Komunismus v kostce příliš kované - literární zápisník

Pamětníci časů socialismu budou možná souhlasit s mou paušalizací, že občanskou výchovu/nauku učíval ten, kdo nebyl schopen učit cokoli jiného a kdo svou nevzdělaností, ale zároveň i ortodoxně správným viděním světa přečníval své pedagogické kolegy. V mém rodném městečku ji učil soudruh ředitel, jeho zástupkyně a bývalý chemikář. Ředitel předsedal také národnímu výboru, takže neměl čas naučit se žádný jiný předmět. Zástupkyní byla má teta, která nesnášela pohled na to, jak si kazím oči četbou Zane Greye, a nutila mi Tichý Don a Jak se kalila ocel s pohrůžkou, že mne z četby přezkouší. Původnímu chemikářovi se prvky nepoddávaly do sloučenin podle jeho vůle, a tak se buď nedělo nic anebo baňky vybuchovaly; přesedlal tedy na občanku a časem to dotáhl až nahoru, na okres, kde se stal inspektorem kultury. Skupiny, co chtěly hrát na tancovačkách, jej na rozdíl od sloučenin poslouchat musely.

Nejsou to vzpomínky hezké a člověk by se nadál, že vývoj postoupil ad alta či ad lucem, jak mne to poté na gymnáziu naučil starý moudrý latiník, přesný to opak učitelů občanky. V lecčems jistě ano, nicméně normalizační učitelé občanky se rodí dál i dnes. Vede mne k takovému závěru čerstvě koupená a přečtená Abeceda komunismu, kterou sepsali Luděk Navara a Josef Albrecht. Kniha je prý, čteme v tiráži, dokonce součástí multimediálního projektu Abeceda komunistických zločinů, na němž se podílejí instituce tak rozličné, jako je mediální společnost MaFra a Ústav pro studium totalitních režimů. Multimediálnost se projevuje tím, že ke knize je přiloženo DVD a v závěrečné děkovačce, dlouhé jak v hollywoodském filmu, autoři za podněty děkují i šéfredaktoru MF Dnes a řediteli iDNES.cz. Tam také byly jednotlivé díly Abecedy již vloni publikovány.

A do novin, ať už tištěných nebo internetových, také patřily a měly v nich i zůstat. Povrchní osvěta není vůbec ničím špatným; o černých dírách nevím nic víc, než co se dočtu na iDNESovém Technetu a docela mi to pro život zatím postačilo. Kniha je ovšem pokynutím k věčnosti, svědectvím, které přežije generacím budoucím, i když blob nad Prahou třeba mít nebudeme. A zde proto platí kritéria jiná a s nimi si stojím za přirovnáním tohoto díla k hodinám občanské nauky.

Paradox knižního provedení spočívá v tom, že na stejnou textovou úroveň staví jak sdělení produktivní, tak i sdělení pomocná, která v novinových verzích slouží ke grafickému provětrání textu: perexy, rámečky, mezititulky. A v tomto ohledu se celá kniha lomí na „dobré“ a „příšerné“. Produktivní je výchozí idea naplnit jednotlivá hesla Abecedy komunismu konkrétními příběhy jednotlivců; orální historie rozhodně u nás ještě nevyčerpala své možnosti. Smysluplné jsou i přiřazené vzpomínkové rozhovory s těmi, kdo dokážou k danému „heslu“ něco souvislého říci; těch je však bohužel jen pár. A člověk by i pro knižní vydání skousl onen abecední přístup, který nevyhnutelně vede k tomu, že určité jevy a rysy komunismu pokryty budou (akce StB Asanace), zatímco jiné ne (ostatní akce tohoto typu); a že některé budou zvoleným principem jaksi zvýrazněny, takže jedinými vlastními jmény v abededním rejstříku budou Gottwald a Wonka, neboť pro taková písmena by se jen těžko hledalo české abstraktnější slovo ve stylu ostatních hesel abecedy. Co naopak bere dech svým nahlouplým didaktismem, jsou ony návodné výkladové znaky. V textu hesla Kulak na s. 106–107 čteme citát z vyprávění: „Na stodole bylo spadlé půl střechy, bytové prostory devastované, (…) všechno bylo rozkradené.“ Nicméně tučně sázený sloupec na margu stránky nám pro jistotu opakuje: „Domy jsou zdevastované, majetek je rozkradený.“ Komu je taková sumarizace určena? Tomu, kdo obsah odstavce nepochopil či neudržel v paměti? Připomíná to školní léta, kdy učitel hodinu vykládá, ale pak jakýmsi zázrakem zjevení lze vše podstatné v závěrečné pětiminutovce shrnout a ještě heslovitě napsat na tabuli. Taktéž popisky pod fotografiemi jsou triumfem didaktismu. „Milena Štráfeldová se problematikou exilu a emigrace dlouhodobě zabývá,“ čteme u fotografie redaktorky rozhlasu, s níž se vede rozhovor o emigraci; snad abychom si nemysleli, že se tím zabývá jen trochu a krátce. „Vratislav Brabenec byl donucen k emigraci ze své vlasti,“ stojí pod fotkou člena Plastic People. Nejsou ta poslední tři slova pleonasmem? Nešlo k vězeňské fotografii Václava Havla vymyslet něco méně vyprázdněného než popisku: „Málokdo před rokem 1989 věřil, že bude jednou prezidentem“? Nejhorší jsou ale shrnující závěrečné rámečky. Na margu jsou vyznačeny verzálami jako Mýty a realita, uvnitř je tučně jiná binární opozice: „Říká se:“ a „Skutečnost“. Neříká se tu bohužel, kdo říká to, co se údajně říká, protože občas jsou to dosti velké pitomosti. Ale stejně tak i „Skutečnost“ je jenom antitetickým upravením blábolu formulovaného jako „Říká se“, ale skutečností obvykle není, protože je příliš velkou paušalizací. Jeden příklad: v hesle Cenzura se jako „Skutečnost“ uvádí, že „cenzorský úřad se nazýval Hlavní správa tiskového dohledu“. To je ovšem pravda jen pro roky 1953–66, a nikoli pro celé období 1948–89. Předtím kontrolu tištěných médií provádělo nejprve kulturní a propagační oddělení ÚV KSČ a jeho nižší složky na krajích a okresech a po něm pak tiskový a vydavatelský odbor ÚV KSČ. A to je přece výkladově podstatné, že cenzura nevznikla po státní, ale po stranické linii. Po HSTD vznikla Ústřední publikační správa, po krátkém zrušení cenzury v roce 1968 zase Úřad pro tisk a informace. O těch už slovo nepadne.

Právě tyto paušalizace mne vedou k otázce, komu je vlastně taková knižní publikace určena. Širší veřejnosti a pedagogům poskytuje informace příliš povšechné, zaobalené sice do ideové „správnosti“, ale neotevřené složitostem a nuancím toho, co je zde jako „Skutečnost“ prezentováno. A dnešním školákům? To by se jim to muselo dát jako povinná četba. A o tom, že kniha přejímá celé věty z publikací jiných bez uvedení zdroje a že autoři při veškerém didaktismu neuvedli ani elementární seznam dosavadní literatury k tématu, už ani nemluvě.

Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.