Autonomní zónu nelze replikovat

V jaké fázi se hudební mutace Guma Guar nachází? Už delší dobu nevystupujete – skončili jste definitivně, nebo pouze hibernujete a vyčkáváte na vhodný okamžik k další činnosti?

Richard Bakeš (RB): V současné době již jako Guma Guar nehrajeme a věnujeme se stylově jiným projektům. Tvrdá hudba Guma Guar už byla po deseti letech hraní trochu únavná jak pro nás, tak zřejmě i pro publikum. Já osobně teď poslouchám úplně jinou hudbu než před pár lety. Stejně jako byli na konci devatenáctého století někteří lidé unaveni průmyslovou revolucí a zakládali různé naturistické či okultistické spolky, i já momentálně cítím únavu digitálními technologiemi, a proto sbírám staré analogové nástroje, které nemají žádnou paměť. Každý zvuk je jedinečný, a pokud ho nenahraji, zmizí – je nereprodukovatelný.

Michaela Pixová (MP): Já teď zcela určitě procházím hudební hibernací. Ta únava asi trochu souvisela i s jistým pocitem vyhoření. Naše spontánní a syrová produkce nebyla nejvhodnější pro klubové prostředí s politicky nevyhraněným posluchačstvem. Politická hudba se dělá dobře hlavně na demonstracích a street parties. Jenomže i tam se vám může stát, že vlezete s mikrofonem k technařům na náklaďák a zjistíte, že celá posádka nesnáší levici a volí knížete.

Daniel Vlček (DV): Noise a digital hardcore, který jsme produkovali, byl z velké části založený na improvizaci. Ta plyne z energie, která je dočasná a momentálně se přesunula jinam, do dalších projektů a jiných činností.

V jakých nových projektech tedy v současné době působíte?

DV: S Richardem jsme po letech absolutní absence melodie chtěli hrát něco nového, a tak jsme založili temně romantickou frakci Reverend Dick. Já pak vystupuju ještě s kapelou Střešovická Kramle, která vznikla před dvěma lety jako vernisážová kapela u příležitosti výstavy Václava Girsy. Po koncertě jsme ale začali dostávat další nabídky, takže pokračujeme dodnes.

RB: Já se teď v první řadě věnuju galerii Berlínskej model, kterou vedu s přítelkyní Lindou Mikoláškovou. Také společně s galerií Laboratorio vydáváme časopis o umění Rajón. Od aktivismu jsem se tedy přesunul spíše k sociální činnosti.

MP: Mně zabírá dost času občanské sdružení PragueWatch, které jsme založili v roce 2010. Totálně mě pohlcuje odborný i aktivistický zájem o různá urbánní témata, snažím se tím i částečně uživit, což moc dobře nejde, pokud se nechcete paktovat s developery a zkorumpovanými politiky. Na hudbu mi teď vlastně ani nezbývá čas.

V jakém vztahu byla vaše hudební tvorba k uměleckoaktivistické činnosti, kterou jste se prezentovali od roku 2003 a v níž jste narušovali a zároveň rozšiřovali výtvarný kontext tím, že jste do něho vnášeli společenská témata a upozaďovali uměleckou složku?

RB: Hudební tvorba byla důležitou součástí činnosti Guma Guar. Snažili jsme se šířit naši politickou osvětu i mimo umělecké prostředí – na ilegální tekno party, do klubů či squatů. Často jsme se ale například na akcích typu CzechTeku setkali s nepochopením a stížnostmi, že naše hudba je moc složitá, projekce příliš drsné, že politika tu nikoho nezajímá a že se sem přišli lidé bavit a nechtějí nic, co vybočuje z jejich úzkého hudebního záběru. Přitom už samotný akt takového festivalu je politikum. Občas to skončilo i tím, že nám řekli: „Na baru váznou kšefty, když tam nejede rovnej beat, tak už to, kluci, vypněte…“ Podobnost s komerční sférou, kde je vše úzce propojeno s prodejem, mě natolik znechutila, že se mi na tyto akce už nechtělo jezdit. Jediná kvalitní akce tohoto typu byla Breakcore Macht Frei, která se věnovala okrajovým hudebním žánrům. Šlo o jakousi dočasnou autonomní zónu s velmi otevřenými pravidly a přátelskou komunitní atmosférou prvních free parties z devadesátých let.

MP: Souvislost mezi hudbou a uměleckoaktivistickou činností je zcela jasně patrná právě v tom narušování a rozšiřování všeho, co je známé, zaběhnuté, stereotypní. V zásadě jde v obou případech o prostředek, s jehož pomocí lze vytvořit dočasnou autonomní zónu, která se dá vnímat buď vizuálně nebo auditivně, případně oběma způsoby najednou. Možná právě proto umění ani hudba Guma Guar nikdy nebyly reprodukovatelné. Jednou vytvořenou dočasnou autonomní zónu nelze replikovat, je možné ji pouze vytvořit znovu. Podle mě byla trochu chyba, že jsme se ke konci našeho společného hudebního působení pokoušeli některé písně hrát opakovaně. I když nikdy nešlo o čistou improvizaci, v tuhle chvíli už to nebylo ono. Spontaneita se začala vytrácet.

