Doba neukončenosti

Už v době, kdy natáčení Hanebných panchartů (2009) ještě nebylo ani v polovině, Quentin Tarantino laškoval s novináři o svých plánech natočit svému válečnému eintopfu druhý díl, pokud se ten první bude divákům líbit. „Mám rozepsanou asi polovinu, byla by to část, která Panchartům dějově předchází,“ říkal tehdy režisér a znělo to logicky. Druhých nebo třetích dílů, remaků a nových příběhů známých postav se každý rok dostane do kin spousta. Americké žebříčky návštěvnosti ještě nedávno vedla už několikátá verze Alenky v říši divů, debatovalo se o tom, jaký je nový Sherlock Holmes (2009) podle Guye Ritchieho nebo druhý díl Iron Mana (2010), a pokračování filmu Sex ve městě (2008) je už hotové. Hollywood na pokračováních závisí. Producentské společnosti se pochopitelně snaží navázat na komerční úspěch prvních dílů a podporují autory ve vymýšlení různých obměn původních příběhů. Je však poptávka diváků po dalších porcích oblíbených filmů čistě touhou dostat víc něčeho, co nám zachutnalo?

Americký kritik a mediální teoretik Peter Lunenfeld (nar. 1962) se ve svém eseji Unfinished Bussines (Fenomén neukončenosti), vydané v Luneneldově knize The Digital Dialectic: New Essays on New Media (Digitální dialektika: Nové eseje o nových médiích, 1999) věnuje fenoménu unfinish, do češtiny snadno přeložitelnému jako neukončenost. Podle Lunenfelda neukončenost definuje estetiku nových médií, která jsou schopna zaměstnávat naše smysly zvoleným obsahem skutečně téměř do nekonečna a dovolují nám se propadávat do dalších a dalších slupek své nabídky. Autor označuje jako neukončené nejen to, co dosud nedospělo k závěru nebo z nějakého důvodu nebylo představeno v původně plánované verzi, ale též všechno, co existuje v mnoha různých podobách anebo pouze jako náčrt či plán, ve skutečnosti nikdy nerealizovaný.

Ztraceno v nekonečnu

Ve virtuálním prostoru se jako ve velkém proudu slévá vše, co je přenášeno pomocí médií, logicky tedy Lunenfeld používá příklady neukončených uměleckých děl. Schubertovu Nedokončenou symfonii, počet nerealizovaných uměleckých projektů Orsona Wellese; zmiňuje i komiksový průmysl a jeho ikonu Batmana. Toho vymysleli Bob Kane s Billem Fingerem už v roce 1939, během historie však příběhy netopýřího muže psaly a kreslily vedle Franka Millera desítky dalších autorů.

Dalším příkladem může být seriál Ztraceni (Lost; viz A2 č. 7/2008), jehož pole působnosti se rozšířilo díky internetu do olbřímích rozměrů. Dávno pryč jsou časy, kdy člověk každý týden v určené době zapínal televizi, aby se podíval na svůj oblíbený seriál, po hodině se závěrečnou znělkou ho pustil z hlavy a vzpomněl si na něj zase až po týdnu. Drtivá většina fanoušků seriálu Ztraceni (i jiných aktuálně oblíbených) si jednotlivé díly stahuje z internetu, a když jich zhlédne několik za sebou v libovolné denní době, řada z nich se vrhne na servery, kde probíhají diskuse o možném pokračování, nebo na stránky blogerů, kteří uveřejňují své teorie o tom, jak se věci na mysteriózním ostrově vlastně mají. Existuje dokonce Lostpedia, obdoba Wikipedie, která je zaměřena na hesla spojená se seriálem, i hra, do níž se mohou fanoušci zapojit. Samotný obsah seriálu je do postmoderní hry na neukončenost zapojen dokonale díky obrovskému množství odkazů a narážek na literaturu, filmy či filosofické systémy.

Je mrtvá Marilyn Monroe víc sexy než živá?

Mohlo by se zdát, že neukončenost zkrátka jen vychází vstříc dvěma hlavním potěšením, která příběhy lidem dávají. Prodlužují možnost identifikovat se s postavami a touhu vědět, jak to celé dopadne. Neukončenost také ukájí touhu člověka dozvídat se něco navíc, vidět za domnělé hranice. Tuto tendenci uspokojují tolik oblíbené backstories – příběhy o původu a vzniku příběhu, informace ze zákulisí či texty o životě jeho autora, které jsou pro řadu médií mnohem zajímavější než dílo samotné. To ostatně bylo důvodem k Hemingwayovu a Goethovu vzteku v Kunderově románu Nesmrtelnost. (Hemingway: „Místo aby četli mé knihy, píší teď knihy o mně.“) Lunenfeld na příkladech demonstruje zvláštní přitažlivost (sexyness) neukončenosti. „Byli by Marilyn Monroe a James Dean pro dnešní publikum stejně atraktivní, kdyby nezemřeli?“ ptá se a zároveň vyslovuje přesvědčení, že neukončené dílo otevírá konzumentům prostor pro potěšení, identifikaci a interpretaci, který žádné kompletní dílo nemůže nabídnout.

Internet – elixír mládí?

Italský spisovatel a kritik Carlo Levi (1902––1975) neviděl za atraktivitou neukončenosti nic menšího než podvědomou touhu unikat smrti. „Pokud je každá linka nejkratší cestou mezi dvěma předurčenými nevyhnutelnými body, odbočky ji prodlužují. A pokud se systém odboček stane natolik komplexním, že nebude možné najít původní stopy, možná nás smrt nenajde, možná čas ztratí své tempo, možná zůstaneme skryti v systému nových a nových skrýší.“ Podle Leviho nám neukončenost dává možnost být Šeherezádami, které dalšími a dalšími příběhy získávají čas a oddalují konec. Internet je potom jako platforma, díky které můžeme zdánlivě dosáhnout nesmrtelnosti, skutečnou alchymistickou laboratoří dnešní doby.

Neukončenost můžeme chápat i jako výraz smíření se s relativitou a nevýznamností našich vlastních životů, s nemožností obsáhnout vyšší principy. Nutnost přijmout tuto skutečnost reprezentuje modrý superhrdina Alana Moorea, Dr. Manhattan z komiksu Strážci (1984); postava, pro kterou minulost, současnost i budoucnost probíhají naráz. Neukončenosti a relativitě všech událostí je tak schopen přiznat větší váhu než obyčejný smrtelník.

Naše okouzlení neukončeností má zcela jistě více (možná nekonečně mnoho) důvodů. Stále častější setkávání s tímto fenoménem má však nepochybně na svědomí internet, který nás uvykl na možnost proklikávat se dál a dál, získávat další a další backstories, propadávat se hlouběji do virtuálního prostoru, do nekonečna. Technologie všechny příběhy dneška svými možnostmi pohání do neustálého stavu neukončenosti, kde je závěrečná pointa příběhu pořád v nedohlednu. Koneckonců i poslední replika Mooreova Dr. Manhattana zní: „Nikdy nic nekončí.“

Autorka je filmová publicistka.