Jedním z podstatných aspektů raveové scény byla snaha obnovit pospolitost a solidaritu v momentě, kdy neoliberální vláda Margaret Thatcherové občanskou společnost systematicky likvidovala. Truchlení po zlatých časech raveu tak můžeme chápat také jako výraz neschopnosti dnešní generace zavrhnout bezprostřední minulost a zformovat nové hnutí.
V jedné z esejistických pasáží slavné knihy Strach a svrab v Las Vegas (1971, česky 2006) shrnul americký spisovatel Hunter S. Thompson atmosféru změny, která v Kalifornii nastala v druhé polovině šedesátých let: „Panoval neuvěřitelný pocit, že vše, co děláme, děláme správně, že vyhráváme. To byl, myslím, ten důvod – ten pocit neodvratného vítězství nad Zlem a Zkostnatělostí. Nikoliv ve vojenském či zlomyslném smyslu, to jsme nepotřebovali. Naše energie měla zkrátka přirozeně převládnout. Neměli jsme jediný důvod bojovat – ani my, ani oni. Hybná síla byla na naší straně, vezli jsme se na hřebeni překrásné vysoké vlny… Dnes, po méně než pěti letech, můžete vyjet na strmý kopec v Las Vegas a podívat se na západ, a pozorným pohledem můžete skoro spatřit místo nejvyššího přílivu. Místo, kde se vlna zlomila a odvalila zpět.“ Neméně podstatný je však popis konce tohoto období a vystřízlivění z léta lásky do reality nixonovské Ameriky. Schopnost nechat éru odeznít byla pro Thompsona klíčová.
Redefinovat společnost tancem
Téměř dvě desetiletí po vydání Thompsonovy knihy se do historie západní kultury vepsalo takzvané druhé léto lásky. Označuje se tak konec osmdesátých let ve Velké Británii a rozmach kultury rave parties. Vlna raveu byla možná poháněna koktejlem acid houseu a snadno dostupné extáze, ale rozhodně ji nelze redukovat jen na příhodnou kombinaci drog a hudby, a ignorovat tak pozoruhodný rozmach alternativní kultury, který této éře právem vtiskl název odkazující k masovému hnutí šedesátých let. O raveu ovšem nelze mluvit bez souvislosti s tehdejší britskou politickou scénou. Na konci osmdesátých let již téměř dekádu vládli britští konzervativci s Margaret Thatcherovou v čele. Symbolem země byla v té době zdánlivě neporazitelná politička, jejíž jeden charakteristický rys dobře vystihuje výrok popírající existenci „něčeho takového, jako je společnost“. Raveová kultura tedy zaplnila prostor, který vláda Thatcherové ponechala prázdný.
Na druhé straně nelze pominout ani pozitivní milníky spjaté s érou její vlády – především pád komunismu. Období druhého léta lásky, tedy zejména let 1988 a 1989, si nelze představit bez zpráv z východní Evropy informujících o protestech a hroutících se komunistických režimech. Tyto bouřlivé změny otřásaly celým světem. V souvislosti se základními principy raveu a jeho cílem redefinovat společnost skrze „tanec“ umocnil tento historický kontext pocit, že vše je možné, nebo Thompsonovými slovy, že „vše, co děláme, je správné“. Nicméně přes veškeré podobnosti s prvním létem lásky bylo to druhé ve svých cílech přece jen střízlivější. Rave ideově nikdy nesklouzl k neoprimitivistickým tendencím éry hippies a spíše než zavržení moderních výdobytků a technologie hlásal jejich osvojení. Na rozdíl od ideového opuštění kapitalistických principů hlásal rave jejich překonání pomocí odlidšťujícího a odosobněného prostředí tanečního parketu.
