Obal debutové desky jedné z mladých představitelek americké noise-psychedelické scény, Labanny Bly alias P.A.R.A., nese věnování „mému rytíři, Jamesi Ferrarovi“. Loni na jaře mohlo nepočetné pražské publikum spatřit tohoto novodobého rytíře na vlastní oči: přijel v křiváku, pruhovaném tričku a v roztrhavých bleděmodrých džínách, za které by se nemusel stydět ani Sagvan Tofi ve svých vrcholných letech, měl knírek a chyběl mu přední zub.
V loňském roce se James Ferraro a Spencer Clark, tvořící skupinu The Skaters a zároveň často vystupující sólově, stali ústředními postavami článku Davida Keenana v magazínu The Wire, v němž byli společně s dalšími (například Emeralds, Pocahaunted, Oneohtrix Point Never nebo Zola Jesus) zahrnuti pod zastřešující označení hypnagogic pop. Ačkoli článek přinesl řadu zajímavých postřehů, ústřední termín, založený na paralele mezi tvorbou výše zmíněných a způsobem vnímání na pomezí bdění a spánku, je přece jenom příliš svazující, a to nejen pro velké diference mezi zahrnutými umělci. Škatulka hypnagogic pop je totiž příliš úzká i pro samotného Jamese Ferrara, přestože zmíněnou paralelu inspiroval právě on. V zásadě jde o věčný problém se zobecňováním a konstituováním stylů a žánrů, ale tohle je extrémní případ. Kdyby mě někdo vzbudil uprostřed noci a chtěl slyšel jméno jednoho hudebníka, který ve své tvorbě spolehlivě uniká jakékoli snaze o jednoznačné zaškatulkování, ani vteřinu bych neváhal: James Ferraro. A není to nic, co by ztěžovalo percepci, je to naopak opravdu zábava. Ferraro je jako lesklá rybka, v jejíchž šupinách se zkresleně odráží celý svět: když ji vylovíme z vody a budeme držet v ruce, uvidíme jen velmi málo, překvapivé zrcadlení se totiž děje v závislosti na jejím rizomatickém pohybu ve vodě.
Zakuklování a recyklace
Proč se zaměřit právě na Ferrara, a ne na jeho kolegu ze Skaters, Spencera Clarka? I když se zdá, že oběma jde o totéž, Ferrarův pohyb po záhybech soudobé nezávislé hudby působí radikálněji: zatímco Clark hraje sólově pouze pod třemi názvy (Vodka Soap, Monopoly Child Star Searchers a Black Joker) a dokonce lze vysledovat i specifické rysy každého projektu, Ferraro střídá ve své sólové tvorbě názvy jak na běžícím pásu a často jsou dokonale zaměnitelné (pro loňské turné například anoncoval nejprve Genie Embryo Garden, posléze Nuke Survivor, a těsně před začátkem koncertu se rozhodl vystupovat pod jménem Jarvid 9). Tato horečná sebepojmenovávací aktivita není výsledkem snahy být všude, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale naopak spíš vyústěním touhy nebýt nikde: je vedena potřebou opakovaně se ztrácet v mlze množících se znaků. Jde o jakési periodické zakuklování bez výsledku: zůstávají podivná prázdná pouzdra, z nichž nikdy nevzlétl motýl, jen se larva přesunula jinam, do jiného povědomého obalu. Ostatně, kdo jiný než blázen nebo člověk, který se chce schovat pod zatíženým znakem, odkazujícím spolehlivě mimo jeho subjekt, by mohl být schopen pojmenovat svůj hudební projekt Nirvana?
Ferraro je také v porovnání se svým kolegou mnohem zarputilejší recyklátor cizího hudebního materiálu. Jeho sólová alba často vznikají výhradně kompostováním toho nejpokleslejšího z oblasti popu, filmové hudby a televizní zábavy (nejčastěji z osmdesátých let, tedy z doby jeho dětství): mícháním a vrstvením známých melodií vytváří pulsující zvukovou masu, neurčitou, a přitom povědomou. V posluchačově mysli takto pojatá skladba vyvolává nesourodou směs pocitů: ozvěny známého aktivují vzpomínky a evokují intimní, přátelský svět, ale způsob, jakým se útržky povědomých melodií proplétají a mizí v dronech a hluku, ho zase staví na kraj propasti, z jejíž hloubky je cítit jen prázdnota a chlad. Ferrarovy recyklační kompozice bez ohledu na to, jestli na první poslech znějí spíš radostně anebo temně, umožňují posluchači být zároveň uvnitř i vně.
Transformace pokleslosti
Poslech kteréhokoli Ferrarova alba musí nutně přivést k myšlence, že v jeho tvorbě nejde o nic jiného než o různé formy rozvíjení pokleslosti. Vedle samplovaného materiálu k tomu přispívá i výběr nástrojů a zdrojů zvuku: dětské klávesy, chrastítka, bubínky, walkmany s extrémně ohranými kazetami, podomácku vyrobená elektronika, vsazená do plechovky od bonbónů nebo do keramického kačera, amplifikovaný kokosový ořech a v neposlední řadě hlas: deformovaný při artikulaci – žvatlání, houkání, vytí atd. – nebo elektronicky. Naprosto klíčovým nástrojem pro Ferrara, potažmo The Skaters, je však looper, s jehož pomocí slévá nesourodé prvky v mohutný organický proud, aniž by původní zdroje zcela přišly o svou cizorodost. Kombinace zvuků, samplů a práce se smyčkami je naprosto zásadní pro celkové vyznění, a tak není nijak překvapující, že z podobných zvukových zdrojů může být namíchán mystický ambient i easy-listeningová limonáda. Ferraro se pohybuje v bahně, ale je opravdu skvělý surfař: v podstatě jde o geniálně zmixovanou špatnou hudbu, která je ve svém průběhu překvapivě jednolitá a přitom zůstává nepřekonatelně hybridní.
Na závěr se nabízí otázka, nakolik je vůbec smysluplné mluvit v souvislosti s Ferrarem a Skaters o popu, ať už s jakýmkoli přívlastkem. Pop music je pro ně velkou inspirací i reálným zdrojem zvuku, avšak způsob zpracování je absolutně nepopový. Stejně tak se Skaters nedají označit za noise. K oběma oblastem mají přibližně stejně blízko, svým způsobem je jejich tvorba průnikem obou. Průnikem ale není myšleno to, že se jeden žánr obohatí o prvky druhého, což je strategie, která je v dnešní době až otravně módní. V tomto případě jde o skutečné splynutí, noise se stává popem a pop noisem, a to často až do takové míry, že zmizel jakýkoli dohledatelný výchozí bod.
Autor je milovník hybridních útvarů.
Neúplná diskografie The Skaters: http://nonotfunnotno.blogspot.com/2009/05/blog-post.html