Avantgarda ve věku melancholie

„Jak vstoupit do Kafkova díla? Když je to rizoma, doupě? Zámek má ,mnoho vchodů‘, my ale příliš dobře neznáme zákony jejich užívání a rozmístění.“ Tázání, s nímž se Gilles Deleuze a Félix Guattari vydali „Za menšinovou literaturou“ (Kafka. Pour une littérature mineure, 1975; česky 2001 v překladu Josefa Hrdličky), můžeme bez váhání vztáhnout na celé diskursivní „soupolí“, jehož součástí je i literární odkaz Franze Kafky – na evropskou modernu coby složitý a ve svém celku jen obtížně obhlédnutelný komplex jevů a procesů, které dalece přesahují oblast literatury a umění. K dlouhodobě prudce bující, polycentrické „aparatuře“ obrazů, schémat, idejí a konceptů lze přistoupit v zásadě dvojím způsobem: buď pečlivě zmapovat alespoň dílčí úsek daného terénu, detailně popsat jednotlivé prvky a lokální strukturu jejich vztahů, anebo se pídit po těch elementech (ve smyslu jednotlivostí i ve smyslu „živlů“, elements), jejichž poznání by mohlo být klíčem k pochopení oněch modernu utvářejících pohybů.

Avantgarda melancholická a heroická

Ambice nejednoho badatele směřují spíše k druhé, efektnější alternativě, ať už spočívá v hledání okamžiků a míst, v nichž se vynořila nová určující témata, nebo v symptomatologické četbě jevů, jejichž častým údělem bylo, že je systematicky rozvíjené tendence a velké diskursivní celky (myšlenkové a umělecké směry a proudy) vytlačovaly na periferii obecné pozornosti – pokud se o ně naopak sebestředně nepřetahovaly. Víme například, že „dědické právo“ na Kafkův odkaz bylo svého času předmětem sporů mezi existencialisty a surrealisty, dlouhodobě pak mezi zastánci a odpůrci teorie skrytých, šifrovaných sdělení, fundamentálních subtextů, mezi ideology a hermeneuty na jedné straně a poststrukturalisty na straně druhé. V kontextu české literatury mělo podobně nelehkou pozici dílo Richarda Weinera. Dlouho bylo vnímáno a reflektováno jako pozdní výhonek expresionismu, zpočátku dokonce přezíráno jako poněkud těžkopádné, později byl v některých textech spatřován (Jindřichem Chalupeckým nebo Věrou Linhartovou) „český příspěvek do dějin simplismu“, což byl legendární, byť efemérní parasurrealistický směr.

K novému přehodnocení solitérů v polovině sedmdesátých let podstatnou měrou přispěla práce Petera Bürgera Teorie avantgardy (Theorie der Avantgarde, 1974), především ústřední opozice „heroické“ versus „melancholické“ avantgardy. Rozhodujícím impulsem byla ovšem vlna oživeného zájmu o filosofa, literárního vědce a kritika Waltera Benjamina, mimo jiné jednoho z prvních interpretů Kafkova díla.

Velcí solitéři

Kniha Melancholie moderny, volně prokomponovaný soubor „dílčích sond“, věnovaných mimo jiné i ikoně pražské německožidovské literatury, svědčí o tom, že jejich autor Petr Málek, institucionální průpravou bohemista a historik, je důkladně obeznámen s problematikou i s různými návrhy jejího řešení, o jejichž syntézu evidentně usiluje. Soustředí se na jasně vymezený segment, konkrétně na čtveřici „velkých nezařaditelných“: Kafku, našeho Weinera, R. M. Rilkeho a na polského prozaika Bruna Schulze (s exkursy k Proustovi, Karlu Čapkovi a – dokonce – k Boženě Němcové!).

