Umění v době rozpadu hodnot

Pod výmluvným názvem Román – mýtus – kýč vydalo nakladatelství Dauphin sedm esejů Hermanna Brocha (1886–1951), jednoho z nejzajímavějších a také nejnáročnějších evropských spisovatelů první poloviny 20. století. Pět statí vychází česky poprvé, jedna v novém překladu, druhá vyšla dříve ve zkrácené verzi. Tématem esejů je úloha umění ve světě rozpadajících se hodnot. A záleží na čtenáři, nakolik bude Brochovu naléhavou kritiku kultury jeho doby považovat dnes za aktuální.

Nejen v Česku je Hermann Broch znám především jako autor románové trilogie Náměsíčníci (Die Schlafwandler, 1930–32; česky 1966) či rozsáhlé fresky Smrt Vergilova (Der Tod des Vergil, 1945; česky 1967). Vídeňan Broch, pocházející ze zámožné židovské rodiny, byl ale nejdříve svědomitým továrníkem. Teprve když fabriku vcelku výhodně v předvečer hospodářské krize prodal, začal se kromě kavárenského života a studia filosofie a matematiky věnovat psaní románů, básní, filosofických studií a esejů. Po roce 1936 se na několik let jako romanopisec odmlčel; tváří v tvář nelidskosti nacismu považoval „vyprávění historek“ za nemravnost. S katastrofou evropské kultury se pak v americkém exilu vyrovnával jak v monumentální nedokončené Teorii davového šílenství, srovnávané často s Canettiho dílem Masa a moc, tak i například svým návrhem Charty lidských práv a povinností. Broch lpěl neústupně na tom, aby nárokování práv provázel závazek k povinnostem. A to je příznačné i pro jeho pojetí literatury, s nímž se setkáme v esejích českého výboru.

Rozpad hodnot

Když Broch vzdává hold Jamesi Joyceovi u příležitosti jeho padesátých narozenin, přemýšlí o kýči a o překládání anebo medituje nad vztahem mýtu a literatury, činí tak na pozadí osobitého pojetí vývoje evropských dějin a s perspektivou konečnosti lidského bytí ve světě. To vše spojuje systémem „teorie hodnot“. Ve své filosofii dějin kombinuje cyklické pojetí – rozvoj hodnot, jejich rozpad a znovuzrození – s představou, že dějiny lidstva spějí k nedosažitelnému cíli, který je přesahuje. Ten nazývá „platonskou idejí“. Jak v románu Náměsíčníci, tak v esejích o literatuře analyzuje dobu po první světové válce jako poslední stadium rozpadu hodnot, který započal v období renesance a reformace a ústí v katastrofu.

Krize kultury je pro něho očividně krizí spirituality, přesněji náboženství. Nejedná se však o přiznání ke konkrétní náboženské praxi. Religio znamená u Brocha prostředkování. Krize hodnot západní kultury se projevuje tím, že jednotlivé hodnotové systémy – autor uvádí obchod, vojenství či vědu – mezi sebou přestávají komunikovat. Zároveň spatřují svůj účel v bezohledném naplnění nejbližšího dosažitelného cíle – ve vlastním obohacení, v zajištění bezpečnosti, v získání dílčího poznatku –, místo aby se vztahovaly k vyšší, společné a nikdy nedosažitelné hodnotě. Brochova analýza moderní funkcionalizované společnosti je trefná a navíc výborně napsaná. A možná jí na přesvědčivosti dodává i fakt, že bývalý průmyslník Broch věděl, o čem mluví. Na rozdíl od něho měl Broch romanopisec po ruce i řešení.

