O objektivitu se nesnažím

Jak se stalo, že jste kurátorem letošního ročníku Bienále mladého umění Zvon právě vy?

Zhruba před tři čtvrtě rokem mě oslovil Karel Srp z Galerie hlavního města Prahy, zda bych to nechtěl dělat. Zpočátku jsem z toho nebyl příliš nadšený. Měl jsem totiž pocit, že ideální doba, kdy jsem měl dělat takovou výstavu, byla tak před pěti nebo sedmi lety. Ale nakonec se to ukázalo jako velmi zajímavá výzva.

Proč myslíte, že vás o to nepožádali již před těmi několika lety?

Na to se budete muset zeptat Galerie hlavního města Prahy. Ale ona je otázka, zda by to měl dělat vrstevník zastoupených umělců, nebo někdo generačně starší. Může to mít své výhody i nevýhody, a co momentálně převážilo, musí posoudit především divák. Karel Císař, který bienále dělal v minulosti, byl podobná generace jako lidé, které tam vystavoval. Oproti tomu já jsem nyní o generaci jinde. Rozhodně to ale nepovažuji za handicap, protože ty lidi také znám, avšak místo toho, abych s nimi studoval, jsem je třeba učil nebo s nimi mám jiný vztah.

Když se zde všichni navzájem znají, musí být velice těžké udržet si při výběru autorů objektivitu a jistý profesionální odstup…

Objektivita v tomto případě vůbec není možná, takže jsem se o ni ani nesnažil. Vždy záleží na subjektivním názoru a vkusu kurátora. Současné umění sleduji, takže pro mě bylo navíc velmi zajímavé udělat si ucelenější přehled o mladé generaci a doufám, že to bude zajímavé i pro návštěvníky bienále.

Jak jste vybíral umělce pro tuto výstavu?

K výběru jsem přistupoval velmi intuitivně. Začal jsem s kusem papíru, kam jsem si psal poznámky k lidem, kteří mě napadali, a následně jsem je oslovoval. Jedna z pravidelných otázek, kterou jsem jim kladl, byla, s kým by chtěli vystavovat, protože mě vždy zajímají také sociální souvislosti. Během této výstavy jsem si uvědomil, že u nás skutečně vznikla nová vrstva umělců. Již pro ně není tak důležitý dialog se starými formami umění ani snaha dohánět západní trendy. Zajímá je především vztah mezi nimi a okolním světem. Více se zabývají lidskou identitou. Typická je pro jejich tvorbu také vysoká míra spolupráce. Většina děl vznikala jako kolektivní práce několika autorů.

Nenarazil jste na žádný konflikt, kdy by určití umělci nechtěli vystavovat na společné výstavě?

Například v případě snahy začlenit street art do konceptu výstavy to nebylo úplně jednoduché. Z různých stran jsem musel poslouchat námitky typu: „To budeme vystavovat tady s těma?“ Já ale chtěl propojit více poloh a odhalit, nakolik se doplňují nebo vylučují. Velice mě lákalo dát do kontextu street art a konceptuální umění, protože mi připadá, že jsou si tyto dva proudy dost podobné. Každý sice používá úplně jiné metody, ale v obou případech jde vlastně o produkt potřeby autorů něco tvořit bez ohledu na to, zda si to od nich někdo žádá či ne. Jedná se také o vstup do nějaké všední situace nebo do mezilidského světa. Ale nechtěl bych, aby bienále bylo street artem přehlceno, proto ho zde z celkových dvaceti zastupují pouze tři umělci – Epos 257, Toy_Box a víceméně Vladimír Tuner.

V katalogu je uvedeno, že Epos 257 byl o své účasti na bienále pouze informován a video se záznamem jeho střelby paintballovou puškou na prázdné billboardy bylo převzato ze serveru YouTube. Proč se výstavy nechtěl zúčastnit?