I do hudební oblasti jste si přinesli nálepku politické skupiny. Je ale možné být v hudbě politický beze slov a obrazů, pouze zvukem? Nevyčerpávala se ona političnost s kontextem, do něhož jste vstupovali, případně ve spojení s vizuálem, který vaše vystoupení doprovázel?

RB: Politikum je už způsob, jakým člověk k hudbě přistupuje. Proč ji dělá, zda, v jakém smyslu a na jaké úrovni chce být úspěšný. Naše produkce vždy spíše obtěžovala, ale doprovázena projekcemi s politickým obsahem dosáhla určitého stupně naléhavosti a tím i pozornosti publika, jež přemýšlelo politicky a nechtělo se jen příjemně pobavit. Samozřejmě hudba může působit i jako zvuková zbraň.

DV: Charakteristika zvuku a druh skladby prozrazuje mnoho věcí, je to jako jazyk s vlastními pravidly. Pokud je určitý hudební styl typický pro nějakou konkrétní subkulturu, dá se odhadnout politický postoj producenta. Samozřejmě jde jen o první dojem.

MP: Kontext má samozřejmě zásadní vliv. V Česku chodí politicky orientované publikum na Sedmičku na hardcore a ostatní je potřeba k politice teprve vychovat. A hudební řež, v níž téměř nejdou rozeznat slova, možná není tím správným odrazovým můstkem k politizaci. Vlastně to může někoho spíš odradit, případně si taková hudba naopak koleduje o vyprázdněný konzum těch, kterým stačí rychlé beaty a syrová energie. Takový typ lidí je asi potřeba oslovit spíše s pomocí důmyslných textů, které si budou pobrukovat a časem se třeba zamyslí nad jejich obsahem. To jsme ale nedělali. Já jsem hudbu využívala mimo jiné k uvolnění vlastních frustrací způsobených různými společenskými a politickými problémy a šlo mi spíš o to, aby ty emoce byly i nějak hmatatelné.

Fungovali jste výhradně jako živě vystupující skupina. Nikdy jste neměli potřebu své nahrávky vydávat? Je konzervace v rozporu s vaším přístupem k hudební tvorbě?

DV: Několikrát jsme se o nahrávky pokoušeli, ale mimo pódium to nemělo ten správný náboj. Největší množství nahrávek vzniklo v období, kdy jsme vedle analogů používali i počítač, zhruba v rozmezí let 2006 a 2007. Pár věcí z té doby jsme uložili na Soundcloud.

RB: Samozřejmě je důležité si stanovit, zda hudbu chcete prodávat a potřebujete, aby ji někdo hrál v rádiích. To nikdy nebylo našim cílem. Zároveň jsme prakticky nikdy pořádně nic nenahráli, většinou jde o záznamy z živých vystoupení. Tím, že šíříte nepříliš kvalitní nahrávky zdarma po internetu, se jasně vyhraňujete vůči komodifikaci a trhu s hudbou.

Podle jakého kritéria si vybíráte nástroje? Přiznáváte jim nějakou esencialitu, máte k nim fetišistický vztah? Nebo je berete čistě instrumentálně, jako prostředky k dosažení určitého cíle?

RB: V naší tvorbě šlo vždy spíš o proces. Nedá se říct, že bychom si stanovili nějaký cíl a toho chtěli dosáhnout. Mě osobně baví nedokonalost, lo-fi zvuk a improvizace určovaná místem a vnitřní rozpoložením. Hudební nástroje sbírám už odmala, elektronické pak zhruba od roku 2000. Nekupuju ale drahé syntezátory, které na internetových aukcích dosahují astronomických částek. Zajímají mě analogové klávesy, které na internetu nejsou k nalezení, nástroje, které dávno upadly v zapomnění, a tudíž se dají nalézt spíš na bleších trzích, v bazarech či kontejnerech s odpadem. Takže ano, hudební nástroj je pro mě fetiš.

V Guma Guar jsme vždycky byli závislí na tom, jaký hardwarový kousek jsme zrovna koupili a zapojili do kostry našich setů v samplerech. Zkoušeli jsme použít i počítače, ale nebavilo nás to. Není nad to zakroutit si potenciometrem analogu z roku 1972 a slyšet ten „mighty sound“.

DV: Experimentální přístup k nalézání nových zvuků a jejich editace mě vede k objevování nových nástrojů. Je to taková dětská radost z nové hračky. V současnosti spíše sbírám zvuky, které pak edituju v sampleru. Momentálně ale pracuju hlavně na site specific zvukové instalaci pro galerii Prokopka. Jde o jakýsi muzak pro hotelovou jídelnu.

MP: Asi to není otázka vyloženě pro mě, jen mě napadá, že megafon někdy funguje skoro stejně tak dobře jako mikrofon napojený na efekty. Umí udělat krásně chraplavý hlas a evokovat atmosféru pouliční demonstrace.