Zvlč!

Surrealistickému básníku a teoretiku Františkovi Dryjemu vyšly po šestileté pauze v krátké době hned dvě knížky poezie. Dodejme rovnou, že šlo o pauzu nikoli autorovu. Titulní cyklus poslední sbírky, Devět způsobů jak přijít o rozum, vznikl již v roce 2006 a doplněn o různorodé texty vesměs staršího data byl koncem následujícího roku připraven k publikaci. Globální okolnosti ovšem způsobily, že dříve než tato polymorfní žeň byla předloni publikována monotematicky laděná sbírka Vlci, inspirovaná jedním z posledních cyklů pastelových kreseb Evy Švankmajerové (Vlci byli opět vysazeni v českých zemích).

Obsah obou titulů svědčí o tom, že Dryjeho poezie se při vší nezaměnitelnosti dikce a humoru neustále vyvíjí. Zatímco texty Devíti způsobů jak přijít o rozum se zdají svědčit o určitém přesouvání rozvíjejícího či prohlubujícího se důrazu z jedné tvůrčí konstanty na jinou, ve Vlcích vrcholí tendence, která se objevila poměrně nedávno – její první projevy lze sledovat v cyklu Druhé desatero (2004): jím počínaje pronikají do básníkova obrazu světa prvky svérázného animismu i jiné mytopoetické momenty (Co zbude z rorýse, Mab ujíždí, Tam dole).

Vlci

Titulní zvíře předposlední sbírky vystupuje ve dvou podobách. V cyklech Doznání a Vyznání je vlk symbolem nedomestikovatelnosti ducha – ovšem výhradně jako vlk samotář, jako fantom, jehož zřídkavá zjevení mohou být lehce úsměvná, vždy jim však lze přiznat povahu neurčitého a neodbytného apelu. Vlk samotář se může projevit jako svérázný mudrc. Jakási laxně, ležérně (a o to svrchovaněji) agresivní varianta čchanového mistra – mistra matoucích gest, balancujících mezi hlubokým, enigmatickým sdělením a bezednou mystifikací: „Tu chtěl jsem pronést slovo Zákoníků/ Alespoň trochu!/ Jenomže dřív, než jsem se stačil nadechnout/ Funí mi za krkem starej pouštní… (kdo asi?)/ Inu, Vlk/ Olízl písek/ V ráz měl na jazyku/ Písečných zrnek na tisíc/ Na chvíli zcepeněl/ Jako by sbíral sílu/ Pak zdvihl obočí/ A dřív než zaklapl své/ Osypané pysky/ Promluvil neslyšně:/ Zde skákej, mamlasi!“ Naproti tomu většina čísel úvodního Uznání rozvíjí něco, co je evokováno již samotným titulem celé sbírky, totiž představu zvířecích multiplicit: archetyp ohrožujících i vábivých smeček či (častěji) ne(s)počitatelných „hord“.

Syžet inspirujících kreseb by podle Dryjeho autorské poznámky „snad bylo možné popsat v prvním plánu jako ironicko-sarkastický komentář bujících společenských poměrů prvních let budování kapitalismu u nás“. V plánu opravdu povýtce jen prvním! Jestliže pastelům dominují projekce existenciální úzkosti a bolesti, v básních Uznání motiv vlka funguje jako hodnotové ohnisko neredukovatelně ambivalentní. V první řadě jako ohrožení, jehož podstata zůstává nevyjasněna. „Známe je z filmů (těch blbých, jistěže)/ Teď jsou však zde a uhryzli nám ret/ (…) Uhryzli uhryzli zoufalý světonázor/ Několik desítek zpackaných let?/ Uhryzli černý mour/ A bílé kamení/ uhryzli protože/ Už jsou holt takoví.“ „Co jsme si, to jsme si/ Vlci nás fackují.“ „Zvlčil náš lid?/ Propadl z reality?/ Ach, ano, propadl…/ …Z PRINCIPU SLASTI.“ „Ovladač ovládá zvlčilé ovladače.“

