že jejím vyšlapáváním umožňujeme vykořisťovat člověka a přírodu.“ (A2 č. 9/2010) Je jistě pravda, že by se mělo mnohem více mluvit o kapitalismu a méně o leccos objasňující a zároveň mnohé zakrývající analogii neonormalizace nebo o pozvolna diskreditovaném neoliberalismu. Silnou stránku Sternových textů tvoří i snaha najít silné argumenty pro „zkorumpované parchanty“ a obhájit jejich sociální smysl právě v době, kdy se politická třída (poté, co se o to sama zasloužila) stává hromosvodem za chyby systému a beránkem, který má nést všechny hříchy společnosti.

Hvězdné války

Potíž se Sternovým psaním začíná tam, kde jeho postřehy vyrůstají z neudržitelných dichotomií, právě tak zjednodušujících jako zastírajících. Tito versus Husák, legalita versus legitimita, hodnoty versus zájmy, zkorumpovaní parchanti versus panství středových krasoduchů či rovnou občanská válka – to vše podbarvuje ve Sternově myšlení matka všech dichotomií: nemoc versus zdraví. Tato dichotomie, která je problematická často i pro popis individuálního stavu, se v případě aplikace na společnost stává nejen zavádějícím, ale i depolitizujícím přístupem, skrytým tentokrát za doktorský bílý plášť a pohazování diagnózami.

Dichotomické myšlení nás tak vede na scestí v případě legality a legitimity, které si Stern zjednodušuje na figury Husáka a Tita, aby mohl stoupence důrazu na legitimitu proti legalitě morálně vydírat poukazem k mrtvým z jugoslávské války. Všechno do sebe zapadá: Tito = charismatický vůdce = legitimita = krveprolití jako důsledek; Husák = necharismatický vůdce = legalita = poklidné předání moci. K vytvoření velkolepého modelu je nutné odhlédnout od zcela odlišných historických okolností obou režimů. Mnohem zajímavější je ale jiná věc: hobbesovsko-husákovsko-sternovské pojetí legality založené na vymáhání norem pozitivně stanoveného práva má totiž s habermasovsko-škabrahovským pojetím legitimity jakožto hledáním společenského konsensu společného víc, než by se zdálo: obě jsou strategiemi překrytí konfliktu, namísto jeho rozvíjení a kultivace. Překrytí v případech Tita i Husáka dočasné a represivní, takže konflikt se nakonec vrací. Přejmutí dichotomie legalita versus legitimita a její naroubování na historicky působivé příklady je možná rétoricky silné, mnohem produktivnější by ale bylo odlišit různé podoby legitimity. Legitimita, která se snaží překrýt konflikt prosazováním silného konsensu, může mít zajisté ničivé důsledky (úplně stejně, jako je může mít panství legality – tak jako například legalistická a pozitivněprávní kultura pruského státu vytvořila podhoubí, v němž mohl stát fungující jako stroj převzít Hitler a nesetkat se s vážnějším odporem ani u těch jeho složek, v nichž vyvolával despekt). Legitimita, která nestaví na konsensu, ale na přijetí konfliktu, a která tak neustále nese stopu svého vlastního nedostatku, může ale naopak nejničivějším podobám konfliktu předejít.

Klausova levá ruka

Dichotomické myšlení zůstává přítomné i tam, kde není plně dořečeno, tam, kde Stern mobilizuje proti „sedlině středu“ a dělá z autorů Kritiky depolitizovaného rozumu středové intelektuály a následovníky Václava Havla. To je překvapivé, a řekněme to rovnou, i celkem bezcenné z hlediska charakteristiky pozice autorů knihy. Je to ovšem velmi cenný příspěvek k charakteristice pozice, z níž mluví sám Jan Stern. Útoky na střed a intelektuály ve jménu pozitivního práva, vůdců stran s jasně definovanými zájmy (a jasným mandátem od skupin, které reprezentují) a rétoriku typu „není jiné cesty. Máme jen dvě volby. A kdo tvrdí opak, je nebezpečný lhář, přípravce půdy nástupu tyrana hodnot“ jsme už slyšeli, i s tím agresivním podtónem proti prázdným a falešným intelektuálům a s oním důrazem na binární charakter politické volby. Jan Stern nám zde připravil opravdu, ale opravdu zajímavé překvapení: konzervativní postnormalizační levičák přejímá optiku konzervativního postnormalizačního pravičáka Klause do té míry, že této optice potřebuje přizpůsobit diskusní prostor. Právě proto, že Stern zaujímá klausovskou perspektivu, potřebuje zoufale a nutně své havlovce – a když je nemá, musí si je vytvořit. Kritice depolitizovaného rozumu lze vyčíst mnohé, jen těžko jí lze ovšem upřít explicitní snahu posunout v Česku politickou imaginaci za rámec sporu Havla s Klausem. Stern nás vrací nejen k této zoufale nudné diskusi, která sdílela řadu předpokladů (na prvním místě přirozenost kapitalismu, neproblematičnost základních struktur Západu v té podobě, v níž se vítězně vynořil ze studené války, a omezení demokracie na zprostředkování elitami), a dokonce i k její formě a atmosféře, pro niž nebylo nic charakterističtější než přesvědčení, že „máme jen dvě volby“.

