Minulost schovaná za fasádou

Když vloni vydal vlivný londýnský label Warp společné album skupin Broadcast a The Focus Group, leckdo z publika tápal: co tohle má být za styl? Ve vrstvách rozsáhlé koláže slyšíme cosi jako staré televizní znělky a džingly, emotivní i přístrojovou hudbu z naučných filmů, ovšem zmítané v proměnách. Jako by se z paměti nořily útržky vzpomínek na mediální realitu šedesátých a sedmdesátých let a vyplavovaly se přitom podivné stavy, trans, neznámá fakta.

Titul byl záhy vyhlášen albem roku 2009 v The Wire (vůdčím časopisu pro „dobrodružství moderní hudby“). Kdo ale zapátral, zjistil, že povedená deska je jen špička ledovce. Už od roku 2004 rozvíjí britský label Ghost Box konceptuální poetiku, pro kterou si kritik Simon Reynolds vypůjčil výraz od Jacquese Derridy: hauntologie.

Derridova strašidla

Hudba skupin Broadcast, The Focus Group, Belbury Poly nebo Advisory Circle slyšitelně zachází s minulostí. Známé zvuky však mají v nových odkazech rozpité kontury: jako by bylo ve hře psychedelicky změněné vědomí, jako by nad citací měla navrch mutace, jako by vzpomínka dostředivě vtahovala s příslibem nových objevů.

Hauntologie je výraz, který k té hudbě byl připojen později a zvenčí, ale docela sedí. V roce 1993 ho použil Derrida ve své práci Spectres de Marx (Marxova strašidla), kde uvažuje o „paradoxním stavu duchů či strašidel, která nejsou ani existující, ani neexistující“. Předkládá myšlenku, podle níž přítomnost může existovat jen s ohledem na minulost. Říká, že se společnost po „konci dějin“ bude orientovat k myšlenkám a estetikám, jež jsou pokládané za zastaralé, bizarní a primitivní: tedy k „přízraku“ minulosti. Derrida svou knihu psal krátce po pádu komunismu: byl přesvědčen, že teprve potom, když zmizela berlínská zeď a komunismus se stal neviditelným, naplno začalo obcházet západní Evropou jeho „strašidlo“, jak o něm píše Marx. Minulost, která se vynoří jako duch a kriticky zasáhne do věcí, připomene nám, že nemáme vyřízené účty s čímsi ve skutečnosti neodžitým, co jsme toužili vytěsnit: to je Derridova hauntologie (v jeho rodné řeči téměř shodná s ontologií).

Něco nehraje

Jim Jupp a Julian House, zakladatelé labelu Ghost Box, od začátku věděli, že pěstují koncept, který vedle hudby zasahuje do výtvarného vyjádření, filmů a širšího myšlení. Jsou hravější a potutelnější než společenský kritik Derrida, když tematizují zároveň mediální manipulaci a svět duchů, kteří se tu prohánějí navzdory pošetilému pocitu lidí, že mají situaci pod kontrolou.

To, co v hudbě cítíme, nám pomáhá pojmenovat výtečná grafika Ghost Boxu, která je dílem Juliana House (mimo Ghost Box renomovaného designéra spolupracujícího s Primal Scream, Stereolab či Oasis). Zdroji inspirace jsou: svědectví o UFO a nevysvětlitelných jevech; amatérská fotografie se „syndromem Zvětšeniny“ – tedy bezděčného zachycení čehosi osudového, co vrhá na věci nové světlo; „divné“ momentky z hraných filmů, u nichž tápeme po možném obsahu a stylu; výukové a naučné materiály, které ve své strohosti nechtějí vidět lidský faktor a mystický rozměr; op art a optické klamy; naivní formáty, které ale jsou schopné zachytit kus pravdy.

Je to svět převážně analogových forem, knižních obálek ze sedmdesátých let, televizních pořadů a učebnic, na kterých vyrůstala generace dnešních vládců světa – a v kterých přehlédla všechny ty „duchy“. Analogový svět to není proto, že by si koncept tvůrců kolem Ghost Box liboval v retru, naopak, vyrůstá z neklidu současnosti. Dobře však ví, že minulost je v dnešním světě pořád silně přítomná, že vedle webové přípojky najdeme v každé domácnosti sedlinu minulých dekád a generací, všeho toho, co se vpisovalo do historie domu, rodinných rituálů, rytmu lokálního života.

