Taneční hodiny reloaded

Titul recenze je možná zavádějící. Ale tu podobnost nelze přejít. Próza Iva Haráka (nar. 1964) Meziřečí je totiž vychrlena jako jediná „věta“ bez teček a čárek, podobně jako památné Taneční hodiny pro starší a pokročilé Bohumila Hrabala. A stejně jako u Hrabala jde i tady o vyprávění starého muže rekapitulujícího svůj život. Harák, zdá se, dokonce hned zkraje k Hrabalovi odkazuje (totiž k závěru Ostře sledovaných vlaků): „Jo kdyby člověk věděl jak to celý skončí jak nás v devětatřicátým poženou Maďaři zůstal bych radši doma na prdeli…“

Volba je to odvážná, případné hrabalovské epigonství tvoří nevděčnou výchozí pozici. Naštěstí si ale hned všimneme, že podobnost je spíš vnější. Harák se snaží o něco jiného. Zatímco Hrabalův hrdina minulost zveličuje a mytizuje, znovu a znovu jako rakouský voják „slavně vítězí“, Harákův stařec podává svůj život více méně lineárně a bez mytické licence, byť samozřejmě také v nejrůznějších asociativních „přískocích“, hovorových skluzech, smyčkách a výmolech. Hrabalův strýc vypráví svou historii mladé dívce, která se před ním „za odměnu“ svlékne, aby uctila starcovo v řeči přetrvávající okouzlení životem. Harákův děd vypráví své osudy vnukovi a z prózy zavane spíš záměr vypovědět, „jak to tenkrát celý bylo“, nechat v náležitě rozeklané „větě“ promluvit celé naše šílené století. „Aby to úplně nezmizelo“. A konečně, Hrabalův text se výrazně odehrává v jazyce. Jazyk je jeho dalším, skrytým, avšak slavně vítězícím hrdinou. Harák takový důraz na jazyk neklade. I v jeho próze se sice udá leccos květnatého, dynamika řeči se tu však nezdá tak podstatná. Mýtus samotného lidského bájení je upozaděn a na jeho místo nastupuje (nevyřčený) úžas nad tím, co všechno se zblázněnému 20. století zdařilo do lidského osudu vtěsnat. Harák jde tedy na věc jinak a budiž mu to ke cti. Ostatně ani Taneční hodiny neměly na metodu nekonečné věty Molly Bloomové z Joyceova Odyssea monopol.

Tak už jsem zase byl

Možná si uplynulé století nic lepšího než hrbolatou „větu“ bez čárek nezaslouží. Jde o dějiny plné surovosti, bídy, nesmyslného válčení, zlodějny, udávání, ohýbání páteře. Z perspektivy pouhého pěšáka, jímž je Harákův vypravěč, se tyto dějiny nejeví jako antické střetávání dobra a zla, ale jako zpravidla docela přízemní mísení dobra se zlem v krutě rozmarných osudových hakličkách. Harákův hrdina jde do učení – co ran potěhem od pekařského mistra koupí! Když jako mladík zachrání topící se děvče, ještě dostane vynadáno. A sám si k všeobecné krutosti přisadí drobnými krádežemi. Pak vojákem na Podkarpatské Rusi: holky hezké, ale pozor na tripla. Za Němců zaměstnán na „šůlrátě“, kde ovšem sídlí gestapo; lze se sice tvářit, že pracujete jen v archivu, přesto si od vás lidé odsedají. Z místa plynou výhody, zároveň se ale, je-li třeba, do malé kolaborace rozpouští i jakás takás umírněná ilegální výpomoc… Anebo nás i vypravěče paměť nevědomky lakuje?

Stejně matně se to skoulí později v německé letadlové fabrice Diana. K protifašistické sabotáži tu dojde jen díky tomu, že si jeřábník potřebuje odskočit na velkou. Sám hrdina se zachrání před bombardováním Diany jen proto, že ho před odjezdem drezíny přepadne průjem. I fajnové místo na gestapu ostatně získal, když v budově Zemské školní rady zoufale hledal toaletu. Vůbec celé vyprávění se otvírá slovy: „Tak už jsem zase byl teďka každou chvíli dneska už asi počtvrtý…“ Harák si příliš nepotrpí na grotesknost, či mu groteska z absurdity prostě nevychází. Nicméně příhoda, kdy hrdina dostane nabídku ke vstupu do strany – doslova na straně, svůj neúsměvně groteskní náboj má. Navíc je rozvinuta do přízračného symbolu: hrdinův morální svůdce promlouvá jakoby z prázdné záchodové kóje… Fekální motiv se pravidelně vrací a knihu též uzavírá. Jako by autor říkal: dějiny, z kterých by se jeden potento.

