Selhání, iluze a hematofágové

O Komárech (Mosquitoes, 1927) Williama Faulknera se nepíše snadno. Jsou sice jeho druhým románem, ale tak trochu v larválním stadiu. Nesklouznout do srovnávání s jeho pozdějšími díly je nesnadné, ale ke Komárům by to bylo nespravedlivé. Chce to oprostit se na chvíli od naučených schémat o ontogenezi a uvažovat o larvě jako o svébytném organismu, a ne pouhém polotovaru na cestě k dospělému jedinci.

Co je dobré znát před vyplutím

Loď jménem Nausikaa, jejíž pasažéry tvoří „hoši od umění a filantropové“ (a ženy od umění a filantropky), vyplouvá vstříc moři, řece, jezeru, mělčině, bažině a hejnům bodavého hmyzu. Plavba má trvat blíže neurčený počet dní, potrvá pouze čtyři. Myslím, že je dobré vědět, že: Gordon je sochař, Fairchild spisovatel, major Ayers podnikatel v laxativech, Mark Frost největší básník v New Orleansu, Talliaferro obchodník s dámskou konfekcí, Julius Kauffmann vnuk úspěšného spekulanta, paní Maurierová mecenáška, Josh její synovec, Patricia neteř, Jenny dívka, kterou ten den potkala a pozvala na plavbu, a Pete, ten šel prostě s ní. Bez ohledu na to, do jaké míry v těchto postavách Faulkner zobrazil ženy a muže, které znal v New Orleansu, jsou pasažéři Nausiky víc než co jiného emblematické figury, skoro až karikatury. Komáři jsou satirický a posměšný román a jejich postavy nacházejí opravdovou hloubku jen v několika málo okamžicích, kdy se jim přes veškerou snahu nepodaří zůstat v síti pečlivě budovaných iluzí.

Ach, ta sladká vůně keců

Vlastní situací na palubě je totiž právě střetávání iluzí a tvorby, potažmo umění. Tvoří skoro každý: Gordon vytváří sochy, Fairchild produkuje tlachy, synovec vyrábí dýmku, paní Maurierová se snaží uspořádat úspěšnou party. Tvorba však zůstává iluzivní, nedokončená nebo nedokončitelná – socha musí být jen torzem, nikdy se nedozvíme, zda byla dýmka nakonec vyrobena, i celá plavba končí mnohem dřív, než si paní Maurierová přála. Iluzí je na palubě Nausiky nejen umění (protože ať už je to s ním jakkoli, muselo zůstat na pevnině), ale i touha Talliaferra a paní Maurierové být přítomen „vedle“ umění. Postavy se snaží hrát své rozdílné role – halasně (Fairchild), úzkostně (Talliaferro), zachmuřeně (Gordon), ale bez rozdílu v nich selhávají. Iluzivnost je všudypřítomná, ať už se týká umění, lásky nebo sexu.

Jedním z opakujících se motivů jsou právě pokusy o svedení neteře a hlavně Jenny, uskutečňované postupně několika muži. Právě Jenny se zdá být zosobněnou ženskou sexualitou, pohlavností bez osobnosti. Slova, kterými je popisována, jsou adjektiva jako měkká, poddajná, pasivní. V tomto pohledu spočívá nejednoznačnost: odpovídá takovému popisu, nebo ji tak jen vidí muži, anebo je taková, protože ji tak muži vidí? Ale zrovna Jenny také v jedné vzpomínce mluví o setkání s jistým Fosterem, vlastně Faulknerem, který o sobě tvrdil, že je profesionální lhář, podle jejích slov ne nebezpečný, jenom šílený. Hodnocení umění se v tomto sebe-ironickém momentu naklání směrem k výroku jiné z postav, že „pokud má umění vůbec nějakou funkci, alespoň zaměstnává umělce samotné“. Prvotní iluzí, jež podpírá všechny ostatní, je tak samo umělecké dílo, jestliže chce být řádem a činit zadost pravděpodobnosti. Jak říká Fairchild, který je sám spisovatel: „To jenom v knihách musí lidi fungovat podle svévolných pravidel chování a pravděpodobnosti; to jen v knihách nesmějí události ohrnovat nos nad věrohodností.“

