Touha po světle

Půdorys románu Říkej tomu spánek (Call It Sleep, 1934) od Henryho Rotha jako by současně spočíval na dvou protikladných pohybech: dostředivém, kladoucím vedle sebe konkrétní jevy a detaily odpozorované skutečnosti, a na druhé straně na výrazně odstředivém, vnukajícím pocit chaosu, tříště, rozpadu. První z nich je nesen spíše vševědoucím vypravěčem, objektivizujícím skutečnost a registrujícím fakta zdánlivě z vnějšku (často se tu uplatňuje výčet), zatímco druhý je spojen s pohledem do vědomí malého chlapce, Davida Schearla, hlavního aktéra příběhu.

To ovšem neznamená, že jsou obě vyprávěcí situace ostře odděleny či izolovány – románová struktura je utvářena na mistrném prolínání obou základních poloh. Spíše jsme tu svědky nenásilného průniku jednoho postupu do druhého: „Čas byl beznaděj, beznaděj nad všechny slzy… Nyní chápal, už všechno chápal, neodvratně, nesmazatelně. Bezútěšnost se přetavila do prubířského kamene, křišťálového, ostrého činidla, jež už nelze otupit, jež nelze rozpustit. Ničemu nevěř. Ničemu nevěř. Ničemu nevěř. Ať vidíš cokoli, ničemu nevěř. Ať cokoli kdykoli něčím bylo, něco udělalo či něco řeklo, jen ti lhalo. Nikdy ničemu nevěř. Když sis hrál na schovávanou, nebyla to schovávaná, ale cosi docela jiného a zlověstného. Když sis hrál na napodobování, svět se protočil vzhůru nohama a prošla jím zlá tvář.“

Jak upozorňuje autor doslovu Petr Onufer, byl Henry Roth důkladně poučen modernistickými narativními postupy, zejména Joyceovým Odysseem. Právě vnitřní monolog ve svém románovém experimentu (vydaném roku 1934) výrazně uplatnil: „Probíral se cetkami své mysli a hledal tu, jež mu unikala. Přemýšlel. Ptáci? Ptáci ne. Ošklivá slova? Ne. Ještě předtím. Kdy? Teta Berta, nový pán? Ne. Nemůže to najít.“

Vratkost

Expozici vyprávění tvoří příjezd matky s malým Davidem lodí do Nového světa, kde jsou nevraživě přijati otcem dítěte, který zde již nějaký čas pracuje a ženu podezřívá z nevěry. Závěr románu je vyznačen Davidovým zážitkem z doby zhruba o osm let pozdější, kdy si po četných peripetiích vrcholících rodinnou hádkou přivodí na newyorských ulicích úraz zkratem na tramvajových kolejnicích. Celá dlouhá pasáž sugeruje rozpad jeho vědomí. Mezi těmito dvěma body se uvnitř románového vyprávění proplétá několik základních fabulačních linek: vztah despotického otce a submisivní matky, její tajemství, které si přinesla ze starého kontinentu a posléze jej svěří své sestře Bertě, tajemství, z jehož útržků si David skládá matčinu minulost (a jež je v neposlední řadě zdrojem otcovy sžíravé žárlivosti), a s tím spojená celá vzdálená skutečnost původního evropského domova v Rakousku, tu idealizovaného, tu zase sarkasticky vysmívaného.

Další základní osu tvoří Davidovo dospívání, dětské hry a zejména hovory na newyorských ulicích, přeskupování klukovských aliancí – v líčení této vrstvy skutečnosti se výrazně uplatňuje dětský slang, na jehož zachycení včetně komolení slov a fonetické podoby si autor zakládá. Co však vyprávění prostupuje ve všech jeho rovinách, je všudypřítomný pocit nejistoty, vratkosti, rozkolísanosti.

Román by se dal s trochou nadsázky nazvat i „hledáním ztraceného času“, ale ve srovnání s Proustem není jeho kompozice tak komplikovaná a nepředstavuje tak rozsáhlou společenskou fresku, prosycenou úvahami a popisy či psychologií – jeho síla je spíš v úsečnosti, hutnosti a strohosti výrazu (ačkoli i zde nalezneme lyrizující líčení atmosféry, zejména podvečerní, a dojem nostalgického žalu nad prchavostí času): „Svět v práchnivějícím světle zmatněl v obrysech, vznášel se, rozpadal a ztrácel na rozměrech. Divoký tlukot hlasů, těl, výkřiků, zuřivost ve stísněné a scvrklé kuchyni na okamžik rozpojily svá pouta s mozkem, odletěly k potemnělému východu, k umdlévajícímu západu za nadzemkou, k příkré nezměrnosti soumraku, jenž barvil vzduch nad vrcholky střech. Nezvyklý chlad červencového večera na okamžik rozpustil veškerou agónii ve vánku jemném jako mávnutí proutkem.“

Konfety i rakve

Spíše než lineárním dějem se příběh vyznačuje několika základními navracejícími se a obměňujícími se polaritami. Jednou z nich je přízračnost, až odpudivost postavy vznětlivého a autoritativního otce, v Davidově mysli asociovaného s cizotou, ohrožením, vetřelectvím, postaveným do kontrastu s přilnavostí k matce. Ta zosobňuje pro chlapce domov, blízkost, intimitu. Při bližším pohledu je ale jak otcova choleričnost, tak matčina pokora projevem celkové nezakotvenosti, nejistoty a osamocení.