Pokřivené zrcadlo pro pokřivenou dobu

Rozeklané ústní podání má tu „výhodu“, že rozmývá etické okraje a dobře tak kopíruje nejednoznačný, paradoxní reliéf událostí. Soused z donucení zastřelí partyzána, pak vyvázne před partyzánskou pomstou jen díky své dobré slivovici. Téže slivovici vzápětí podlehnou i Němci, jsou partyzánům vydáni v plen – a soused zbytek života stráví co privilegovaný antifašista. Je to bláznivé, ale má to svou zkřenčenou logiku. Je to směšné, ale smích jen tuhne na rtech. Hádáme, že vše bylo složitější, plné jemností a odstínů, ale hrubé ústní podání nás k nim nepouští. Próza ústy vypravěče nastavuje pitoreskně pokřivené zrcadlo pokřivené době. Pak už jen záleží na tom, s čím se čtenář spokojí: zda s jadrným proudem řeči, jejž zachytil spisovatelský diktafon, anebo zda bude hledat i přesah, jemnější otřesy, jež by autor v proudu zachytil. Harák nás patřičně „protáhne“ šíleným stoletím, ale bez hlubšího zatrnutí, bez větší závrati z hrdinova nitra či neuvěřitelností, jež se staly skutkem. Místy text vyzní až lehce naučně, přičemž na nás dechne nevěrohodnost: že by mladá podkarpatská Židovka v devětatřicátém věděla, co Hitler dělá s Židy? Vskutku by se Rusové čílili, že je v moravském městečku nikdo nevítá jako osvoboditele? Váhal jsem i nad touto vizí konce války: co neukradli partyzáni, to sebrali policajti, a co nesbalili oni, to si vzali Rusové… Vážně se vše dělo v tak přízemních patrech? V paměti neuvízla ani špetka euforie?

Hrabalův hrdina je mytický a poetický, je prototypem nezdolného lidství, tragikomicky vzdorujícího drsné realitě bláznivým snem. Z trhliny mezi blouzněním a realitou pak text čerpá i své napětí. Harákův hrdina je naopak realista, ba vykuk, možná něco horšího. Dějinami prochází vcelku bez emocí (pomineme-li strach z kulometné palby či bombardování), jeho žena je pro něj otravná „bába“, přestože si ji bral, když jí bylo sedmnáct, a musí mít před očima i něco z její mladosti, nevinnosti… Hrdina se však s city nesvěřuje. Je tedy na autorovi, aby naznačil, jakkoli nepřímo, že tu bylo třeba ještě něco jako láska, okouzlení, zklamání, nahlodaná čest. Harák ale volí distanci, hrdinovi se do řeči neplete a paradoxně ho tak možná připravuje o kus hloubky.

Kolektivizační skočná

Vyprávění „dotančí“ do padesátých let, kdy se vypravěč nevybíravě podílí na kolektivizaci vesnice. Tady obraz doby působí ne-li schematicky, tedy aspoň nepřekvapivě. Na vnitřní složitost epochy, kdy národ záludně a na sto způsobů ničil sám sebe, pitoresknost ústního podání přece jen nestačí. Harákovu experimentu se nicméně podařilo udržet nit a spád a kdoví, básník možná životaplným literárním „stenogramem“ vzdal poctu svému dědečkovi a prchající lidské paměti. To si zaslouží respekt. Výsledkem je docela poutavá, byť při zemi se držící próza. Vypravěč je i není obětí dějin; ač sám zavalen dějinnou tíhou, v lecčem svému okolí ještě přitíží. A dělá to bez hlubší úvahy či vášně, jen se jako stín vsouvá do možností, jež nese doba. Dějiny vlažného i skrytě drastického selského pragmatismu jsou skličující: „Soused i když byl vždycky pěkná sviňa měl nejlepší slivovicu u nás…“ Teprve v závěru, když jako hrabalovský pikolík spadne z výšky na dno, objeví krásu lesa a zadychtí vychrlit svůj příběh vnukovi do pera, nás Harákův hrdina zas přetáhne na svou stranu.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.