Zapomněli jsme nedávno v neděli večer vypnout televizi hned po hlavních zprávách na ČT 1. Stroj přijímal a vysílal veřejnoprávní signál i dál a do kuchyně se nám vlinula jakási taškařice, v níž hvězdy evropského tance dělaly show, aby se i obyčejný divák pěkně bavil. To je osvěta, řekli by zastánci veřejnoprávnosti, lidé se aspoň dozvědí, jaký je rozdíl mezi tangem a čačou. Budiž. Co však překročilo míru veřejnoprávnosti, bylo počínání Jolany Voldánové, která tuto show moderovala. Za prvních deset minut hned dvakrát zvolala „Ježíšmarjá!“. Na což já volám: „Už ani korunu ze zákonem stanovených poplatků vám nedám!“ Ať už jsme na tom s představou boží existence jakkoli, je prostě v transatlantickém kulturním prostoru nepřijatelné, aby se volal Ježíš Kristus a k tomu ještě Matka boží na pomoc v situaci, kdy si nevím rady s kašírovanou nechápavostí moderátorského partnera. Ať už jí tuto nablblost vložil do huby scenárista anebo si ji tvůrčím způsobem vyrobila sama, je takové zvolání překročením zákona tradice, je vulgarizací myšlenkového konceptu, který utvářel evropskou civilizaci po dva tisíce let. Síla tohoto „zákona“, byť nemá paragrafované znění, by měla v civilizované společnosti být silnější než síla zákona přijatého sněmovnou pod vedením traktoristovým.
Co je potom platné, že v rámci budování obrazu veřejnoprávnosti umístí televize na druhý program kamsi odpoledne Křesťanský magazín. V hlavním vysílacím čase se pak hlásá, že Ježíš a Matka boží jsou jen taková citoslovce. Svým dětem pak můžete stokrát opakovat, že „Ježíšmarjá“ a „sakra“ se neříká; ony vám s klidnou tváří opáčí, že to říká i Jolana Voldánová, a to je přece hvězda ověnčená rolničkami nebo čímsi podobným. A vy zas musíte složitě vysvětlovat, že rolničkami se po staletí ověnčovali šašci a že ti mohli říkat cokoli, protože to nic neznamenalo, měli bavit a čekat na neokousané kosti od večeře. Jak jim máte vysvětlovat, že mluvit sprostě je projevem primitivismu, když se na ně hned po večerníčku valí záplavy silných slov v rámci upoutávky na jakýsi seriál o pošťácích a když jsou donuceny rozebírat, zda Bartoška to sprosté slovo v upoutávce na filmový festival vyslovil anebo se včas zastavil.
Česká televize je prostě jen další velký tunel. Poplatky se vyberou z kapes občanů pro jistotu přímo, aby nehrozilo riziko, že se přerozdělováním daní na ni dostane málo, nicméně potom se z nich vaří podle zcela partajních a lobbistických zájmů; pochopitelně zaobaleno do pozlátka, aby se náš divák dobře bavil. Za tím účelem se s velkou slávou přebírají formáty, jež se přežily už i na komerčních televizích: běsnící moderátorka hlasů pravého „lidu“ Jílková či sportovní šéf „Otík“ Černý, který novácký formát ředitelových besed s diváky dotáhl do dokonalé podoby, k níž se strýček Jedlička i Felix Holzmann blížili jen stěží. Energie se věnuje hlavně sebepropagaci, a tak aby kulturní zpravodajství odvysílalo něco jiného než upoutávku na film vyrobený za podpory ČT či na přímý přenos, který bude hned po zprávách následovat, musí se do provozu vydat sám jeho šéf Petr Fischer. Za tohoto stavu je skoro s podivem, že veřejnoprávní médium upřelo lidu přímý přenos z bombastického koncertu Michala Davida; divák má přece právo být informován, v jaké formě se tvůrčí gigant teď zrovna nachází a kdo mu k narozeninám pogratulovat přišel.
Co ovšem čekat od instituce, jež povýší předčítače zpráv na ředitele? Co čekat od instituce, jejímuž vrcholnému orgánu šéfuje člověk, který valnou část svého života věnoval referování o světě prostřednictvím branek, bodů a sekund? Co čekat, když místopředsedkyní Rady ČT je žena, jež byla schopna vrhnout koulí tak daleko, že jde buď o bytost z jiné planety (tím by se vysvětlovalo, proč ČT nikdy nevysílala Akta X, která by divákovi ukázala, co to vlastně dobrý televizní seriál je), anebo o produkt špičkového aplikovaného výzkumu soudruhů z NDR?
Dominance prosťáčků, pro něž je svět vyjádřitelný v brankách, bodech a sekundách, se snad opírá o tyršovské sokolování. Jeho propozicí nicméně bylo: dělej dřepy a shyby, a zda ti v duši vyroste silný duch, to se teprve uvidí. Sám zakladatel utonul v alpské říčce, takže svou teorii v praxi ilustrovat nedokázal. Víra v exaktní změřitelnost výkonu se však ze sportu přelila do vědy i do fungování vzdělávacích institucí. Ne proces, tedy cesta, ale výsledek, tedy „výstup“, se stal kritériem míry našich snažení. A není tomu tak bohužel jen v malé zemi kolem Řípu. S hrůzou se právě dočítám, že selhání francouzské fotbalové reprezentace bude seriózně vyšetřovat sám prezident (země, nikoli jejich fotbalového svazu) a premiér. Copak nemají nic důležitějšího na práci? Copak se správce blaha celé země má věnovat tomu, že fotbalový tým jim nepostoupil ze základní skupiny? „Až všechno bude správný všechno bude správný/ až všechno bude bezvadný/ tak zůstanem prázdný úplně prázdný/ zoufale bezradný,“ zpíval už kdysi dávno Visací zámek. A ta doba je, zdá se, už tady. Je čas na revitalizaci punkových postojů. A na anarchii nejen v UK.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.