…kapku vína neměli…

Tím, jak iluze nemizí, ale přesto selhávají, jsou Komáři vlastně román o ztroskotání. Jeho osu by z tohoto hlediska tvořila v Prologu počínající (a od tohoto počátku bezvýsledná) Gordonova touha po Patricii, uvíznutí Nausiky na mělčině a v Epilogu Talliaferrův groteskně neúspěšný pokus sehrát roli žen znalého svůdce. Tato selhání hodinu po hodině prolínají do čtyř dnů marné snahy paní Maurierové vytvořit povedený večírek: muži se vytrácejí do podpalubí pít whisky, ženy odcházejí spát, když by měly tančit, všichni svorně opovrhují grapefruity, které jsou podávány před každým jídlem.

Loď se plaví v nejasných vodách, jen matně si uvědomujeme, že je na moři, řece, jezeře. Posádka s pasažéry nekomunikuje a oni nekomunikují s posádkou. Když Nausikaa uvízne, kapitán a lodníci jen mlčky sledují snažení „hochů od umění“, kteří se ji v marném a směšném pokusu snaží člunem odvléct z mělčiny. Stejně se ale míjejí i pasažéři mezi sebou. Když se Gordon při zmíněné „záchranné operaci“ ztratí, nikdo se neznepokojuje, jen paní Maurierová má obavy, co by to udělalo s její pověstí, kdyby se snad skutečně utopil.

Komáři tak anticipují stíny Faulknerových příštích děl na rovině satirické – a víc než to: jejich tíživost je znát i zde. Nejvíc v marném útěku neteře se stewardem. V rozmarné iluzi se tajně vylodí na břeh a vydají směrem k nejbližšímu městu – než je úmorná cesta bažinou a útočící komáři zaženou zpátky na loď. Právě v té chvíli se komáři ukazují jako víc než jen obtíž, stávají se hrozbou, jíž není možno uniknout, hladově se krmí na jejich tělech, přinutí je k návratu, jsou nevyhnutelnost. Jejich útěk jen dokazuje, že nelze utéct. Jediným jeho důsledkem je, že na loď, do té chvíle chráněnou vzdáleností od břehu, přivedli další hejna komárů. A návrat to byl do lůna tlachů, kde skoro všichni víc než co jiného „mluví, mluví, mluví: do nebe volající, srdcervoucí blbost slov“.

Bzzzum? Bzzzum…!

Komáři jsou sice jen „larva“, která pluje nocí na vodě narážející do boku lodi, ale zároveň již předjímá Faulknerovy další knihy. Je v nich přítomen jeho smysl pro groteskno, nikoli ještě mytický rozměr v něm. V Epilogu se objevuje joyceovský opilecký tah městem, celým románem prostupují momenty proudu vědomí, vyslovování nevyslovené touhy. Satiričnost v nich panuje tam, kde později převezme vládu šerosvitná nostalgičnost prachu vířícího yoknapatawským okresem.

Právě krvežíznivý hmyz ohlašuje nadcházející faulknerovský modernismus. O samotných komárech se totiž mluví, aniž by se jmenovali; slovo komár (mosquito) se v celém textu neobjeví ani jednou. Pouze létají všude okolo, usedají, sají krev, umírají rozdrceni. To, že jsou označované bez označujícího, jen pohybem ruky, mávnutím kapesníkem, skvrnkou na punčoše, z nich dělá neosobní úděl pro všechny. Z nepříjemnosti se stávají hrozbou a konečně symptomem osudného zklamání. Jejich přítomnost je nakonec i pro čtenáře takřka fyzická – Komáři vylétají ze stránek knihy a dychtí po jeho krvi.

Autor je publicista.