Éra štěpení a izolace
Od té doby si rave prošel mnoha štěpeními a má za sebou několik historických milníků, z nichž mnohé jsou zpětně identifikovány jako smrt celého hnutí. Často je jako symbolický konec britského raveu uváděno schválení zákona o trestním soudnictví a veřejném pořádku (Criminal Justice and Public Order Act) z roku 1994. Zákon, definující rave vágně jako „hudbu obsahující zvuky vyznačující se zcela či převážně emisí posloupnosti repetitivních úderů“, je v platnosti dodnes a umožňuje britské policii zastavit probíhající rave party, pokud se jí účastní více než deset jedinců. Tento razantní zákrok samozřejmě neznamenal konec raveu jako takového. Zákon rave parties zcela nevymýtil, ale těžiště hnutí se přesunulo do klubů. Stejně tak se přesunulo hudební těžiště raveu – acid house vystřídal hektičtější a paranoidnější jungle. Svým způsobem tento styl vystihoval závratně se zrychlující tempo neoliberalismu.
Postupné štěpení raveové kultury pokračovalo ve velké míře až do počátku první dekády nového tisíciletí, kdy se vyčerpalo se zrodem subžánrů jako grime či dubstep. Každý další štěp se vyznačoval ztrátou části transformačního charakteru, který počátkům raveu propůjčil ono označení léto lásky. Parties pokračovaly v podobě klubových večerů a částečně i ilegálních venkovních akcí, ale jejich atmosféra byla – často v ostrém kontrastu s původní otevřeností – spíše exkluzivní. Scéna vzešlá z raveu se nicméně nepřestala vyvíjet, byť čirá akcelerace kreativity, produkující nové zvukové prostory a s nimi související náhledy na svět, pomalu ustoupila pouhému hledání nových permutací uvnitř vymezených mantinelů. Jakkoliv je takovéto postupné vyhasnutí žánru nevyhnutelné a přirozené, uvadání raveu a jeho subžánrů rezonuje o to děsivěji, že nedošlo k přesunu energie do žádného nového nastupujícího žánru s obdobně transformačním potenciálem.
Kontext krize
V současnosti je situace raveu zapojována do širšího kontextu krize hudby a západní kultury obecně. Po krátké odmlce (zaplněné vyprázdněným revivalistickým konstruktem zvaným nu rave, který měl s původním proudem pramálo společného) se tak navrátily debaty o tom, je-li rave opravdu mrtev a co vůbec smrt hnutí či žánru znamená. Jisté je, že rave se od dob svého vzniku změnil neméně než svět, do nějž zní. Od ryze futuristických počátků s utopickými představami o lepší budoucnosti, jíž mělo být dosaženo prostřednictvím taneční party, se rave dostal až k nostalgickému vzpomínání na „zlatou éru“. To se samozřejmě v určitých podobách dělo už v dobách jeho náhlého rozšíření, zákazu venkovních parties, nástupu paranoidního jungle a jiných předělů. Od postupného vyčerpání tvůrčí síly dubstepu však tato nostalgie zesílila. V poslední době se k ní navíc připojily ještě různé rekontextualizace raveu v širším proudu hauntologické hudby, která navazuje na myšlenky Jacquese Derridy a snaží se vypořádat s koncem vizí budoucnosti nad rámec retrofuturistického kýče.
Anglický kulturní teoretik Mark Fisher, který mimochodem jako první v roce 2006 použil zmíněný termín hauntologie v hudebním kontextu, se zúčastnil debaty o smrti raveu na letošním berlínském festivalu Transmediale. Zastával tezi, že západní kultura přelomu tisíciletí ztratila svoji zásadní charakteristiku – schopnost negace své bezprostřední minulosti. Pochopitelně nikoliv ve smyslu módy a spotřeby, ale jako součást přirozené generační názorové obměny. Jednou z možných příčin může být neochota rozloučit se s druhým létem lásky. Jakkoliv je však trauma z nedotažených kulturních revolucí šedesátých let zapuštěné v našem kolektivním vědomí, nekonečné permutace znaků další generace alternativní kultury je nevyléčí.
Snad je načase si znovu připomenout, co napsal Hunter S. Thompson na konci onoho slavnějšího, ale již bezpečně mrtvého prvního léta: „Možná to mělo nějaký význam. Z dlouhodobého hlediska možná taky ne. Každopádně žádný výklad, žádná kombinace slov, hudby nebo vzpomínek se nemůže přiblížit vědomí toho, že jste byli a žili v tomhle koutu světa a času. Ať už to znamenalo cokoliv.“
Autor je hudební publicista.