Epos 257 v té době intenzivně pracoval na jiných projektech, takže neměl na nic dalšího sílu. Byl unavený. Proto jsem jako řešení nabízel, že můžeme pracovat s již hotovým záznamem, ale s tím on nesouhlasil. Po dlouhém rozvažování jsem se rozhodl překročit běžnou kurátorskou etiku a na výstavu jsem dal video, které je veřejně dostupné na internetu. Po vernisáži jsme si to vyříkali. Nedošlo zde tedy k žádnému dramatickému osobnímu konfliktu a Epos 257 to přijal jako přirozený život své práce. Ať už to dopadlo jakkoliv, pro nás oba bylo důležité uvažovat o možných aspektech, které vystavování podobné práce přináší. Dokud to nezkusíte, nevíte, o co všechno jde.

Nebylo by jednodušší nahradit ho jiným autorem, který by s účastí na bienále souhlasil?

Pro mě ale bylo důležité dostat do výstavy právě tuto jeho výtvarnou polohu. Cítil jsem, že je tam málo malby, a tento Eposův projev je možným příkladem exteriérové malby, která mi připadá zajímavá nejen esteticky, ale také z širších sociálních a politických rozměrů.

Bienále mladých je prezentováno také na internetu poměrně podrobným webem. Většina českých galerií toto médium stále dostatečně nevyužívá; čím myslíte, že je to způsobeno?

Možná se bojí, že když lidé velkou část výstavy uvidí na internetu, už se na ni pak nepřijdou podívat. Mně to však nepřipadá jako konkurence. Myslím, že některé věci můžou přímo viset na webu, který je vlastně přirozeným teritoriem pro určitý typ projektů. Dům U Kamenného zvonu je na velmi specifickém místě. Na Staroměstském náměstí jsou davy turistů a během mistrovství světa ve fotbale jsme si tu také užili, protože se tu často fandilo, což nám komplikovalo například instalaci výstavy. Pro současné umění je tu zkrátka takové nepřátelské území. Proto jsem chtěl mít prostor, který je totálně neutrální, a internet je k tomuto druhu umění velmi přátelský. Je virtuální, takže je takový, jaký si ho uděláte.

Nejen Staroměstské náměstí, ale ani sám Dům U Kamenného zvonu mi nepřipadá jako nejvhodnější místo pro současné umění. Jak se vám pracovalo se zdejší středověkou architekturou? Bylo složité zapracovat do jejích prostor umění 21. století?

Žádný prostor není ideální a tento byl součástí zadání. Občas jsme se mu museli více přizpůsobovat, ale to k tomu patří. Mnohem větší výzvou je dramaturgie Domu U Kamenného zvonu. Máte zde výstavu Zdeňka Sklenáře, hned potom je Bienále mladého umění a bude následovat výstava Lucemburků. Pro diváka to musí být velice matoucí. V případě bienále proměnil Dominik Lang i vstup do Domu U Kamenného zvonu, jako součást expozice. Pokud bychom počítali s návštěvníkem, který se sem bude vracet v pravidelných intervalech, tak ten bude z bienále naprosto zmatený.

Co na to Epos 257?

Pro doplnění uvádím vyjádření Epose 257 k vystavení jeho práce jako součásti Bienále mladého umění Zvon 2010. E-mail s umělcovým názorem jsem obdržela devět dní po vernisáži v Domě U Kamenného zvonu.

„Výstav jako takových využívám pomálu, jen k prezentaci děl vzniklých ve veřejném prostoru. Většinou se ale ani s tímto nespokojím a snažím se propojit veřejný prostor přímo s galerií. Čím dál více si uvědomuji, že mě skutečně zajímá veřejný prostor, který je také jen do určité míry ,veřejný‘. Nejsem si jistý, do jaké míry může být pro mě kolektivní výstava rozdílných lidí zajímavá. Jednak mám rád věci pod kontrolou, rád si je připravím sám, a za další se tak člověk dostává do nechtěného kontextu. I když nakonec jsem rád, že se to stalo takhle, protože jsem se díky tomu aspoň mohl pohrabat sám v sobě a uvědomit si, krerým směrem chci jít nadále. První tři dny po vernisáži jsem byl rozpačitý, ale pak jsem se dostal k textu uvedenému v katalogu, který nekoresponduje s textem na mých webovkách, a můj názor se díky tomu ujasnil. Pochopil jsem, že musím za každou cenu usilovat o stažení díla z výstavy. Už proto, abych dal vzkaz ostatním, kteří by chtěli s mými díly zacházet podobným způsobem. Dnes bude mé video z výstavy staženo!“