Až příliš tichá dívka

Před několika lety mě zcela pohltila Høegova kniha Představy o dvacátém století (Forestiling om det tyvende århundrere, 1988; česky Argo 2003 v překladu Roberta Novotného). Jde o geniální dílo formátu evropských Sto roků samoty, postmoderní román-kronika se silnými magickorealistickými rysy, skvěle napsaný a strhující. Do autora Petera Høega jsem pak spolu s mnoha dalšími čtenáři a recenzenty vkládala velká očekávání, tím spíš, že to byla prvotina. Høegovy další knihy však podobné nadšení nevyvolaly, a přestože ve světě trhaly prodejní rekordy i nadále, domácí dánská kritika se od nich postupně odvracela.

Skvěle napsaný fádní román

Román Tichá dívka (Den Stille pige, 2006) vyšel po autorově dlouhé tvůrčí odmlce, jíž předcházel neúspěch knihy Žena a opičák (Kvinde og aben, 1996). Høeg se nyní vrací k osvědčené esenci detektivní zápletky. Klaun Kašpar, miláček manéže, vnímá svět skrze zvuk. Nitra lidí slyší v tóninách a umí v nich číst jako v partiturách. Jednoho dne se setká s devítiletým děvčetem, jehož neslýchané vnitřní ticho jeho světem otřese v základech. Když se Kašpar později dozví, že tato výjimečná dívka byla unesena, neváhá nasadit život i kariéru, aby ji zachránil.

Tichá dívka má co do formy blízko k Høegově starší knize Cit slečny Smilly pro sníh (Frøken Smillas fornemmelse for sne, 1992; česky Argo 1997, překlad R. Novotný). Obě nabízejí několikerá čtení: krimirovinu doplňuje bravurní psychologie postav, nechybí špetka okultního nadpřirozena, církevní motivika v konspiračním duchu a mlžné aroma sci-fi. Høeg je mistr kompozice a gradace, dílo má pevně v rukou a Tichá dívka tak svižně plyne po celých čtyři sta stran, ačkoli dílky záhad a tajemství se k sobě skládají jen pozvolna.

Pestrá směs žánrových přísad však nedokáže odvést pozornost od překvapivě unylého vyznění. Ústředním motivem je naléhavost otcovství, fascinující magie ženství, rodina… Základním tónem, jejž Kašpar slyší v každém z nás, je soucit, a narazí­-li na zlosyna, jeho ďábelskost má kořeny v nekvalitním dětství. To vše provázeno životními moudry, která sice mají potřebnou hloubku, ale u tak nekonvenčního autora přesto zarážejí. Høegovy divoké karnevalové travestie vzaly za své, Tichá dívka nenabízí víc než lístky na výroční maškarní bál.

Rozpory, rozpory, rozpory

Høegovým esem, jež knihu odvrací od pádu do triviální literatury, je skvostná postava Kašpara Kroneho. Akční hrdina klaun, který kudy chodí, tudy žvaní, a pod jeho pohledem se podlomí kolena každé ženské v Kodani. Že zbraň neměl v životě v ruce, není žádný problém, své protivníky totiž kosí za pomoci akrobacie a improvizace. Je světovou celebritou, ale majetek mu nic neříká a zdá se, že i obrovských daňových úniků, jež jsou zdrojem jeho kolosálních trablů, se dopustil, aby demonstroval své pohrdání daňovou policií, nikoli z materiálního útlocitu. Manéž mu přitom dodává lidskost až sentimentálních rozměrů, protože cirkus, to je upřímnost, láska a opravdovost.

A tak opět nevíme, na čem jsme. Je Kašpar cynickým obrazem pitoreskního superhrdiny, nebo stárnoucím čtyřicátníkem, který se cítí strašně sám a děsí se tikotu biologických hodin? Podobných rozporů bychom našli v knize ještě více, včetně závěrečného svazku sil dobra a zla, který totálně shodí Kašparovo sebevražedné detektivní snažení. Nad podobným koncem je snadné pocítit zklamání, že rozhřešení nepřišlo, stejně tak v něm ale můžeme vidět výsměch starého Høega, jemuž jsme skočili na lep zdánlivě tradičního příběhu.

Kdyby Tichou dívku nenapsal Peter Høeg, nejspíše by byla přijata s nadšením. Ovšem od autora jeho formátu se očekávalo víc. Počínající orientace k populární literatuře by v nejpesimističtějším případě mohla vyústit v to, že se z Høega stane kříženec Paula Coelha a Dana Browna pro intelektuály. Průměr by sice převyšoval i nadále, avšak zdaleka ne tak fenomenálně jako kdysi.

Autorka studuje komparatistiku.