Havloklausovská je i dichotomie mezi zájmy a hodnotami. Hodnoty byly mnohokrát dekonstruovány jako zástěrky zájmů specifických skupin, které své zájmy moralizují a snaží se je tak prosadit bez politického střetu (v závěrečné kapitole Kritiky jsme této dekonstrukci věnovali oddíl Moralizace). V kontextu Sternovy argumentace je ale důležité si také uvědomit, že zájmy zároveň fungují jako zástěrky pro určité hodnoty. Sternův psychoanalytický subjekt s přirozenými zájmy, které je schopen prosazovat, není­-li sveden na scestí tyranem hodnot a naveden „přelít (svůj pocit legitimity) na cosi vnějšího“, se pozoruhodně podobá suverénnímu subjektu kapitalistického trhu. Spotřebiteli, který zná své zájmy a bezohledně je sleduje. Sternova psychoanalýza se nás tu svorně s přímluvci kapitalismu snaží přesvědčit o neměnné lidské přirozenosti. Příznačné je v tomto kontextu, že Stern svoji verzi „demokracie parchantů“ nazývá „nadkosmickou“ – a postuluje tak jakousi metasféru autentického řešení. Moderní subjekt – s jeho hranicemi a zájmy – je přitom výsledkem dramatického vývoje v uplynulých stoletích, stejně jako pojetí toho, na čem nám jako individuím záleží, čemu přikládáme hodnotu. Naše volby na trhu, včetně toho politického, nevyjadřují žádné přirozené zájmy, ale zájmy tvarované historicky, geograficky a kulturně proměnlivými hodnotami. Na tom, že se máme starat jen sami o sebe, není nic přirozenějšího, než že se máme starat o druhé. Sternův hlas pro „nesvaté zájmy“ je hodnotově zatížený až běda; potřebuje nás strašit „tyrany“ a ukládá nám sledování těchto zájmů za „povinnost“. Údajná volba mezi hodnotami a zájmy přitom zakrývá to, o čem skutečně potřebujeme mluvit: o jaké hodnoty se zasazovat a jaké zájmy hájit.

Přízemní demokracie

Jak se vyprostit z hvězdných válek mezi dvěma Václavy? Určitě je třeba – a na tom se s Janem Sternem shodujeme – studovat, kritizovat a podrývat kapitalismus. K tomu ale patří i (a možná především) sebereflexe a destabilizace subjektu, nutnost „odříznout kus vlastní duše“, která není valem proti vnějšímu kapitalistickému systému, ale naopak jeho nejrafinovanějším spiklencem. Dále je podle nás důležité – v tom se rozcházíme jak se Sternem, tak s některými z našich spoluautorů Kritiky depolitizovaného rozumu – přestat se hrozit konfliktu a napětí. Učiňme motivem politiky obnovování konfliktu, spíše než honbu za fantomem konsensu.

A konečně přestaňme uctívat (a hanět) zastupitelskou vládu jako ústřední princip politického jednání a plýtvat na to energií. Namísto voleb mezi „zkorumpovanými parchanty“ a „zdravými“ či „nezdravými“ vůdci, kteří představují jen část politiky, musíme obrátit pozornost směrem k politice, kterou vlastně všichni děláme 365 dní v roce, k politice vlastní angažovanosti ve světě. Neplédujeme ovšem za havlovskou občanskou společnost, „nepolitickou politiku“, která je podhoubím pro lepší a morálnější fungování zastupitelských principů. Daleko spíše nám jde o politickou nepolitiku, o explicitní politizaci a proměnu oblastí, které se tomuto chápaní obvykle vymykají. Angažovanost a sociální hnutí nejsou přitom jakousi třetí principiální volbou, kterou bychom navrhovali jako alternativu k Sternovu dilematu mezi tyranem hodnot a zkorumpovanými parchanty. Jsou spíš prostorem pro tisíce konkrétních dílčích, ale zásadních voleb a pro pootevírání dalších možností změny v neukončených dějinách. To je náš hlas pro přízemní demokracii.

Tereza Stöckelová je socioložka. Ondřej Slačálek je politolog.