Okupace neposkvrněného papíru

Je-li u nás nějaká krize poezie, jak se o ní občas mluví, pak netkví v nedostatku knih či autorů. Týká se věrohodnosti poezie. A chybí­-li věrohodnost, nastane problém s recepcí. Začne se vytrácet důvod, proč tu či onu sbírku číst. Začne být nejasné, co autora vedlo k tomu, aby knihu napsal, proč bychom měli naslouchat někomu, kdo se až příliš oddává své výrazové a vyjadřovací svobodě, do sebe zavinutému diskursu. Jak se zabývat další verzí neuchopitelnosti, již sbírka nabízí bez většího smyslu pro to, o kolik důvěry a empatie nás nakonec bude žádat?

Cervantes a čočka

Možná jako já provozujete s novými knihami před přečtením malou hru, drobný rituál. U prózy se podívám na první větu: Nebude v ní něco ze zaklínadla? U poezie zas namátkou otevřu sbírku a přečtu první řádky, na něž oko padne. Co když se mi bezděky vyjeví skryté, esenciální poselství, zkoncentrované do jediného verše? Jistěže nejde o žádnou objektivní „metodu“. Ale občas je to zajímavé. U sbírky V cirkuse Calvaria severočeského autora Daniela Hradeckého (nar. 1973), v pořadí druhé po Muži v Průlomu z roku 2004, jsem napoprvé narazil na toto: „Cervantes jedl každou středu čočku./ Znamená to něco, může to něco znamenat?/ Smí to něco znamenat?“ A hned bylo zaděláno na nedůvěru. Proč by mělo zrovna Cervantesovo jedení čočky něco znamenat? Proč se zrovna na takovou hloupost autor tak rozvětveně ptá? Nechce brát tam, kde nic není? Co se tu hraje za hru? Mám číst dál?

Otočím stránku: „Ekonomie je aposteriorní oidipovská věda, ví až potom,/ filosofie, služka teologie, každý lichý čtvrtek má volno,/ fyzika lepí funkční modely posledního soudu./ Dějepisec, jak vyplývá z titulu, píše/ a heftlink Marčenko, mrtvý 14 dní, cituje lid:/ Spisovatel krafá, na měsíček blafá.“ To je celá báseň. Autor tu hned vyslal hrst signálů. Pozor, budu psát, co se mi zachce. I já mám právo na svůj díl postmoderního anything goes. A když na to přijde, budu i (chytře) krafat, protože to je dnes v éře všeobecného megakrafání legitimní způsob, právoplatná reflexe okolního blafu (či blufování). Mým zdrojem nebude zkušenost, aspoň ne ta zjevná; bude jím hlavně diskurs sám. Text jako slovní operace; ne přetavení chvíle, zážitku, vjemu, rytmu, myšlenky, ne niterný zpěv, ale verbální emanace vycházející z pomyslného, nedostižného autorského „středu“, o němž nakonec nic moc nevyjde najevo.

Ještě jednou otáčím list, tentokrát zpět. Ale objemná sbírka jako by byla v okolí strany 100 zakletá. I tady zazní sebereferenční zacyklenost: „Realismus, naturalismus, civilismus/ …/ takto lze pokračovat po libosti do N plus jedna,/ je to okupace neposkvrněného papíru,/ poezie z pozice síly.“ Přesné. Právě tak Hradeckého poezii vnímám. Začínám číst od začátku (i když přiznám se, že jako obyčejný čtenář bych to po dosavadní ochutnávce vzdal).

Spustit vnitřní motor

Hradeckého rétorické, nebo spíš divadelně povídavé básně jako by se snažily dotknout jistých zásadních pravd, prokutávají se k nim ovšem dost rozbíhavě, výřečně, jindy zas z příkrých, paradoxních úhlů. „Myšlenka má prý předcházet slovo,“ zazní kdesi ve sbírce. Hradecký dělá opak – slova předcházejí myšlenku, myšlenka z nahloučených slov často ani nevyvstane. Míhají se tu pojmy jako život, smrt, životní pravidla, domov, slabost, síla, štěstí, vůle, lež, klam, pravda, spojení jako zahrada myšlení, dokonce srdce jako orgán vůle… Řekli bychom, že Hradecký umí zacházet se slovy – jenže v poloze, v níž je Cirkus Calvaria psán, přestává být jasné, co vlastně zacházení se slovy znamená. Stačí snad slova jen obeznale poskládat, s citem pro významuplný záchvěv (plus zrnko rafinovaného subverzivního blouznivectví)? Nastavit jejich vzájemné plošky a hrany tak, aby se v jistou chvíli vše moudře blýsklo? Spustit vnitřní myslivý motor a nechat slova, ať spolehlivě předou na místě, bez zařazené rychlosti, bez jízdy odněkud někam?

