Zs – hudba z blázince

„Je to mood music… Pokud jste v psychiatrické léčebně,“ vtipkoval oblíbený americký rozhlasový moderátor Howard Stern na konci roku 2007 ve svém pořadu. Terčem posměchu byla tehdy čerstvá deska Arms kapely Zs. Stern a jeho hosté se rozhodli vpadnout na její příští koncert a předvést tam vlastní parodický výstup. Připadalo jim totiž, že ani Zs nemůže svou hudbu myslet úplně vážně. Takové chaotické pazvuky a lomození by přece zahrál každý! Své vystoupení Stern a jeho družina nakonec neuskutečnili. Jejich komicky zjednodušené úvahy nad experimentální hudbou zabraly několik dalších dílů pořadu. Howard Stern Show tak svým neúnavným zájmem paradoxně přitáhla k Zs spoustu posluchačů, kteří v kapele našli zalíbení.

Něco mezi tím

Navzdory tomu, co se domnívalo osazenstvo inkriminovaného rozhlasového pořadu, Zs nebyla nikdy kapela diletantů generujících náhodné zvuky. Naopak – vychází z akademických kořenů. V počátcích souboru jasnou tvůrčí osu tvořili jeho dva zakládající saxofonisté, Sam Hillmer a Alex Mincek. Poznali se v roce 1996 jako studenti hudby na manhattanské konzervatoři. Spojil je pocit zklamání, pramenící ze zplošťujícího nahlížení na hudbu, které na škole vládlo. „Bylo velmi černobílé. Buďto jste byl jazzový muzikant, nebo něco jiného. Komerční hráč, nebo klasický. Nic mezi tím. Oba jsme chtěli vyplnit tento prostor,“ popsal tehdejší situaci Mincek. Spolu s Hillmerem okolo sebe začali soustřeďovat další hudebníky s podobnou touhou po jiné hudbě, pohybující se na okrajích vymezených škatulí.

První soubor pojmenovali Wet Ink. Kapela, jejíž název měl vyjadřovat rozpité hranice jejího žánrového vymezení, hrála koncerty po celém Manhattanu. Postupně začali Hillmer a Mincek vystupovat na koncertech Wet Ink jako samostatná skupina. Pro tyto potřeby si ze svého staršího souboru dle libosti půjčovali různé hudebníky jako doprovodné hráče, a dali tak vzniknout Zs. Od té doby se její sestava nikdy na dlouho neustálila. Prošla formacemi oscilujícími od pouhých dvou saxofonů až po zdvojené trio kytary, saxofonu a bicích. Do doby, než v roce 2006 opustil kapelu Alex Mincek, byla Zs spíš volný soubor, hrající autorské skladby svého zakládajícího dua. Pak se začaly dít výraznější změny v jejím výrazu. Po roztržení tvůrčího jádra se častěji dostávali ke slovu ostatní členové a její zvuk se od té doby nepřestal proměňovat.

První album, na kterém nehrál Alex Mincek, bylo právě Arms, které tak zaujalo Howarda Sterna. Je zde velmi dobře vidět rozšiřující se vějíř vlivů, které do sebe Zs pohltili. Celé album je stejně jako starší nahrávky kapely protknuto zauzlenými, agresivními unisony, jež jsou výsledkem míšení poetiky klasického minimalismu a dědictví bílého „progresivního“ jazzu. Tento hlukový gamelan byl pro kapelu typický od samého začátku, zde je však přerušován i jinými pasážemi. V jedné skladbě například Zs zjemní svůj výbojný výraz do intimnější, komornější podoby, v jiné zase přidají zpěv, stejně staccatový a těkavý jako jejich instrumentální projev. Ve skladbě I Can’t Concentrate pojednou celá kapela zastaví svůj tonální úprk, na tři minuty setrvá na jednom opakovaném tónu a hraje si pouze s drobnými změnami barvy nástrojů. Nejvíce však z minulé tvorby Zs vyčnívají dvě poslední skladby, v nichž se divoká kakofonická smršť mění v intimní meditativní plochy. Dominují v nich zpěv a zvony a nemusel by se za ně stydět mnohý psychedelický folkař.

Nevěrný koláč a vyzrálá směs

Na následujícím albu se Zs vydali úplně opačným směrem. LP Music Of The Modern White by pro jeho lo-fi produkci bylo možné považovat za noisovou nahrávku. Je plné industriálních beatů, psychedelických saxofonových chumlů a kytarových dronů zahalených do zkreslení, které bodá do uší. Zvukové excesy jsou zapříčiněny způsobem, jakým album vznikalo. Každý ze členů Zs nahrál sólově svůj nástroj, pak tento záznam předal dalšímu, který přes něj nahrál, co se mu zachtělo. Tato hudební obdoba tiché pošty se pak opakovala, dokud nebyli všichni spokojeni. Před Music Of The Modern White využívali Zs nahrávání pouze jako způsobu zaznamenání svého živého vystoupení, zde se však chopili moderního studia naplno.

Poslední album Zs, New Slaves, vyšlo letos v květnu na labelu Social Registry. Zs se na něm podařilo naskládat vedle sebe všechny vlivy, s nimiž se během své existence potýkali. Výsledný mix působí daleko vyzráleji než jejich předchozí alba, ta ve stínu New Slaves vypadají až ploše. Prvotina Arms nevyužívala možnosti studia, postrádá tedy výrazovou barevnost; skladby na Music Of The Modern White zase můžou působit nedokončeně (kvůli způsobu, jímž vznikaly). New Slaves však snoubí sílu a variabilitu materiálu s pestrostí užívaných zvuků. Kolem titulní jednadvacetiminutové smršti, která nejvíce připomíná starší nahrávky Zs, se na albu shlukují nejrůznější typy skladeb. V jeden moment se kapela vybije za pomocí abstraktních hlukových dronů, po jejichž poslechu Howard Stern asi začne brát antidepresiva, ale už po chvíli se ztiší v ambientním kousku pro marimbu. Nahrávka je pak stejně jako u Arms uzavřena dvojicí skladeb, které vyčnívají z kontextu alba. Dvoudílná Black Crown Ceremony si vypůjčuje název z tibetského buddhismu a završuje album dvaceti třemi minutami tiché a rozostřené kontemplace.

Na turné k New Slaves Zs vystoupili 25. 7. 2010 v Českých Budějovicích; kdo
koncert nestihl, může se 9. 8. vydat do Brna nebo o den dřív do Košic. Svá vystoupení skupina pojímá jako proces, s jehož pomocí zdokonaluje své skladby; dá se tedy očekávat, že od nahrané podoby se bude koncert velmi lišit.

Autor je hudební publicista.