Smrt – vládkyně všech věcí

Podobně jako mnozí jeho současníci, vzpomeňme na Thomase Manna, psal Broch s tváří obrácenou k faktu smrti. Jeho teorie hodnot představuje v tomto srovnání ojedinělou snahu tuto svou spisovatelskou pozici reflektovat a zdůvodnit. Rozpad hodnot se mu jeví jako vpád nehodnoty – smrti – do jednotlivých hodnotových systémů, vpád, s nímž je jednotlivý člověk konfrontován v okamžicích, kdy si uvědomuje svou naprostou samotu. Hannah Arendtová ve vzájemné korespondenci Brochovu umíněnou soustředěnost na smrt jako jedinou hybatelku smysluplného lidského konání kritizovala: na základě analýzy totalitarismu prakticky poznamenala, že jsou bolesti, z nichž smrt může být kýženým vysvobozením. Broch ale stál na svém. Roztříštěnosti společenství, která vede k zkázonosnému boji všech proti všem, a zoufalství jedince tváří v tvář smrti může zabránit jedině takový výkon, který se agresi nehodnoty postaví přiměřeným způsobem. To jest tak, že rozpozná a zachytí stávající situaci, dodá jí tvar, a tím vytvoří jednotu a celek. Jedinou oblastí lidské činnosti, která to v současné době dokáže, a tudíž se o to má snažit, je podle Brocha umění. Jím obdivovaný Joyce sice ztvárnil přítomnost a probudil mýtus, nedospěl však tam, kde umění překonává smrt. Broch zmiňuje dva umělce, kteří úkolu umění – zasáhnout člověka v jeho konkrétní situaci a zároveň odhalit horizont nesmrtelnosti – dostáli: Pabla Picassa a Franze Kafku.

Kdo vyrábí kýč, je zločinec

V rámci Brochovy teorie hodnot je logické, že tvorba, která se soustředí jenom na uskutečnění dosažitelných cílů – aby to vynášelo, aby to fungovalo, aby se to líbilo –, je nehodnotná, ať už se jedná o botu, dům nebo román. Taková tvorba se podílí na rozpadu hodnot a vede ke zkáze, zoufalství a smrti. Kýč je výtvor z oblasti umění, který je vyráběn pro efekt, třeba ztotožněním s hrdinou nebo s problémem. Kýč tedy nejen přesah vylučuje, nýbrž okamžitým uspokojením nebo zaujetím konzumenta transcendenci dokonce brání. A tudíž „kdo produkuje kýč, není jen někým, kdo tvoří méněcenné umění, není to hlupák ani nedouk, a už vůbec nemůže být hodnocen podle estetických měřítek; je to morální vyvrhel, zločinec, který si přeje radikální zlo“. Broch nicméně sympaticky dodává, že jistá dávka kýče je pro velké dílo, má­-li vůbec zaujmout, nezbytná. Dílo se však nesmí vzdát své zodpovědnosti za dějiny.

V roce 1936 napsal Broch svému nakladateli: „Můj postoj k Bohu je jako vztah učně k šéfovi, který říká: ,Tak, teď jsi viděl, jak to chodí v odděleních, a zítra uděláme plajte, ať se to naučíš.‘ Doufejme, že učeň plajte zabrání.“ Bankrotu evropské kultury po roce 1936 spisovatelé nezabránili. Je to však argument proti Brochovu pojetí umění jako „netrpělivosti poznání“?

Podle mého názoru je škoda, že předkládaný výbor se omezil jen na Brochovy eseje o literatuře. Dochází tím k opakování (autor někdy přejímal celé pasáže, když měl psát o jednom tématu), ale také k redukci: Brochovy dost originální filosofické studie dodávají jeho kritice kultury další dimenzi. Politováníhodné také je, že kniha postrádá doslov, který by přiblížil Brochovy úvahy s ohledem na jeho dílo i dobu, jako to v šedesátých letech činily obdivuhodné studie Rio Preisnera. Vhodná by byla i překladatelská poznámka. Spolehlivý překlad Naděždy Macurové by patrně vyhovoval Brochovým požadavkům, které autor formuluje v eseji umístěném uprostřed výboru – vystihnout myšlenku autora a přitom dostát nárokům jazyka překladu. Někdy by ale zachování zvláštností Brochova pojmosloví (například ve vzájemně se doplňujících souslovích „inhaltliche Formung“ – obsahové tvarování – „geformter Inhalt“ – ztvárněný obsah, v překladu Macurové „obsahová výpověď“, „ztvárněný obsah“) možná usnadnilo orientaci v architektuře Brochova myšlení.

Autorka je germanistka a romanistka.