Dokázat to sice nemohu, ale tento zápisník byl původně vcelku vážně míněnou úvahou na téma divadelní kritika. Přesněji řečeno, na téma divadelní kritika svépomocí organizovaná. Začínal řečnickou otázkou, zda jste někdy slyšeli o Sdružení českých divadelních kritiků, pokračoval žertovným popisem zakládající schůze, která přesně před deseti lety proběhla v Hradci Králové při příležitosti tamního divadelního festivalu (mimochodem, vřele doporučuji, letos bude od 21. do 30. června), a hodlal se dobrat k tvrzení, že kritici, kteří se chtějí sdružovat, to mají těžké, protože se věnují profesi, jež se sdružování vzpírá tak trochu z podstaty. Přinejmenším proto, že si každý opravdový kritik o ostatních kriticích vskrytu myslí, že jsou banda nesoudných blábolilů (já ne!, já vás, milí kolegové a kolegyně, vášnivě ctím a respektuji), a do houfu je zažene jen to, když takovou domněnku vysloví obzvláště hrubou formou některý z potrefených divadelníků. A navzdory skeptickému tónu jsem měl připravenou sebepropagačně optimistickou tečku: nový výbor sdružení kritiků srší energií, vyřazuje ze svých řad mrtvé duše, sčítá ty přežívající, resuscituje webové stránky, kuje chvályhodné plány do budoucna, a všichni se tudíž mají nač těšit.
Jenže v půlce psaní jsem se rozhodl k nezodpovědnému kroku: místo dokončení rozepsaného textu jsem si jen tak pro potěšení odskočil do divadla. A pak už se mi nechtělo psát o kritice, ale o divadle, protože to divadlo bylo výborné a protože divadelní kritik je tu konec konců hlavně od toho, aby psal o divadle a ne sám o sobě. Tím spíš, že to divadlo bylo výborné způsobem, který si zaslouží trochu obecnější zastání, ne jen obyčejnou pochvalnou recenzi.
Dr. Brown do roka a do dne
Dotyčné představení bylo součástí festivalu Prague Fringe a neslo zcela vyčerpávající název Společnost Dr. Browna uvádí představení Dr. Browna „Dr. Brown“ v podání Dr. Browna. Obzvláště pečliví čtenáři si možná vzpomenou, že jsem tohoto amerického performera nadšeně vychvaloval už loni (viz A2 č. 14/2009), letos se však do Prahy vrátil s ještě větší razancí. Místem činu byla pokojová scéna smíchovské Kavárny 3+1 (tímto ještě jednou děkuji řediteli festivalu, že mě do beznadějně přeplněné místnůstky dokázal vecpat), žánrem klasická one man show. Dr. Brown provozuje cosi, co vzdáleně připomíná Mr. Beana, akorát je to nesrovnatelně vtipnější, nápaditější a ulítlejší. A samozřejmě „divadelně“ živější – hraje se na dotek s publikem a nikdo z přítomných si nemůže být jist, kdy ho Dr. Brown zatáhne do hry. Nejvíc si v tomto smyslu užil sympatický pán v řadě přede mnou: během somnambulního slepeckého entrée mu Dr. Brown za nadšeného ohlasu sálku sebral brýle, vypil pivo, zul botu a vyhodil ji ze dveří. Paralelně přitom stačil též obtěžovat dámu sedící vedle, patrně přítelkyni.
Nemá valný smysl popisovat, co všechno se v průběhu představení dělo. Stejně by to nebylo ono a svým způsobem se vlastně nic zvlášť světoborného neudálo; Dr. Brown držel svou základní figuru snaživě pokleslého baviče, s mimořádným citem pro absurditu a stupňovanou nehoráznost sypal z rukávu jeden drsný gag za druhým a naprosto samozřejmě se chytal jakékoli divácké reakce. Sám sice patřím, obávám se, k divákům spíše tužším, po hodině s Dr. Brownem mě ale od vytrvalého smíchu doslova rozbolela hlava. Naposledy jsem se takhle bezprostředně bavil před rokem – při návštěvě loňského Brownova vystoupení na tomtéž místě.
Věřte mi, prosím
A tím už se dostáváme k potřebě onoho obecnějšího zastání. Dr. Brown neprovozuje nic hlubokomyslného či komplikovaného: žádný druhý plán, žádné podtexty, žádná intertextualita, žádné originální herecké postupy, žádná technická virtuozita, žádné názory, o kterých by stálo za to se zmínit, prostě nic z toho, za co se obvykle chválívá. S přimhouřenýma očima by se snad dala uznat jistá site-specifičnost Kavárny 3+1, ale tu máte doma v obýváku taky, včetně staromódního lustru a skříňky s knihami v koutě. Je to zkrátka pouze a jen skvěle provedená bavičská show s jediným, zato ale vrchovatě naplněným cílem: rozesmát. A tady naráží kritická reflexe – pokud užijeme vznosné výrazivo – na své limity: když po pravdě napíšete, že to byla prostě jen velká legrace, vyhlíží takové tvrzení banálně a nedostatečně.
Jenže líp se o zážitku tohoto druhu dost dobře referovat nedá (pokud nevěříte, zkuste si to někdy sami). Jediné, co zbývá, je napsat, že jste se smáli, až vás rozbolela hlava, a doufat, že vám alespoň někdo uvěří, že nezačala bolet spíš v předtuše pitomostí, jimiž hodláte zcela nesoudně oblažit čtenáře intelektuálně laděného časopisu. Šance nejsou bohužel zrovna vysoké a obávám se, že moc nepomůže ani případný videozáznam (na YouTube určitě něco bude). Dobře si vzpomínám, jak jsem kdysi zarytě nevěřil babičce, která i po mnoha desítkách let nadšeně popisovala, jak úžasně vtipné bylo divadelní představení Vlasty Buriana. Možná měla nakonec pravdu ona a ne já, když jsem jí s poukazem na otravné Burianovy pamětnické filmy oponoval, že musela podlehnout nafouknuté legendě.
Věřte mi.
Promiň, babi.
Autor je divadelní kritik.