Vy, věci, jste mě naučily být

Verše Lotyšky Liany Langy (nar. 1960) působí, jako by je psala čarodějka. Vše je zde propojeno sytou smyslovostí a hutnou věcností. Živly, věci, přírodniny, pocity slévají se do sebe jako vyvolány v život čarovnými gesty. Lianu Langu přitahují zvláštní metamorfózy a podivuhodně vychýlená sousedství. „Rozběhlá oblaka se lepí na nebe jak drobky sušenek na ústa nemocného.“ Její verše však neoznačíme za surreálné; nejde tu o sama třeskutá setkání, hlubinné objevy, transformace či úniky. Nejde o světy, jež by se klenuly ještě nad realitou či někde za ní. Verše Liany Langy se naopak šamansky prokutávají k původní podstatě, pokoušejí se odhalovat prvotní vztahy, prastará propojení.

Kontext je vše

Obrazy a věcné či smyslové spoje na nás udeří vší svou nečekaností – a vzápětí překvapí ještě jednou: totiž právě skrytou vnitřní ústrojností, tím, že spojitosti tu nejsou objevovány jako další a další „senzace“, ale naopak stvrzovány ve své (dávno známé) podstatě. „Pod zemí je nebe nejblíž“ – tvrzení nás nejdřív zarazí (a strhne) svou paradoxností. Vzápětí však svitne i jeho vnitřní pravdivost. Tady jsme přece konfrontováni s věčným koloběhem věcí, vzájemným provázáním živlů a doplňujících se přírodních „protiv“ (čím by bylo nebe bez země?), v obraze cítíme konotace s cyklem rození a odcházení, věčného střetu ptačí i žabí perspektivy. Nakonec tu zní i metafora nejzazší, totiž ustálené „klišé“ smrti, po níž jsme sice ukládáni do země, v představách však putujeme do nebe…

Dojem prapodstatnosti vidění a vnímání Liany Langy je posilován racionální ukotveností jejích veršů, jež jsou vždy nějak vztaženy k reálným stavům a situacím. Loučení, vztah, vzpomínka na mrtvého, vyvolávání duchů dětství, hledání kořenů, obracení se k předkům. Nemoci, dějiny. Příroda a střída ročních dob, ale též detailně vnímané, obrazně transponované střípky běžné skutečnosti: „Trubadúr si k snídani maže na chleba/ osudově doutnající zavařeninu hořkého příšeří“. Jindy se za vesnicí „sovětské letadlo zavrtává do nebe“. Aktuální čas je tu stále přítomen, aťsi třeba v popření, vytěsnění: „Rádio odmítá hlásit, co je za režim“. Liana Langa dokáže být strhující právě přirozeně vyznívající příkrostí, s níž spájí drobné reflexe reality dohromady. V nejlepších chvílích jde o závratě podmanivě smyslové, plné svébytného švihu a zároveň letmé, podprahové symboliky. Třeba ve hřbitovním obraze: „Kopějky listí víří kolem křížů jak šílené“.

Genitivní metafory nemám rád, v drtivé většině se v nich ozývá jen vyprázdněný formální „grif“. U Liany Langy lze však vzít tuto figuru na milost. Proč? Genitivní metafory tu totiž nejsou poetickou machou, ale odrážejí autentickou chuť pojmenovat svět, ne zbožné přání vytvořit cosi básnického. „Mnohé včerejšky se zažírají do šedivých rysů jara právě tak jako kečup vteřin [zvýraznil J. Š.] do našich trvale tupých obličejů“. Liana Langa ráda balancuje na hraně mírné překomplikovanosti vyjádření, aniž by však její vize působily artistně či těžkopádně. Naopak věrohodně mapují složitou tkáň reálného času, věcnosti, našeho vnímání. Uvnitř jemné textury pak genitivní metafora jako třeba kečup vteřin doslova exploduje přiznanou literárností a jistou křečovitostí, v níž jako by defilovaly ostatní podobné křeče, jimiž nás realita uvnitř svých „šedivých rysů“ ráda častuje. Podstatný je tu kontext, totiž fakt, že silové spojení zazní právě uvnitř složitě, přitom důvěryhodně splétané tkáně. Genitivní metafora se tu netváří jako básnický pupek všehomíra, ale splývá (a kontrastuje) s dalšími vyjadřovacími prostředky. A je pevně ukotvena ve smyslovém postřehu: vějířky žilek ve tváři skutečně mohou připomenout prudce zažranou červeň kečupu… Kontext je vše; vedle zjevných básnických figur (ustalovač zrcadel) nabývá pak i jen prostá popisnost (chlapecký obličej od marmelády) údernosti až přízračné.

