Náš jihovýchodní asijský zpravodaj zaznamenává, jak západní masmédia zkreslují informace o dění v Thajsku.
Povstání bylo potlačeno a ulice Bangkoku byly zality krví. Patřila především chudým thajským rolníkům ze severu a severovýchodu země. Obrněná vozidla si prorazila cestu barikádami vybudovanými ze starých pneumatik a bambusových tyčí. Vládní odstřelovači střílející do lidí z vysokých budov vykonali svou úděsnou práci. Mířili často přímo na hlavu. Neušetřili ani západní či místní novináře.
Podle očekávání byla reakce západních médií téměř jednohlasná. „Den po vojenském zásahu vůči protivládním demonstrantům, který rozpoutal násilnosti, při nichž shořelo 39 budov, byl ve středu ve městě víceméně obnoven mír,“ hlásila AP, nejradikálněji provládní agentura, jen pouhý den po masakru. Není nijak překvapivé, že celé dny tyto zprávy AP přebíraly titulní stránky Yahoo News a pomáhaly tak vytvářet veřejné mínění v Evropě, Spojených státech i v samotné jihovýchodní Asii.
Hvězdy místo portrétů
Zpočátku to vypadalo, že nikdo, kdo navštívil tábor Červených košil v bangkokské čtvrti Ratčaprasong, nemůže ignorovat volání protestujících po sociální spravedlnosti. I když povstalci i nadále kritizovali vojenský puč, který odstranil premiéra Thaksina Šinavatru, toto téma pomalu vyprchávalo a nahradila je další, naléhavější. Namísto obrazů Thaksina se stále častěji objevovaly na čepicích a vestách obránců barikád rudé hvězdy. Většina čtenářů západních médií o tom neměla ani tušení. Ze zpráv hlavních tiskových agentur rychle zmizely prakticky veškeré zmínky o bídě, diskriminaci a aroganci vládních elit. Výrazy jako boj za sociální spravedlnost se staly obětí sebecenzury novinářů téměř všech anglickojazyčných tiskovin a agentur.
Rozjel se skvěle pracující propagandistický stroj. Ostřelování protestujících začalo být popisováno jako „střety mezi demonstranty a vládními jednotkami“. Sniperem provedená vražda generála thajské armády Kchattija Savasdipola, který se předtím přidal na stranu Červených košil, byla zahrána do autu a agentury, noviny a časopisy ve Velké Británii a v USA pro tohoto vojáka dokonce vynalezly posměšný termín „ničemný“ generál. V jedné ze svých posledních zpráv přitom AP popsala krále země jako „uctívaného“, ba „milovaného“.
Beze studu a téměř bez výjimky se západní média postavila za morálně i finančně zkorumpovaný thajský establishment. Zabíjení civilistů bylo označováno za „obnovení míru“, střílení do davu za „potlačení násilí“. Mezi řádky se tak dal snadno přečíst vzkaz, který se západní média snažila vyslat do světa: „Demonstranti dostali, co si zasloužili!“
Hlavně tradice
Nelegitimní vláda v Británii narozeného a na Oxfordu studovaného premiéra Apchisita Vedžadžívy nebyla označovaná za režim, což je oblíbený výraz západních médií, když popisují protizápadní a protikapitalistické vlády. A to přesto, že zcela zjevně přišel k moci díky bodákům po nezákonném převratu. I když se neobjevovalo pohoršení nebo sympatie se zabíjenými civilisty, mohli jsme si přečíst nářky nad škodami, které vznikly v luxusních nemovitostech. Aby se ujistila, že nikoho nenapadnou „špatné myšlenky“, AP publikovala také propagandistický článek s titulkem: „Experti: ,Zásah v Bangkoku není opakováním Tiananmen.‘“ Využila tak dobře zavedené klišé protičínské propagandy a přitom bez jakéhokoliv podkladu prohlašovala, že „Thajsko je demokracií, i když je nyní v krizi a má dlouhodobou náklonnost k vojenským pučům, zatímco Čína byla a je spolehlivě autoritářská“.