K této komplikaci připočtěme navíc tu, kterou ohlašuje obsedantně multiplikující výčet, obkličující knížku z přední i zadní záložky. Mezi nejrůznější poddruhy Canis lupus, včetně několika vyhynulých (užité funerální křížky jako by jímavě předznamenávaly jistou mizantropickou stránku básníkovy fascinace tvory, kteří co předchůdci i protichůdci psů – Canibus familiaribus – jsou vlastně i jakýmsi tíživým svědomím všestranně „zhundovaného“ lidství, o to zavilejšího, oč ochočenějšího), mezi vlky z frazeologie, mýtů, historie a umění se objevují i tací, o nichž si říkáme, zda sem náhodou „tak trochu“ nezabloudili: na vlka arizonského, japonského či Karkulčina, stejně jako na Londonova Mořského vlka či Aniny vlky (Carlose Saury) tu vedle exkardinála Miloslava a zvířátek od Kotěnočkina spiklenecky pomrkává celý Wolfův revír. – Inu, člověk přestává být v bezpečí už i mezi nepřáteli.

Devět způsobů jak přijít o rozum

Když se Petr Král ve své nedávné recenzi pro Tvar 8/2012 zamýšlel nad poslední Dryjeho sbírkou, posteskl si nad tím, že se básníkův projev v některých textech stává „zmechanizovaným, dutě rétorickým proslovem. Výrazně rytmizovaný a ostentativně (takřka jarmarečně) výřečný slovní proud tu není výmluvný bezprostředně, tím, co říká, ale až na druhou: tím, že ač má vnější znaky proslovu – dokonce brilantního –, neříká téměř nic; plodí ponejvíc jen hlušinu a podivné slovní zmetky, nebo aspoň výroky a obrazy na půl cesty mezi sdělením a blábolem.“ Jistě si nelze nevšimnout, že styl titulního cyklu Devět způsobů působí místy citelně ornamentálněji než v předchozích sbírkách. Stejně tak má Petr Král pravdu, když konstatuje dosud nejsilnější útlum lyrického náboje. Tento kritický postřeh vystihuje dotyčný cyklus jen v tom případě, pokud komentuje nynější autorovu tendenci opouštět dosavadní žánrový syntetismus a divergentní žánrové vyhraňování jednotlivých poloh výrazu spíše stupňovat. „Způsoby“ jsou pak v této rovině v zásadě dva – logická sevřenost a rétorická komponovanost pamfletů, výpravných či anekdoticky střižených vyprávění se střídá s improvizovaným, až obsedantně pregnantním roztíráním monotematických promluv v básních-rozhovorech: „,Ženský jsou děravý,‘/ řekl, divně se ušklíb…: ‚Zaplať panáka…‘/ Dost olezlej/ zpocen a mastné chrouny na flekaté lbi/ (Mastnej, dost mastney, jak říkáš, umaštěney)/ ‚Na tvoje, na tvý…‘ a vylil do sebe ten zasychající/ kaz… jako by slinu vsrkl do kanálu/ …děravý… to jediný je dokonale jistý… a víš/ proč? Co? Víš proč jsou ženský dole děravý jak cedník?‘ (Když děravý, tak cedník! Jo, to dá rozum, selbstverständlich, ja!)/ Napil se piva, já se taky napil/ Povídám: ,Nevím‘.“

Košatou a z hlediska imaginace ošidnou mluvnost těchto skladeb je jistě možné (spolu s Králem) zdůvodnit třeba jako strategii zaměřenou proti případným čtenářským mikrospánkům – jako jízdu přes pukliny v obrazech a retardéry v řeči: soustavné úlety či „chyby imaginace“ na jedné straně, na druhé pak přerývanost hlasu a nutkavé mluvní smyčky, ale též nečekaná (neboť se cítíme ponoukáni na ně postupem četby rezignovat) sémantická zahuštění neúnavně se řinoucích verbálních (vý)toků. Zkusme ale ještě jiný, alternativní výklad.