Metodologickým a fundamentálním východiskem knihy je ovšem Benjaminova „archeologie moderny“, tematicky rozpjatá od barokní truchlohry (německý myslitel jí roku 1925 věnoval svoji akademicky neúspěšnou habilitační práci) a její základní tvárné i myšlenkové figury – alegorizace – přes úvahy o fatální krizi vyprávění a vypravěčství (zde právě nám má co říci Babička) až k navýsost aktuální „metafyzice módy“ (opřené o fanaticky důkladné a všestranné zkoumání pařížské kultury – především z časů Baudelairových). Z dalších badatelů v dané oblasti zohledňuje Málek čelného představitele americké školy dekonstrukce Paula de Mana, rozvíjejícího Benjaminovo nekonvenční pojetí alegorie, jednotlivá epistemologická zjištění Michela Foucaulta a – v souvislosti s kafkovskou tematikou – též výše zmíněnou dvojici Deleuze a Guattariho.

Výklad z nitra

Právě zde se však vyjevuje závažnost Málkovy orientace na Benjamina. Benjaminova studie o Kafkovi z let 1933–34, nadepsaná jednoduše spisovatelovou signaturou, je důležitá zejména tím, že zde byly poprvé formulovány výhrady vůči převádění hutných obrazů na filosofická či náboženská (metafyzická) schémata (mimo jiné i vůči komentářům Maxe Broda, považovaným do té doby za maximálně autentické) a apelováno naopak na výklad smyslu přímo z nitra prozaikovy jedinečné imaginace. Dalo by se říct, že právě odtud vedla cesta, vyústivší o čtyřicet let později do Deleuzova a Guattariho radikálního požadavku: Neptejme se, jaký je smysl toho či onoho motivu nebo tématu, neptejme se, co tento prvek znamená – ptejme se pouze, jak funguje. Jak se jeden s druhým váže a řetězí, jak se vzájemně podmiňují a o čem jejich výskyt a vztahy svědčí s ohledem na pozici Kafkova psaní v dějinách.

Dotyčná monografie vznikla dva roky po jednom z Deleuzových zásadních textů, Nomádském myšlení (Pensée nomade, 1973). Pročítámeli věty věnované v něm ontologické definici aforismu jako fragmentárního psaní, jakési uzliny významových toků, vzpírajících se sjednocení, nepřehlédněme podobnost tohoto nic neoznačujícího psaní s benjaminovskobürgerovskou pojatou alegorií. I ta je je totiž hlavně „tkaninou“ nesourodých enigmatických obrazů a gest. Že je tato asociace na místě, o tom svědčí Málkem citovaná věta z Benjamina: „Pro Kafku bylo něco uchopitelné vždy jen v gestu. A toto gesto, kterému nerozuměl, tvoří nejasné místo podobenství.

Asociace by samozřejmě neměly být standardní metodou srovnávání a Málkova studie jenom dokazuje, jak problematická je hodnota podobných analogií. Francouzští interpreti, jak již bylo řečeno, jdou tak daleko, že nejen odmítají pracovat s významovou autonomií jednotlivých obrazů a témat, ale staví se proti všem „hloupostem napsaným o alegorii, metafoře a symbolismu u Kafky“. Obhajují­-li realistické a společenské (tj. i marxizující či otevřeně marxistické) interpretace Kafky, pak se zdůvodněním, že „jsou nesrovnatelně bližší ne-interpretaci. A protože má větší význam mluvit o problémech menšinové literatury, o situaci pražského žida, o Americe, o byrokracii a o velkých procesech než o nepřítomném bohu.“ Texty nemusejí být jen produkty fragmentárního psaní, text jako celek může být fragmentem kulturně-společensko-civilizační praxe – lépe řečeno: praktik (anebo „toků“ intenzit) – které jej přesahují a jichž se interpret účastní spíše, že si z textu učiní spíše aktivní (skoro bychom řekli „akční“) impuls, výzvu k navázání na fragmentární pohyb, než předmět hermeneutického komentáře. I ten sice může být „asociativním posílením a obohacením“ jedinečného obrazného světa (jak tomu v Málkově parafrázi věří Benjamin), ale s tím ruku v ruce i určitým stvrzením sdělovacího „zla“:

Elegická Němcová a alegorický Kafka

Kniha Petra Málka je věnována třem problémovým oblastem: sociologickým aspektům moderny, jejím filosofickým či filosofujícím reflexím a beletristické tvorbě vybraných autorů; posledně jmenovaná oblast je přitom nahlížena hranolem obou předešlých. Pokud převažuje první perspektiva, potud jsou texty pojímány oním „ideálním“ způsobem. Například v Babičce Boženy Němcové je rozpoznána elegie na rustikální orální vypravěčství, spjaté s přirozenou (tradiční) autoritou vyprávějícího člověka jakožto „umírajícího“, předávajícího svoji životní zkušenost. – Tradičně strukturované narativní zprostředkování jistých zanikajících životních praktik je samo o sobě aktem implikujícím jisté dobové postoje, fragmentem obecnějších pohybů.

