Dekadence za dveřmi Pokoje č. 13

Už dlouho jsme svědky volání po velkých výstavách mezinárodní úrovně, které by do České republiky dokázaly nalákat návštěvníky ze zahraničí. Vyslyšet se ho pokusili Petr Nedoma, ředitel Galerie Rudolfinum, historik umění Otto M. Urban a vydavatel Martin Souček. Společně připravili ambiciózní projekt nazvaný Decadence now! Za hranicí krajnosti, který by se měl stát nejvýznamnější událostí v sedmnáctileté historii Galerie Rudolfinum. Výstava byla slavnostně zahájena na konci září a skutečně se může chlubit velice vysokou návštěvností. To ale není zárukou kvality. Dokáže dekadence v Rudolfinu naplnit silná očekávání, která jsou do ní vkládána, a co vlastně vypovídá o dnešní společnosti?

Dekadence senzace

Decadence now! je velmi rozporuplná kulturní událost, láká na násilí, brutalitu, sex, pornografii, pokleslost i kýč, ale zároveň se snaží prezentovat jako přehlídka vysoce ceněných děl výtvarného umění. Výstava je ojedinělá především díky tomu, že se jejím autorům podařilo v Praze poprvé shromáždit společně díla umělců, jako jsou Keith Haring, Gottfried Helnwein, Damien Hirst, Jeff Koons, Robert Mapplethorpe, Cindy Shermanová a další. Tento produkčně i finančně vysoce náročný výkon ocení především pravidelní návštěvníci galerií, kteří se s výše jmenovanými umělci u nás měli doposud možnost setkat jen zřídka.

Avšak je tu také druhá tvář Decadence now!, která se za podpory silné reklamní kampaně snaží zapůsobit především na senzacechtivé návštěvníky. K této uměle přiživované kontroverzní image přispívají i samotní organizátoři, například varovnými upozorněními: „Některá díla na této výstavě mohou šokovat. Galerie Rudolfinum a UPM důrazně doporučují citlivým osobám zvážit návštěvu výstavy! Dětem do 15 let není na výstavu vstup povolen bez doprovodu dospělých.“ Co může být větším lákadlem než to, od čeho vás odrazují? Vysoký počet takto motivovaných návštěvníků proto bude nejspíš mírně zklamán malým množstvím „skutečné krve“. Určitě se najdou exponáty, které jim utkví v paměti, jako je třeba Předložka z Hitlera od Boaze Arada, pohyblivá houpačka s vycpanými zvířátky od bratrů Chapmanových nebo Mickey
Mouse s Minnie v podobě socialistického sousoší Dělník a kolchoznice od Alexandera Kosolapova – zatímco například černobílé snímky významného amerického fotografa Roberta Mapplethorpa nebo grafiky zakladatele punkové estetiky Jamieho Reida zůstanou možná bez povšimnutí.

Nejedná se o expozici typu Bodies – The Exhibition z roku 2007, jejíž vysoká návštěvnost rozhodně nebyla vyvolána uměleckou hodnotou prezentovaných objektů. Účelem dekadentního umění není pouze prvoplánově šokovat. Otto M. Urban k tomuto tématu uvádí: „Jako skandální či kontroverzní lze spíše označit reakce na taková umělecká díla. Často by se místo pojmů skandální a kontroverzní mohlo spíše napsat: diskusi otevírající, citlivá, odvážná, neobvyklá, odkrývající (nezakrývající), otevřená, odlišná. Díla, která pracují pouze s předpokladem skandálu jako s jediným smyslem a účelem uměleckého díla, jsou předurčena k postupnému zapomenutí. Dějiny umění, především po roce 1945, jsou přeplněny informacemi o všemožných skandálech a kontroverzích. Jen nevýznamná část z nich je však součástí dějin umění dodnes.“

Dekadence učebnicová a třináctá komnata

Expozice v Rudolfinu bohužel působí právě více jako exkurs do dějin výtvarného umění než přehlídka aktuální dekadence. Působí profesionálně, uhlazeně až učebnicově, ale o současné době mnoho nevypovídá, ničím příliš nepřekvapí, neznechutí ani nepobaví. Velice milé překvapení ale čeká návštěvníky v Pokoji č. 13, umístěném přes ulici ve výstavním sále Uměleckoprůmyslového musea (UPM), které téměř před rokem navázalo s Galerií Rudolfinum úzkou spolupráci, a dalo proto letos přednost dekadenci před tradičním Designblokem. Pokoj č. 13 je rozšířením jedné z pěti základních částí výstavy a má být ukázkou průniků dekadence do současné módy a designu. Instalace však svým obsahem zasahuje mnohem dál, uvolněným a hravým způsobem poodkrývá třináctou komnatu naší společnosti.