Ze slov náhle padá závoj

Objeví­-li se vedle břeskných genitivních metafor i obraty dost literární (zima života), spíš než otřepaná klišé jsme v nich ochotni vnímat provokativně přiznaný, do neotřelého kontextu umně a upřímně vsazený patos. Poetika Liany Langy ovšem zdaleka nestojí a nepadá s genitivními metaforami. Naopak, těch je tu jen pár a všimli jsme si jich pro dokreslení jistých rysů básnířčiny představivosti. Vedle nich najdeme třeba jen prosté výčty, kladení věcí za sebe bez imaginativní „nápovědy“. Hned v prvním textu výboru podobná sloka vyznívá dokonce jako krédo: „Vždyť prach, krev, růže,/ mouchy, sokoli, chléb,/ proudy, mraky, starost,/ vítr, sen a hlína// jsou mými spojenci“. Žádná metafora tu nic nedomýšlí ani nedoslovuje. Zní tu jen rytmus křehce reálných střetů, příkře hraničních sousedství (mouchy – růže; starost – mraky). A řád věcí je potvrzen, vysloví­-li později básnířka svou „víru“ i docela zpříma: „Vy, věci, jste mě naučily být…“

Ukotvení v realitě mě na básních Liany Langy těší a zajímá. Nad jejími verši znovu cítím starý rozdíl mezi imaginací pojatou jako sám cíl básnění – a jako pouhý prostředek pojmenování světa. Ve verších Liany Langy nevnímám v prvé řadě autora a to, jak svou představivost tyčí vůči světu; vnímám tu svět sám. Autorská vůle tu nekomanduje, ale prostě slouží pojmenování, postižení, vyjádření. A ze slov náhle padá závoj: bez ohledu na to, jak subtilně či třeba až „nečitelně“ mohou znít, stále za nimi cítíme jas a svěžest senzitivního, přemýšlivého prožívání. Bez ohledu na všelijaké básnické „čáry“ si zde skutečnost, nezbavená složitosti, drží své křepké obrysy. Autorka tu nezapírá své emocionální napřažení, neoddává se básnění, ale světu samotnému, světu vně i uvnitř.

Tvrdá pecka plná ticha

V rozsáhlejších básních má Liana Langa příležitost básnický materiál bohatěji, polyfoničtěji zřasit a navrstvit. Svazek však přináší i dvacet stran básnických „esemesek“, koncentrovaných lyrických zpráv, v nichž se básnířčina hutná imaginace naopak stahuje do malých vycíděných plošek. Výsledný tvar vibruje napětím mezi fragmentárností a definitivností zlomku, k němuž už nebude nic dalšího přidáno, jenž je odsouzen zůstat pouhou drobnou slovní „pomlkou“ uprostřed znělejšího ticha kolem. Jedním z výrazných motivů miniaturistického cyklu se (kupodivu?) stane – kámen, jeho mohutnost, tvrdost, trvání. „Dej mi kus šedé divé žuly“, ozve se v jedné esemesce. Podobné výzvy či zvolání prozrazují i na jiných místech sbírky básnířčino odhodlání k dialogu, chuť na čin, potřebu proklamace i invokace: „Pojď, zimo života!“; „Sbohem, homo mediocris!“; anebo jen: „Poslyš!“ A je to nakonec právě miniatura, která před námi nenápadně, avšak tím výmluvněji obnaží „střed světa“, jeho křehkou i houževnatou, nesmlouvavě i moudře mlčící podstatu: „Pecka má uvnitř bronzovou barvu, je nerovná, tvrdá. Intenzivně se v ní množí ticho.“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.