Chudých voličů na ostrovním státě jihovýchodní Asie od minulých voleb zase přibylo, hlavní pravidlo zdejší politické soutěže – je lepší být bohatý a z-dravý (politik) než chudý a ne-mocný (volič) – se ale nemění.
„Nevím, ještě jsem se nerozhodl,“ odpovídá rozpačitě vyzáblý Filipínec na otázku, komu dá svůj hlas v letošních prezidentských volbách, zatímco se dál přehrabuje v haldě čerstvě přivezených odpadků. Tříděním odpadu se tady, na obří městské skládce ve čtvrti Payatas na samém okraji manilské aglomerace, živí stovky, možná tisíce lidí. Jde vesměs o přivandrovalce z filipínských provincií, kteří přicházejí do metropole za vidinou lepšího života a vzápětí se ocitají na okraji společnosti, a o jejich potomky, kteří už se do neutěšených poměrů drsné městské chudoby narodí.
Před deseti lety se zdejší – do té doby „neviditelná“ – komunita nečekaně dostala na přední stránky novin a televizní obrazovky. Patnáct minut pochybné slávy ale bylo vykoupeno více než dvěma stovkami lidských životů. Sezonní přívalové deště tu totiž v červenci 2000 způsobily sesuv půdy, respektive nahromaděného smetí, které zaživa pohřbilo nejnuznější obyvatele primitivních příbytků rovnou pod skládkou. Krutější metaforu neúspěšného boje s chudobou, který svádí tato země, kdysi považovaná za premianta mezi státy jihovýchodní Asie, si snad ani nelze vymyslet.
I dnes se to na obydlené skládce v Payatas hemží jako v mraveništi. Jediný rozdíl oproti situaci před deseti lety je v tom, že se sem nyní smí svážet odpad „pouze“ z (nejrozlehlejší a nejlidnatější) městské části Quezon City, zatímco zbytek metropole posílá své smetí o několik kilometrů dál, do sousední provincie Rizal. Nerozhodných voličů tu každopádně deset dní před letošními volbami bylo víc, než by se po tříměsíční intenzivní kampani, před kterou nebylo úniku ani v těch nejodlehlejších částech země, dalo čekat. Buď tedy ke své demokratické výsadě přistupovali se vší vážností a nechtěli se ve svém rozhodování unáhlit, nebo jim to bylo upřímně jedno a vůči slibům politiků už si vytvořili imunitu. Nebylo by ostatně divu.
Nepopulární ekonomka…
Slogany o vymýcení chudoby a korupce byly v předvolební kampani podobně nadužívané jako obecněji formulované sliby změny a nové politiky. Je to do jisté míry pochopitelné: úřadující prezidentka Gloria Macapagalová-Arroyová alias GMA je podle průzkumů veřejného mínění nejméně oblíbenou hlavou státu od dob diktátora Ferdinanda Marcose, k němuž ji opozice také často a ráda přirovnává.
„Po bezmála deseti letech jejího úřadování lidé touží po novém prezidentovi. Mají už dost toho rozkrádání a korupce, nedostatku transparentnosti a zodpovědnosti, vadí jim nárůst nezaměstnanosti, který nemá za posledních padesát let obdoby, i to, že přibývá dětí, které nemohou chodit do školy. Lidé zkrátka chtějí změnu,“ popsal situaci bývalý profesor Filipínské univerzity (UP) Bobby Tuazon, který dnes působí v manilském analytickém středisku CenPEG.
Paradoxní je, že se promovaná doktorka ekonomických věd na rozdíl od všech svých předchůdců v úřadu může chlubit – a také to do omrzení činí – nepřetržitým růstem filipínského hospodářství po dobu osmi a půl let. Kdo z oficiálně deklarovaného makroekonomického úspěchu profitoval, je ale záhadou. Rozhodně to nebyli lidé z Payatas ani jim podobní. Chudých a hladovějících lidí totiž za poslední dekádu na Filipínách prokazatelně přibylo.