Když jsem v únoru 2010 navštívil Bangkok, Pipob Tongchai, jeden z vůdců Žlutých košil, které stojí na straně současné vlády, přede mnou nijak neskrýval důvody, které vedou Západ a USA k loajalitě se současnou vládou: „USA chtějí v Thajsku ,tradiční‘ vládu… Převraty nevadí, pokud je tu kontinuita… Když má Thajsko ,tradiční‘ vládu, ve skutečnosti to znamená, že to mají Spojené státy pod kontrolou.“
Hlasy na poušti
I dnes lze však občas zaslechnout pravdivé a rozumné hlasy. International Herald Tribune publikoval 18. května reportáž Thomase Fullera a Setha Mydanse, v níž se píše: „Protestní hnutí, které vzdorovitě obsadilo Bangkok, má kořeny v reakci na odstranění premiéra Thaksina, ale od té doby se rozšířilo na velké sociální hnutí méně majetných vrstev thajské společnosti, které protestují proti těm, jež označují za elitu ovládající thajské demokratické instituce.“ A zpráva pokračuje: „Vláda trvala na tom, že vojáci stříleli jen v sebeobraně, ale počet zabitých mezi civilisty od minulé středy prudce vzrostl. Vládní úřad tvrdí, že od středy bylo zabito 34 civilistů a dva vojáci včetně generála Kchattiji a 256 lidí bylo zraněno, většinou civilistů… Protestující připisují některá úmrtí odstřelovačům, kteří byli rozmístěni na střechách vysokých budov na několika místech ve městě.“
Kdo od koho opisuje
Takové hlasy jsou ale v menšině. Televizní sítě včetně CNN a BBC a dokonce i al-Džazíra zůstávají silně provládní a prakticky z násilí obviňují demonstranty. Je zjevné, že většina mužů a žen, s nimiž dělají rozhovory, otevřeně či skrytě nesouhlasí s protestujícími, jejich požadavky a taktikou. Když už vysílají rozhovory se zástupci Červených košil, vybírají převážně neutrální či nepřesvědčivé ukázky.
Západní média přitom kontrolují téměř všechno zpravodajství po celém světě. Japonský filmař Takeši Hata poznamenává: „Všechny zprávy o Thajsku v japonských médiích jsou jen kopií toho, co bylo řečeno na CNN, BBC či v jiných anglickojazyčných médiích. Myslím, že většina lidí, kterou situace skutečně znepokojuje, nesleduje televizní zprávy, ale spíše blogy, Twitter a zprávy na webu.“ V zemích jihovýchodní Asie, které s Thajskem sousedí, je situace ještě extrémnější. Většina zpráv o Thajsku listu The Jakarta Post je přebírána přímo od agentury Reuters a podobná situace je i u dalších indonéských deníků Bahasa Indonesia a Sinar Harapan.
Západní čtenáři ani čtenáři v jiných částech světa tak neslyší a nečtou nic o touze po sociální spravedlnosti, která ovládá masy lidí v Thajsku, nenajdou zmínky o morálně zkorumpovaném feudálním státu. Takové pohledy se na obrazovky či do novin nedostanou. Stejně jako hlubší analýzy, které by odhalily, jak byla tato země v době před vietnamskou válkou, během ní i po ní utvářena neokoloniálními zájmy, nadnárodními společnostmi a bezskrupulózními a brutálními thajskými elitami.
Stává se tak stále víc nepodstatným, čeho vlastně chtěly Červené košile dosáhnout, za co bojovaly a za co mnoho z nich zemřelo. Jejich hlasy, slabé hlasy mužů a žen z venkova a chudých čtvrtí, byly opět umlčeny. Podílely se na tom nejen vojenské boty a přesné střely sniperů, ale i thajská a západní média. A zatímco jsou vůdci povstání zatýkáni a celé Thajsko je očišťováno od opozice, západní dezinformace o jihovýchodní Asii pokračují.
Autor je spisovatel, filmař a novinář; spoluzakladatel nakladatelství Mainstay Press a člen The Oakland Institute.