Samota patří k nejvnitřnějším Davidovým pocitům. Jeho „biografii“ totiž utváří ještě další kontrast: touha po světle, harmonii. Má řadu podob, jež jsou zároveň v dětském pohledu vzájemně propojeny. Tíhnutí k vertikalitě, prosvětlení tak tvoří celý komplex jevů: hledání přátelství, vztah k Bohu (starozákonní Izajáš a křesťanská symbolika se zde prolínají), ale také výlet za město podél telegrafních drátů, lezení po střechách, oslnivý výboj z kolejnic při klukovských hrách. Nic z toho však neobstojí, ukazuje se, že to vše je falešné, nestálé a vratké, snadno se zvrhává ve svůj opak. Místo toho se neustále vtírá temnota, hrůza, zoufalství. David se napořád cítí touto sférou strháván a ohrožován: „Tma byla děsivá. Žily v ní krysy, houfy nočních můr, pochybné tváře, znetvořená, plazící se stvoření. (…) Neviditelná strašlivá tma se šplhala po schodech sklepa vzhůru, šplhala se jeho směrem. Cítil, jak ho její příšerný proud ovíjí svými rozdrásanými chapadly. Blíž. Hnilobné teplo jejího dechu.“ Vedle domovního sklepa, smrti, bloudění večerním městem – vše zahlcující zklamání, nechtěné sexuální zkušenosti, spory dospělých. Opět dochází k prorůstání těchto jevů: „Všechno patří jedné a té samé tmě. Konfety i rakve.“

Převládající pocit, velmi přesvědčivě navozený, je opakované přesvědčení o falešnosti světa, hroucení řádu, rozbíjení, pád. Zůstává jen Davidova navracející se zkušenost s rozkližujícím se světem, dojem tříště skutečnosti: „Celý svět se může rozletět na tisíc maličkých kousků, bzučících, kňučících, a nikdo je nevidí a nikdo je neslyší, jenom on.“

Přetržené děje

Pocit přetrženosti dějů vrcholí v závěrečné rozlehlé pasáži, v níž je líčena Davidova ztráta a opětné nabývání vědomí. Povstává tu jakási koláž postihující simultaneitu dějů, zde zaznívají nehierarchizované hlasy ulice v jednom časovém úseku: „Do vozu linky Centrum-Desátá ulice, jenž právě brzdil na Avenue A, vnikl a okamžitě přehlušil všechny ostatní zvuky hlas muže s bledou, fanatickou tváří a pozlacenými obroučkami brýlí; přehlušil i slizké a rozněžnělé ‚Otevřete dveře Ježíšovi‘, jež v parku zpívala Armáda spásy; přehlušil i slova tlusté, ošívající se ženštiny ve voze, která právě říkala: ‚Takže doktor povídá, jestli nechcete žlučové kameny, vynechte veškeré maso. Takže vynechávám veškeré maso, jen občas si usmažím klobásu s vejci – tu já miluju!‘ Přehlušil i mručení starého židovského obchodníčka s šedivým plnovousem (…)“.

Rozfázování a prostupování jednotlivých jevů je dále podtrženo i graficky; mnohohlasé výpovědi jsou rozparcelovány, jejich útržkovitost zdůrazněna natolik, že vzniká jakési rytmizované pásmo, nesoucí však výrazné básnické kvality:

„Sundejte mu to, ano, podíváme se na něj.“

(žhavý uhlík, žhavý uhlík v zrca-)

„Jistě!“ Neohrabané, ochotné prsty roztrhly

(mdle a nehybně plaval v mihotání svého světla.)

knoflíky,

„Ho prohlídne.“

(Ve sklepě je)

stáhl mu boty,

(Uhlí! Ve sklepě je)

strhl punčochy a od-

(Uhlí! Jasnější než sama dřeň blesku a

jemnější než perla.)

halil bělostný opuchlý prstenec kolem kotníku, na

(A učinil tmu tmavou, protože tma soustředila všechnu svou zář do onoho drahokamu. Cvank!).

Přestože tříšť a fragmentarizaci lze označit za základní kompoziční rys, nezachycuje próza jen rozpad, ale sugeruje i povstávání nového celku – nejisté, ale dobývané, „teplé a hmatatelné skutečnosti“. „Teď už svůj svět znal. Se zádumčivou jistotou rozpoznával jednotlivé prvky všudypřítomného rámusu.“ I samotný závěr románu sugeruje vnímání okolního světa v jeho jisté komplexnosti, tak jak je ho schopna zkondenzovat a uchovat vzpomínka. Ta může být dokonce zdrojem pocitu jakéhosi triumfu a uspokojení. Zároveň se tu ozřejmuje i jeden z významů nesených titulem knihy: „Jedině těsně před usnutím mají uši tu moc znovu sesbírat a shromáždit pronikavý křik, chraplavý hlas, výkřik strachu, zvony, sípavý dech, burácení davů a všechny zvuky, jež kvasí zapomenuty v kádích ticha a minulosti. Jedině těsně před usnutím se člověk stále vidí ležet na dlažbě, cítí pod sebou dlažební kostky, zatímco nad ním se k němu jako černá pěna žene neutuchající skvrna dupajících, utíkajících nohou, roztrhaných bot, bot nových, pahýlovitých, špičatých, zabahněných, vyleštěných, zkřivených, zkosených, vyboulených, ukrytých pod sukní, pod kalhotami, bot nakupených jedna přes druhou i vzájemně prostoupených, a přesto o nich o všech ví, a pociťuje nikoli bolest, nikoli strach, ale tu nejpodivnější radost z vítězství, nejpodivnější smíření. Dá se tomu klidně říkat i spánek.“

Autorka je bohemistka a rusistka.