Kniha proti rakovině

Roku 1944 prchá padesátiletý romanopisec Louis­Ferdinand Céline se svou ženou Lucette Almanzorovou a kocourem Bébertem z Paříže a přes Německo se dostává do Dánska. V letech 1937 až 1941 vydal tři antisemitské pamflety a po válce je v rodné zemi obžalován z vlastizrady. V Dánsku je na žádost Francie zatčen a uvězněn. Přímá kolaborace mu prokázána není, i tak je ale v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě občanské cti a propadnutí majetku. Propuštěn je na jaře roku 1947. Už ve vězení začíná psát první díl knihy, jejíž první část vyšla pod názvem Féerie pro jindy I (Féerie pour une autre fois I, 1951).

Zvířatům, nemocným, vězňům

Nikdy předtím ani potom Céline nepsal tak pracně a za tak těžkých podmínek, z žádného z jeho devíti románů se nedochovalo tolik různých verzí. Tím se vysvětluje ojedinělý tvar této útlé knížky, která představuje mimořádnou výzvu i pro zkušeného célinovského čtenáře. Je štěstí, že v češtině už Céline zdomácněl na základě svých vrcholných děl – ať už za ně považujeme předválečné romány Cesta do hlubin noci (1932, česky 1933) nebo Smrt na úvěr (1936, česky 1936), oba díly ­Klaun’s band (1944 a 1964, česky 2001 a 2002) ze čtyřicátých let anebo pozdní „německou trilogii“ románů Od zámku k zámku (1957, česky 1996), Sever (1960, česky 1997) a Skočná (1969, česky 1998).

Féerie představuje v Célinově psaní zásadní předěl. Nahlížíme přímo do spisovatelovy dílny, a můžeme tak sledovat přechod od knih, které zčásti zachovávaly příběh, k pozdní trilogii, kde se přítomnost a vyprávěný čas slévají do mohutného proudu, jehož hybatelem je řeč. Věnování Féerie pro jindy I zvířatům, nemocným a vězňům naznačuje látku románu – situaci nemocného vypravěče Célina v dánském vězení. Příběh bychom v textu hledali marně. A přesto se nejedná o statický monolog, ba právě naopak. V průběhu četby se něco děje, něco přitažlivého a znepokojujícího.

Proces, utrpení, osamění

Kniha se otevírá návštěvou jisté Klementy a jejího syna ve spisovatelově bytě na Montmartru. Vypravěč se neustále obrací ke čtenáři, kterému postupně dochází, že návštěva je předzvěstí Célinova nuceného útěku z Francie po vylodění Spojenců, a tedy předehrou k pronásledování ať domnělých či skutečných kolaborantů s nacismem. Dějem knihy se stává jakýsi proces. Čtenářovy repliky zastupují stranu žalující, uvězněný vypravěč se obhajuje. Smysl žaloby je v textu poněkud nejasný, ale více či méně odkazuje na vlastizradu. Vůči tomuto nařčení se Céline, veterán první světové války, hájí poukazem na svůj patriotismus a napadá přitom své oficiálně zasloužilé kolegy pod šifrovanými jmény. Skvěle vypravený český překlad má naštěstí poznámky k textu, a tak se tu setkáme s Jean­Paulem Sartrem, Paulem Claudelem nebo Françoisem Mauriakem.

Pro toho, kdo si Célinova umění váží, je Féerie knihou pravděpodobně nejtěžší. Je to jediný jeho z románů, který nás konfrontuje s postoji svého autora. Tento problém shrnuje citát Henriho Godarda, předního znalce Célinovy osobnosti a díla, který překladatelka uvádí v poznámce ke vzniku knihy: „Toto období trýzní je následkem postojů, jaké ­Céline zaujal v letech 1936–1944. Céline si ovšem neuvědomuje, či nepřipouští, rozsah zla, na němž se podílel, a proto své trápení cítí jako křivdu.“ Bědování antisemity nad podmínkami v poválečném vězení a zlobou protivníků však může vzbuzovat odpor. V tomto smyslu je Célinova Féerie děsivě fascinující. Ve skutečnosti nás totiž konfrontuje nikoli s utrpením nevinně pronásledovaného, nýbrž s osamoceností člověka, jehož utrpení lze těžko sdílet, protože neuznává svůj podíl na zlu, kterého se účastnil.

Neumírejte bez Féerie!

Hlavní podíl na přitažlivosti knihy ovšem nemá Célinovo bědování. Její kvalitu zakládají jiné roviny textu. Vypravěč totiž někde v druhé třetině románu celou situaci obrací: z obžalovaného se stává žalobce, viníkem je sám oslovovaný čtenář­pronásledovatel. „Odpusťte!“ říká Céline. „Možná se vás dotknu, nevím, jaké máte povolání, vkus, jaké máte mouchy, jak si stojíte…“ A pokračuje: „Takových jsme už viděli! Jestli vás snad ocejchovali, típli, roznesli, postrach veškerenstva, prokletá svině, lidožrout, magóg, zaprodanej lump, gestapák, vrahounek, vochechtouš, kterej nikomu čestnýmu nedává spát? (…) podívejte se na to odsud!“

Vypravěč, původní obžalovaný, se ale odsouzeného čtenáře posléze ujímá a brání ho. Nejen proto, že je na rozdíl od čtenáře soucitný člověk, ale také proto, že spisovatel obžalovaného čtenáře potřebuje. Musí ho zachránit! Naštěstí je vypravěč také lékařem. Vsugeruje tedy čtenáři rakovinu rekta. A jediný medikament, který slibuje úspěch, je – díky šťastnému spojení lékaře s romanopiscem – samotná kniha Féerie. Čtenáři nezbývá než si ji koupit. Zajistí tak vězni návrat do společnosti a sobě samotnému šťastný konec: smrt smíchy. Célina čeká posmrtná sláva: „Takže prosím! má Socha! mé Náměstí! mé Esplanády! mé Město! Célinegrad! ano, Célinegrad! nejméně! Hlavní město! Buď máte Slávu, nebo nic!“ Teprve když se všechny tyto fantazie v knize, kterou právě čteme, uskuteční, může se vypravěč vrátit do Paříže. Na závěr vypráví o tom, jak mu přítel výtvarník, který v důsledku první světové války přišel o nohy, na konci druhé války na Montmartru sváděl ženu. A naznačuje, že by z toho všeho mohl být i románový příběh, kdyby… mohl dál psát!

Spolu se závratnou technikou splývání všech tří časů – prožitku, psaní a čtení – představuje hlavní kvalitu, odkazující k autorovu pozdnímu dílu, Célinův jazyk. Umělé proplétání všech rejstříků mluveného i psaného jazyka a všudypřítomné tři tečky činí z textu uhrančivou krajku, kterou vypravěč opěvuje jako vzor umění. Překladatelka Anna Kareninová v poznámce upozorňuje na rozmanitost a hudebnost Célinova jazyka a zdůvodňuje svá rozhodnutí, například v interpunkci nebo v pravopise, jehož starší podoba odkazuje ke klasickému základu autorova stylu. Její překlad je výsostným tvůrčím výkonem v pravém slova smyslu. Čeština Féerie pro jindy I je nejpádnější obhajobou textu samotného a jeho vydání. A proto: „Kupte si Féerii! Kupte si Fé­­erii! knihu co vám omladí duši a rozchláme střeva! rozpráší starosti!… boly, karamboly! havárie!… rozrůžoví, rozevře, rozetne! žluč! pochondrii! žádná přehršle knih! žádná přehršle slov! Féerie! Bez pardonu.“

Autorka je germanistka a romanistka.