Pokud jde o samotnou moderní krizi zkušenosti a vyprávění, Rilkeho Zápisky Malta Lauridse Brigga (Die Aufzeichnungen des Malte Laurids Brigge, 1910, česky např. 1933 v překladu Jana Zahradníčka) již mají tu „smůlu“, že tuto krizi tematizují a – alegoricky zpracovávají. Tam, kde je text chápán jako „auto-poetika“ (případ Weinerův a Kafkův), jako psaní směřující k sebereflexi, tam je hojně nalézána metatextová figura zvaná mise en abyme: jisté obrazné motivy slouží jako komentáře k filosofii skladby toho textu, v němž se vyskytují. Vedle specifického benjaminovského smyslu slova „alegorie“ se tak v Melancholii moderny nakonec pracuje i s tradičním významem poetologickým: mnohé signály v Kafkově povídce V kárném táboře (In der Strafkolonie, 1919) například svědčí o tom, že se jedná o komplexní „alegorii vlastního Kafkova psaní“. „Povídka končí ve chvíli, kdy cestovatel ,těžkým uzlovitým lanem‘ (Tau) nesmlouvavě zabrání odsouzenci i vojákovi, aby za ním skočili do člunu. ,Tau‘, jak připomíná Witte, je (…) i posledním písmenem hebrejské abecedy, takže v cestovatelově rozhodném gestu – v sebereflexivní rovině textu – jako by byl s posledním písmenem ,uvázán‘ (doslova) poslední uzel na konci tkaniny textu.“ „Tau“ je ovšem též „symbolem pokračování i znakem poskytujícím ochranu před zlem, neštěstím a smrtí“, takže lze dotyčnou pasáž „chápat i jako alegorii vykoupení“.

Právo na selhání

Benjaminova rehabilitace alegorie nebyla přehodnocením ve smyslu pouhého převrácení hodnotových znamének mezi alegorií a symbolem. Především tu došlo k jejímu radikálnímu přeznačení: moderní alegorie, jejímž předznamenáním je třeba Dürerova rytina Melancolia I (1514), funguje jako hetero-topos (heterotopie). Je to obraz, mezi jehož částmi panuje významový konflikt. Koláž neskrývající se s přináležitostí svých komponent k různým kontextům. Topos mimo všechna významová teritoria. – Výklady, jako je ten před chvílí citovaný, znamenají naopak onu Deleuzem tolik nemilovanou „symbolickou reteritorializaci, založenou na archetypech, Kabale a alchymii“.

Na Málkovu obhajobu se nicméně sluší dodat závažnou skutečnost: tak jako si Louis Althusser z korpusu Marxových spisů vyextrahoval „svého“ Marxe coby původce epistemologického zlomu v dějinách myšlení (odškrábnuv Marxe-mladohegeliána), i  Deleuze s Guattarim si ve své monografii modelují „svého“ Kafku coby zakladatele „menšinové literatury“ neboli psaní člověka stávajícího se zvířetem, bytosti prorážející strop a prchající ven, pryč, lhostejno kam (neboť fundamentálně deteritorializované). Není povinností literárního historika následovat nietzscheánsky tvořivého filosofa v jeho projektujících interpretacích, a to tím spíše, že jeho tématem není „esenciální“ aspekt Kafkova psaní (ani Weinerova, Rilkeho, Proustova ad.), nýbrž jistá témata a problémy, v jejichž „soutoku“ se všichni zvolení autoři setkávají. Navíc a v první řadě: mohl-li Řehoř Samsa nepřitakat své proměně a před psychoticko-zvířecím incestem se sestrou dát přednost neurotickému incestu s matčinou fotografií, proč nepřiznat totéž právo na selhání i Feliciinu „epistolárnímu upírovi“ z dělnické úrazové pojišťovny?

Autor je bohemista.