…a populární herec
Snad právě proto bylo asi nejvíce lidí v Payatas připraveno odevzdat v prezidentských volbách svůj hlas Josephu Estradovi, který už jednou, v květnu 1998, důvěru voličů dostal, ale pak ho v lednu 2001 – ani ne v polovině jeho funkčního období – vyhnaly z prezidentského paláce masové protesty veřejnosti, znechucené jeho zjevnou neschopností v kombinaci s nezkrotným apetitem k vlastnímu obohacení.
Erap, jak si bývalý populární herec nechá říkat podle své filmové přezdívky, si pak odseděl šest a půl roku ve vazbě a domácím vězení, zatímco čekal na soudní projednání svého případu. Sotva přišel verdikt (doživotí za vymáhání úplatků a rozkrádání státních financí), udělila mu jeho někdejší viceprezidentka, později veřejná kritička a nakonec nástupkyně v úřadu, milost. Třebaže součástí neformální dohody byl Estradův příslib stáhnout se z politiky, neměl Erap později problém ohlásit svou kandidaturu na post hlavy státu.
Když pak volební komise i Nejvyšší soud dospěly k závěru, že mu nic nebrání znovu se o nejvyšší funkci v zemi ucházet, mohly se na všech nárožích v zemi objevit předvolební plakáty s identickým heslem z jeho minulé úspěšné kampaně: Erap para sa mahirap (Erap pro chudé). Mnoho lidí nad Estradovou opětovnou kandidaturou jen nevěřícně kroutí hlavou, u chudých vrstev ale jeho snaha o vlastní rehabilitaci zjevně našla odezvu.
„Za Erapa se nám žilo líp, věci byly levnější,“ snažil se například vysvětlovat svou volbu jeden z obyvatel Payatas. Jiní se s argumenty nezdržují a rovnou se vyznávají z upřímných sympatií k člověku, který „je pro chudé“. Pravomocné odsouzení za vážnou finanční kriminalitu, kterou Estrada páchal v úřadu, jako by nehrálo žádnou roli. Jeho stoupenci jsou ochotni věřit tomu, že šlo od začátku do konce o spiknutí konzervativních elit.
Na třídní frontě klid
V lecčems situace na Filipínách připomíná vzájemnou nevraživost mezi táborem příznivců svrženého thajského expremiéra Thaksina Shinawatry a jeho odpůrci a rivaly. Jestliže se ale u současné politické krize v Thajsku stále zřetelněji projevuje její třídní podtext, na Filipínách se zatím žádný jasně vyprofilovaný blok chudých voličů nezformoval. A to přesto, že hlasatelé třídní nenávisti by stěží hledali vhodnější kulisy pro své verbování, než jaké nabízí společenské rozvrstvení této země, kde hrstka bohatých rodin ovládá vedle ekonomiky i zdejší politiku.
Nejednoho filipínského levicového intelektuála tato situace v minulosti vehnala do náruče ozbrojeného komunistického povstání (i u vzniku revolučních geril, známých coby Nová lidová armáda, ostatně stál bývalý profesor José Maria Sison). To ale od svržení Marcosovy diktatury a rozpadu socialistického bloku zjevně bloudí v kruhu a v posledních letech se změnilo spíše v jakési „volné sdružení výběrčích výpalného, s.r.o.“ se zanedbatelným společenským vlivem. Těžiště boje za spravedlivější společnost na Filipínách se tak přeneslo zpět na akademickou půdu.
„Tím, že systém umožňuje lidem, aby si ve volbách periodicky vybírali své zástupce, byť pohříchu jen z řad elit, z nich činí aktivní účastníky a legitimizuje sociálně-ekonomický status quo. A tak se zrodil velký filipínský paradox: na pozadí nehybné třídní struktury, která patří k nejhorším v Asii, se odehrává mimořádně živá politická soutěž,“ píše v knize s názvem The Anti-Development State: the Political Econmy of Permanent Crisis in the Philippines (Antirozvojový stát aneb Politická ekonomie permanentní krize na Filipínách, 2004) další z členů pedagogického sboru Filipínské univerzity, Walden Bello.
Jedno je jisté. Letošní prezidentské volby, ať už bude jejich výsledek jakýkoli (předběžné výsledky naznačovaly vítězství Benigna Aquina, syna někdejší prezidentky Corazon Aquinové), jej sotva přimějí výše řečené závěry revidovat.
Autor je redaktor České televize.