Měšťan a jeho vášně

Eseje Thomase Manna jsou spíš vyznání než úvahy. Až znepokojivý je nesoulad mezi jejich horoucím stylem a umanutostí, s níž se autor hlásí k měšťanství, které charakterizuje jako „střední polohu lidství“. Ale napětí mezi výstředností jeho obdivu a ideálem středu, po němž snad skutečně touží, aniž by se k němu, pravý wagnerián, dokázal snížit, je pro Manna příznačné.

Neutišitelná chromatika smrti z lásky

Jak tomu u spisovatelů občas bývá, když píší o jiných autorech, dozvídáme se více o Mannovi samém než o titulních hrdinech jeho statí: Goethovi, Freudovi, Dostojevském, Nietzschem, Schillerovi, městě Lübecku a umění románu. Výjimkou je studie o Richardu Wagnerovi. Tady Mann dokáže vyjádřit jednotu a jedinečnost skladatelova díla a fascinuje jednotlivými rozbory, především Tristana a Parcifala.

Ale i zde, aniž by to vyslovil, pojmenovává také svá vlastní témata: neupomíná snad poznámka, že „neutišitelná chromatika smrti z lásky je myšlenka literární“, na Malého pana Friedemanna stejně jako na Smrt v Benátkách anebo dokonce na Doktora Fausta? Nakolik jsou Mannovy úvahy o druhých vyrovnáváním se s vlastní tvorbou, je patrné především tam, kde nám objektivně něco chybí. Kupříkladu je nápadné, že se v eseji o Goethovi nikterak nevěnuje lyrice (ovšem, vždyť Mann je především vypravěč) anebo že mu Proust a „psychologické senzace, odhalení a cetky, kterými se jeho dílo jen hemží“ stojí jen za útrpnou poznámku ve srovnání s velikánem Dostojevským („Dokázal by Proust napsat Zločin a trest, největší kriminální román všech dob?“) – ovšem, Mannovo dílo se motivy zločinu, hříchu a zakázaného jen hemží… od Kouzelného vrchu až po Vyvoleného. Nápadným rysem stylu, v němž o svých láskách píše, jsou pak superlativy. A čtenáři, rozmrzelému vlídně didaktickým nadhledem autora a unavenému neúnavným vzýváním model, se možná zasteskne po střízlivě břitkém slohu třeba G. B. Shawa nebo po výstižné eleganci právě takového Prousta.

Nemoc a génius

Chronologické pořadí, v němž jsou Mannovy eseje předkládány, je dobrou volbou. Nebrání nám všímat si navracejících se motivů a umožňuje sledovat vývoj autorova přístupu k umění na pozadí dějin. Datace jednotlivé eseje dostatečně situuje a vysvětluje tak často na první pohled nezřetelné motivace některých polemických výkladů. To platí především pro pojem měšťanství. Tvrdošíjnost, s níž se k němu Mann upíná, je pochopitelná právě na pozadí vypjatého extremismu atmosféry po první světové válce. V obou esejích, které vznikly po válce druhé, se už s tímto pojmem téměř nesetkáme: Mann si uvědomoval, že měšťanství jako epocha je nenávratně pryč, ale také, že ona „střední poloha lidství“ nedokázala být v rozdivočelé meziválečné době dostatečně silnou alternativou k barbarství.

Podobně je tomu s dalším leitmotivem jeho esejů: němectvím. Zatímco v době meziválečné, ať již v souvislosti se svým rodným městem, s Goethem, s Wagnerem či s uměním románu, se autor snaží nastolit různé typologie, které by postihovaly zvláštnost německé kultury (kupříkladu devatenácté století je epochou německé hudby a ruského a francouzského románu), po roce 1945 už se omezí v souvislosti s Nietzschem a se Schillerem na několik poznámek o jejich pojetí úlohy Německa v dějinách. Jednoho motivu se však Mann nezřekne: sepětí nemoci a tvorby. Schillerův heroický boj s chorobou, Wagnerova křehká konstituce, Dostojevského epilepsie a Nietzscheho paralýza anebo naopak Goethova záliba ve všem, co je zdravé, všechny tyto jevy, zdá se, pro Manna ústí v rozpoznání nemoci jako podmínky možnosti tvorby – a umění vůbec.

Na mnohých místech je ale třeba tuto apologii chorobnosti vnímat v širším rámci Mannovy esejistiky i dobových diskusí. Kupříkladu pasáže o Dostojevském a „tvůrčí nemoci obdařující géniem“ se relativizují, vzpomeneme-li na typologii, kterou Mann rozvádí v eseji Goethe a Tolstoj, kde tyto dva autory, které pohání síla přírody, staví proti Schillerovi a Dostojevskému, tvořícím z odvahy ducha. A zároveň je jeho vášnivá obrana Dostojevského, „genializovaného nemocí“, polemikou s těmi, kdož jako Hermann Hesse nebo Hugo von Hofmannsthal během první světové války kritizovali jeho nesmírnou popularitu v Německu a jako alternativu k jeho „asijsko-okultnímu ideálu“ (Hesse) navrhovali návrat k „evropskému“ Goethovi.

Od měšťana k tupostí zpitému, zpustlému lidstvu

Problém vyrovnávání se s vlastní tvorbou a se svým údělem spisovatele v dějinách je paradoxně zjevný zejména v posledních dvou esejích, o Nietzschem (1947) a o Schillerovi (1955). Paradoxně proto, že tady se Mann věnuje výhradně a navíc velice konkrétně jejich dílům, postojům a myšlenkám. Houževnatost, s níž – kriticky – sleduje Nietzscheho vývoj, se na konci eseje projeví nejen jako snaha o ospravedlnění filosofa tváří v tvář nacismu, který si ho uzurpoval, nýbrž i jako pokus o pochopení a zpětnou relativizaci vášně, s níž Mann sám kdysi Nietzscheho kouzlům propadl. Ve stati o Schillerovi, kterou napsal v roce své smrti, je příznačné, že si Mann sice všímá nejjemnějších nuancí Schillerova jazyka, sotva však nachází výraz pro ta největší z Schillerových témat: zpupnost génia, zneužití dějinného okamžiku, touhu po moci, svůdnictví vůdců. A úpornost, s níž se Thomas Mann na závěr tohoto monumentálního eseje snaží o propagaci schillerovské humanity v době, kdy „se tupostí zpité, zpustlé lidstvo za řevu technických a sportovních senzací a rekordů zmítá vstříc svému konci“, je až otřásající, protože je vlastně zoufalá.

České vydání Mannových esejů dnes tedy umožňuje setkání s autorem, který se hlásil k tomu, že je třeba volit mezi etikou a estetikou, zároveň však s obdivuhodnou poctivostí a svědomitostí svoji volbu stále zpochybňoval – třebaže věděl, že žádnou volbu nemá. Jeho činem bylo slovo, jeho životem umění. A jeho bolestí snad bylo vědomí, že lidský osud určují dějiny, ale krása dějiny nezná.

Překladateli Janu Honovi se podařilo vystihnout onu kombinaci emfáze, olympského shlížení na dějiny, dlouhého dechu a jisté pedanterie, která je pro Mannovy eseje příznačná. Je ovšem škoda, že kniha postrádá zasvěcený doslov, jenž by eseje včlenil do kontextu spisovatelova díla a jeho doby.

Autorka je germanistka a romanistka.