Neskákej do vody uhřátý

V Británii existuje kategorie PIF, čili „public information films“: upoutávky, v nichž státní správa oznamovala a často varovala: děti před neznámými lidmi, dospělé před nenahlášením televizoru. Znalec PIFů Jon Brooks, který vede u Ghost Box projekt The Advisory Circle, popsal jejich zvuk jako „úplně v pořádku, ale něco jako by tam nehrálo“. Na albu The Advisory Circle nazvaném Other Channels (dvojsmysl: televizní kanály i spojení do zásvětí) se do sebe vpíjí hlášení civilní obrany, pohodová reklama na kávu a „library music“, tedy antiautorská hudba pro džingly.

Do manifestu vlivů Jupp a House zahrnuli „hudbu pro školy, horory o vesmíru, library music, anglický surrealismus a temnější část psychedelie“. Minulost jako zdroj pro imaginární svět, to byla od počátku jejich představa. Jim Jupp: „Motivem, který se prolíná veškerou tvorbou Belbury Poly a asi vůbec vší hudby u značky Ghost Box, je tradice britské science fiction, ve které máte na jedné straně zcela tradiční prostředí plné letitých věcí, ale uprostřed nich se pokaždé odehrávají zásahy z kosmu. Hodně britských knih, kupříkladu od Johna Wyndhama, se odehrává v kulisách zemitých, rázovitých vesniček, ve kterých se najednou zjeví něco šíleného z vesmíru.“ Ludvík Souček, Tunguzský meteorit a dávné návštěvy z jiných planet na Zemi: to jsou motivy, které může v člověku evokovat loňské album From An Ancient Star. A přece Belbury Poly nemají únavnou vážnost konspiračních teorií: parafrázují na nich ovšem s důkladnou znalostí a mají pro ně kolegiální respekt.

Film na plátně našich šatů

Úspěch Ghost Box má dnes už svou historii. Ze začátku mu pomohly elaboráty a podpora kritika Simona Reynoldse. Když se vloni nakazili hauntologickým virem Warp Records a vydali titul Broadcast & The Focus Group Investigate Witch Cults of the Radio Age, lidé si uvědomili spojitost Ghost Boxu s kapelami jako Add (N) To (X) a Broadcast, které si pohrávají se starými nástroji. Znepokojivá videa Juliana House, které si Trish Keenan, zpěvačka Broadcast, nechává při koncertu dopadat na své bílé šaty, jsou možná dosavadním vrcholem hauntologické scény.

Reynolds ilustroval alby Ghost Box svou tezi, že od poloviny nulté dekády je už téměř nemožné sestavit žebříčky nejzásadnějších nahrávek: pro něj to jsou třeba tituly od Ghost Box, ale ty se nepropracovaly ke skutečné popularitě. Nová silná hudba vzniká, říká tím Reynolds, ale má malé šance, že se stane součástí obecně známé kultury jako dřívější stylotvorní (třeba Sonic Youth, Radiohead nebo Björk).

To je poměrně jedno nově vznikajícím projektům, které si s hauntologií můžeme spojovat: britským Mordant Music a Moon Wiring Club nebo belgickému Dolphins Into the Future. V Americe se objevila komplementární scéna: „hypnagogický pop“ rozespalých vzpomínek na osmdesátá léta, jejich syntezátory či zašuměné videokazety VHS: Emeralds, Ariel Pink, projekty Jamese Ferrara, Oneohtrix Point Never (o obou posledně zmíněných viz články v tomto čísle na s. 17 a 39).

Kapely z Ghost Box oprašují staré fasády, za nimiž spolu s nimi tušíme přítomnost „strašidla“, manipulace posluchačem, vedlejších efektů. Vědomí něčeho nekalého nás spojuje, což přidává hauntologické tvorbě na atraktivnosti. Zároveň tu proti programovému konceptu stojí abstrakce, otevřená hra se zvukem. Na té poutavé poetice je pro nás zajímavá ještě jedna věc: že v Británii, kde neprobíhala žádná normalizace, žije v kolektivní paměti manipulativní mediální realita, jaká si nezadá s československou.

Autor je hudební publicista.