Ve sbírce se jistě urodí i pozoruhodné pasáže. Enigmatické mluvení se čas od času sklene v zajímavou sentenci, podivuhodný náznak, mlhavou maximu. „Sluneční hodiny vsazené do severní zdi domu/ nemohou ukazovat žádný čas, ale mohou/ poučit o hravé povaze a neškodnosti času.“ Nejlépe jde Hradeckému podobné (quasi)aforizování, tady si pojmy drží svou váhu. Zvlášť poslední oddíl Násobení třemi roztroušeně nabízí zdařilé paradoxní kličky a smyčky. Zde už autor upustil od rozvláčné přemítavosti a vsadil na fragmentární hru jednotlivých sentencí. Báseň na straně 163, již otiskl almanach Nejlepší české básně 2009, je vskutku výborná, je to však výjimka ukazující sílu střihu, sevřenosti, střídmosti, soustředění. Tyto vlastnosti ale projevuje Hradecký ve sbírce poskrovnu. Čas od času vytrčí proti sobě abstraktní s konkrétním docela překvapivě, místy prokáže vtip, nabídne v knize pár zvláštních vizí. Třeba představu ideálního ostrova, jenž leží mimo plavební trasy, je bez vody, ptactva, zvěře, jen uprostřed ční olbřímí kamenisko: „Je snad jasné, že se jedná o sám střed světa…“ Jediným obyvatelem přitažlivě neobyvatelného místa je pak „přepychově příčetný“ matematik, drásající své výpočty přímo na skaliska.

„Přepychově příčetný“ – Hradecký umí zacházet se slovy. Nesmějí mu však přerůst přes hlavu, básník je nesmí začít používat k markýrování pseudomyšlenkových mlhovin. Pak nastoupí přemoudřelost, v níž se sbírka topí. I trousení slavných jmen, jež snad zčásti mělo být parodické nebo „metamýtotvorné“, zůstává nakonec jen tím, čím je – trousením slavných jmen. Stejně jako psaní o psaní zůstane, nedostaví­-li se myšlenka, neplodným zacyklením, literárním tikem. Motiv psaní o psaní zazní hned v úvodním textu sbírky. A vidíme: rovnou půjde o psaní jakožto bezbřehou upovídanost. Básník se tu s námi nemazlí, to je ta pozice síly. Mnohomluvně popisuje své uvelebování se v parku za účelem psaní. (Tady jsem si vzpomněl na některé výtečně zarputilé popisy banalit z knihy Vladimíra Pavloviče 89 míst k sedění; tam však jde o vskutku zaujaté vidění, kdežto zde počáteční bezradnost jen maně přerůstá v ideu.) Závěr textu posléze přinese docela působivou, ovšem též příznačně nevážnou, unikavou, do sebe zachumlanou vizi „osobního nohejbalu“, jejž skuteční nohejbalisté hrají před zapisovatelem (ke své nevoli) pouze v jeho snu… Dobré, zvláštní. Ale co naplat, vize se topí v řidině slov, jež jako by měla už jinou funkci než jít k věci; jen se sama v sobě povídavě koupou jako v pěně.

Stačí nerušit

Místy zas Hradeckého meditace vyzní natolik přemrštěně, že to zavane básnickou patafyzikou. Výsledek? Vzrůstá pocit, že nás básník vodí za nos. Jindy autor, zaujat rétorickou dikcí, klade zbytečné, přesto vznosně načechrané otázky. „Zdali se blázni v chůzi vyhýbají loužím?/ Zdali je ticho, mlčení nejcennějším/ darem, neboť je ho málo?“ No, ticha je dost, řekl bych. Jen se na správných místech zaposlouchat. Stačí nerušit. Zůstane též záhadou, proč v samém závěru knihy autor familiérně oslovuje samotného Kanta. „Příteli Kante,/ skutečně tě nikdo nemůže přinutit,/ abys byl šťasten?“ Jde o udržení myslitelské dikce do poslední chvíle? Či o „parodii“ nebo jiné přepodstatnění této dikce? Jde tu o hlubokomyslný odkaz, hodný tečky za knihou, nebo o potměšilou hru neznámých pravidel, v níž Kant už nehraje moc roli? Ano, Hradecký to vystihl: poezie z pozice (skryté, nevyzpytatelné) síly. Obrana? Nedej se, Kante, k ničemu přinutit.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.