Jakou šanci na úspěch má projekt pro letošní česko-slovenský pavilon benátského bienále architektury, společný návrh týmu e-MRAK a vydavatelství Zlatý řez?
Jako každý druhý rok zveřejnila loni na podzim Národní galerie v Praze podmínky, které musí splnit ti, kdo by chtěli reprezentovat Českou a Slovenskou republiku (pavilon je společný) na 12. bienále architektury v Benátkách. Pod standardními technickými požadavky byla připojena krátká poznámka kurátorky Radomíry Sedlákové: povzdech nad tím, že od roku 1991 nezaznamenala významnější úspěch ani jedna z našich expozic v Novotného pavilonu. Možná i proto vzbuzuje letošní vítěz, alespoň podle dosavadních ohlasů, velká očekávání.
Stavby-nestavby
Z dvanácti odevzdaných prací vybrali porotci A. Kusá (Slovenská národná galéria), O. Okamura (ERA 21), H. PrixováDvorská, M. Stránská (Ministerstvo kultury ČR), R. Sedáková, T. Vlček (Národní galerie) bez většího zaváhání společný návrh týmu eMRAK Martina Rajniše a vydavatelství Zlatý řez Přirozená architektura. Příběh přirozené architektury začal zhruba před deseti lety, kdy se Martin Rajniš, jeden z nejuznávanějších českých architektů (studoval u F. Cubra, prošel školkou Sialu, je spoluautorem mnoha velkých realizací, například obchodního domu Máj nebo centra Nový Smíchov), rozhodl pro radikální změnu.
Z jeho přesvědčení, že současná architektura prožívá krizi, protože nerespektuje elementární zákony přírody, vzešel nový, originální způsob stavění. Spolu s Patrikem Hoffmanem vyvinul a nechal si patentovat „speciální lešeňový stavební systém“ (Special Scaffolding Building System, SBSS). Tvorba nosného skeletu se podobá stavbě lešení a připomíná českou variantu amerických rámových konstrukcí. Stavbynestavby z nasucho pokládaných dřevěných prvků utažených kovovými spojkami není nutné zakládat (často nepotřebují ani stavební povolení), jsou nenáročné na práci, energii, dopravu, dají se snadno demontovat. Takto experimentálně vznikla také nová Poštovna Anežka na Sněžce (v současnosti na prodej).
Nové způsoby plánování
Ukázka části schodiště Poštovny bude v měřítku 1 : 1 součástí benátské prezentace, pojaté autory jako autentické prostředí s minimem plánů a popisků. Zážitková cesta začíná už před vchodem do pavilonu. Návštěvník prochází koridorem z „letícího dřeva“, vytvarovaného posléze do zenové cesty – průchozí duté hráně s průhledy do expozice, pokračuje po spirálovém schodišti na střešní plato hráně, odkud vše pozoruje z nadhledu. Jádro výstavy tvoří šest tří až pětimetrových dřevěných modelů realizovaných staveb (dvě jsou ve výstavbě) v měřítku 1 : 6 (stodola Maxov, věže Scholzberg, Bára II, Blanka ad.). V prostoru zavěšené modely budou v nekonečném sledu odrážet zrcadlící fólie na bočních stěnách. Atmosféru dotvoří filmy o stavbě věží, lesní vůně a levně prodávaná francovka Lesana.
Bienále se veřejnosti otevře 29. srpna a potrvá do 21. listopadu 2010, očekává se až 130 000 návštěvníků, poprvé budou zastoupeny například Albánie, Írán, Rwanda. Zlatý lev za celoživotní dílo čeká na zakladatele ateliéru OMA Rema Koolhaase. Novinkou je výrazně větší zapojení studentů, a to nejen z fakult architektury. Organizátoři oslovili tři sta univerzit po celém světě, nabízejí jim speciální třídenní vstupenku, levné ubytování i vybavené posluchárny. Lákadlem jsou také sobotní semináře vedené postupně všemi řediteli minulých bienále (mezi jinými Fuksas, Sudjic, Betsky).
Co chystají národní pavilony v těsném sousedství toho našeho? Kanada interaktivní instalaci Philipa Beesleye tvořenou umělým „pralesem“ senzorů a kinetických zařízení, předzvěstí myslících a pohyblivých budov. Austrálie vybírá z národní soutěže o podobu města v roce 2050, Japonsko oslavuje padesáté výročí stále živé ideje tokijského metabolismu. Dominique Perrault, iniciátor konceptu Metropolis?, ukazuje na vybraných francouzských městech, jak vzácné a hodné ochrany jsou v hustě zastavěných oblastech prázdné plochy. Hlavní kurátorka bienále Kazuyo Sejima (atelier SANAA), oceněná letos v květnu Pritzkerovou cenou, zvolila zastřešující téma „Setkávání v architektuře“, dost obecné na to, aby se do něj vešlo cokoliv. Z připravovaných expozic ale přece jen vysvítá jedna společná konkrétnější linie. Silná potřeba změny dosavadních způsobů plánování a stavění (které nestačí sledovat rychlé proměny měst a krajiny – například nekontrolovatelné bujení megapolí) a ještě silnější potřeba proměny celkového přístupu v zacházení se zdroji, lidmi, prostorem. Nadcházející bienále nabídne množství myšlenek, jak toho dosáhnout. Někteří sázejí na budoucí potenciál hitech technologií, jiní se podobně jako eMRAK vracejí k těm nejjednodušším principům.
Autorka je historička umění.