Dominují jí především velkoformátové fotografie uznávaného holandského fotografa Erwina Olafa ze série Oběti módy. Tento umělec je jednou z nejdekadentnějších postav celé výstavy. Ve své tvorbě se odvážně dotýká citlivých témat, jak dokazuje také cyklus Královská krev. Útok na princeznu Dianu může v dnešní době působit mnohem odvážněji než manipulace s křesťanskou symbolikou, které je výtvarné umění plné a pomalu se z ní stává klišé. Erwin Olaf o své tvorbě tvrdí: „Nejde mi o to provokovat, ale svobodně se vyjádřit. Nemyslím, že to je provokace, spíš je v tom třeba vidět můj názor. Mým záměrem není zraňovat něčí city.“

Otázkou módy se zabývají také objekty vytvořené z pryskyřice, cukru a kokainu od Comenia Roethlisbergera, jenž téma nejslavnějších módních značek uvádí do kontextu s politikou a drogovou problematikou. Poněkud jiné pojetí módy pak vidíme v ukázce z tvorby londýnské designové společnosti Pretty Pervy návrháře Roberta Millera, zastoupené dvěma futuristicky vyhlížejícími latexovými kostýmy. Ty, podobně jako terakotové plastiky mladé italské umělkyně NIBA, představují módu ze sexshopů, podporující různé úchylky a fetiše, které do Pokoje č. 13 určitě patří a v budoucnu se s nimi možná budeme setkávat stále častěji.

Dekadentní hračky pro dospělé

Druhým významným tematickým celkem zastoupeným v UPM jsou hračky pro dospělé. V posledních letech došlo k velkému rozvoji vlny nazývané Urban Toy Movement, která začala šířit vinylové a plyšové hračky od předních světových designérů. Ty se staly takovým fenoménem, že místo výkladních skříní obchodů postupně začínají získávat prostor i v předních světových galeriích. Návštěvník tak může být zaskočen naturalistickým pojetím plyšového zvířátka s vyhřezlými vnitřnostmi ze série Road Killed Toys. Ježek Kašoun, Zajíček Fašírka a Mýval Cuky mají každý svůj úmrtní list a připravený vak na mrtvoly s vlastním popiskem. Živé mrtvé panenky z dílny Mezco Toys představují záporné postavy ze známých filmových hororů, jako je například Michael Meyers z Halloweenu, Jason z Pátku třináctého nebo Kožená tvář z Masakru motorovou pilou. Stále vyšší popularitu filmového průmyslu zde reprezentuje také tvorba Tima Burtona, jehož samostatná výstava v newyorském Muzeu moderního umění se stala významnou kulturní událostí. Odidealizování dětského světa a propojování hraček a pohádek se smrtí a násilím vypovídá o snaze uniknout z reality zpět do dětství, jehož podoba je však v dospělosti výrazně zdeformovaná. Novodobé přiznání se k jistému zinfantilnění je velmi zvláštní jev, který dnes můžeme pozorovat nejen v umění, ale také ve filmu, literatuře a v dalších oblastech.

Výstava Decadence Now! je natolik rozsáhlý projekt, že expandovala nejen přes ulici do UPM, ale také do dalších, i mimopražských institucí. Navazují na ni samostatné výstavy, které se blíže věnují vybraným osobnostem zastoupeným v Rudolfinu; jsou to Gilbert & George v Centru současného umění DOX v Praze, Joel-Peter Witkin v Domě umění města Brna a Josef Bolf s Ivanem Pinkavou v Západočeské galerii v Plzni. Pro každého, kdo se stále bude cítit málo dekadentně, jsou připraveny doprovodné programy v podobě přednášek, komentovaných prohlídek, filmů a koncertů. Je jen škoda, že ani měsíc po zahájení výstavy nebyla vydána slibovaná obsáhlá publikace o dekadenci ve výtvarném umění dvacátého století.

Autorka je historička umění.