Z přírody do dějin

Ve většině dosavadních reflexí byl básníkův vývoj charakterizován jako cesta vedoucí z mateřských primordiálních vod, z živlu pregenitálních slastí a úzkostí, do zvnitřněného otcovského vesmíru. Z přírody do dějin. Nejde přitom jen o to, jaká témata, jaké motivy a obrazové obsese dominovaly dříve a jaké později; konstelace předvědomých obsahů není o nic méně důležitá než specifická hybnost textů co skladebný důsledek pohybů v básníkově nevědomí. O nic méně než přítomnost hodnotově ambivalentních ženských (mateřských) postav, fragmentovanost a tekutost modelovaného světa či tematizovaný střet subjektu rozumění s řečí vymykající se ekonomii komunikace nás v tvorbě z osmdesátých let zajímá příznačná „logika zamotanosti a opakovaná uvíznutí a točení se ve víru“ (R. Telerovský). Totéž platí o otcovských figurách či „jménech Otců“, oslavovaných v cyklu Úderem oka (1993–1996): o jménech a imaginárních portrétech Vladimira Majakovského, Zbyňka Havlíčka, Karla Hynka, Vratislava Effenbergera ad. Strukturální a imaginární rovinu tu lze sepnout motivem paradoxně kastrující moci falu. Obraz mozku vystřeleného „ústy do noci“, čteme-li jej jako metaforu autentické tvorby, může být i jinou formou onoho zoufalého výkřiku „Mrdat!“ jakožto projevu mužské „VŮLE K MOCI“. Kastrace omezuje tok obrazů, respektive „zatětí kolíku“ do Chaosu spoutává nekonečnou mnohost toků a dává jim směr. Název cyklu Úderem oka naznačuje ústup od epistemologického primátu „nižších“ smyslů, hmatu a chuti, k zrakovému uchopování skutečnosti. Oko je prožíváno jako virilní orgán, zde ovšem zpravidla postižený dysfunkcí.

V textech sbírek Devět způsobů jak přijít o rozum, Vlci i dosud nepublikované Anebo aspoň přibývá vzkazů a adresných vyznání přátelům, opakují se aluze na autory a jejich díla anebo úvahy o obsazích slov, jak se v živé komunikaci neustále proměňují: „Když příjmy disproporční převýší výdaje/ (…) Říká se tomu zisk/ Anebo vejvar, škvára, kapitál/ (či před pár lety se to ještě říkávalo/ už nikam nechodím a s nikým nemluvím/ takže se možná říká zisku námel?).“ Jako by subjekt nabýval opět nového vztahu k realitě: jako ji druhdy konstituoval odpoutáním se od olfaktoriky a haptična ve prospěch zrakového pronikání, tak nyní se světem aktivně komunikuje spíše prostřednictvím sluchu a svého hlasu. Skutečnost je skutečností z doslechu, a to v obou významech: „Teď vlastně nevím/ Co se stalo a zda/ Že prý se zjevil bůh?/ Měl vlčí hlavu/ Údajně s dvěma mozky/ (…) A oči velmi pohublé / Dívaly se na mě// Však už bylo na čase!/ Už jenom hudba chybí/ Jenom já ji slyším zdáli hrát…/ Slyším ji vlčím/ Vlčím ochlupeným/ Vztyčeným siným ochlupeným uchem.“ Realita je realitou rozhovorů, sdílení, vyprávění, vzpomínek. Své místo v ní si vydobýváme řečí, jedinečností svého hlasu, své dikce – plurálem půvabů i nepůvabů, jimiž se zapisujeme do ostatních. Nuže, nemohl by právě zde být zakopaný vlk?

Autor je bohemista.