Vesmírné lodě uprostřed měst

Nastal čas pro změnu. To ukázal i mediální zájem, který nedávná nevelká přehlídka plánů, modelů a autorského nábytku architektů Věry a Vladimíra Machoninových v Galerii Jaroslava Fragnera vyvolala. Jako by až teď, třicet až čtyřicet let po dokončení jejich staveb (mezi nejzdařilejší patří dva pražské obchodní domy Dům bytové kultury „DBK“ a Kotva, a rovněž karlovarský Thermal), dozrál čas podívat se na ně „čistýma“ očima, aniž bychom je bez přemýšlení zařadili do škatulky normalizační architektury. Kurátoři výstavy se poukázáním na kvality děl manželů Machoninových pokusili mýtus o nivelizované socialistické produkci zpochybnit, podobně jako se o to snaží putovní výstavní projekt o libereckém Sialu (viz A2 č. 18/2010).

Hledání nového stylu

Věra a Vladimír Machoninovi (Vladimír je bratr teatrologa a literárního kritika Sergeje Machonina a sociologa Pavla Machonina) studovali po válce a své první domy (mezi nimi Jihlavský kulturní dům, který dnes v téměř nezměněné podobě každoročně hostí festival dokumentárních filmů) navrhovali v době shora diktovaného historismu sorely. Změnu přinesl až konec padesátých let. Návrat části zdejší scény k mezinárodnímu dění předznamenal odvážný československý pavilon Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného na Světové výstavě Expo ’58 v Bruselu.

Machoninovi patřili spolu s Karlem Pragerem, Karlem Filsakem, manželi Šrámkovými a dalšími k nové silné generaci autorů. I když šel později každý svou cestou, touha po změně a hledání nové podoby architektury jim byla společná. Při utváření vlastního stylu vycházeli i ze znalosti světové architektury té doby, podpořené cestami na Západ. Inspirovala je brutalistní díla pozdního Le Corbusiera, stavby Oscara Niemeyera, Louise Kahna, Alvara Aalta nebo postupy japonských metabolistů. Všichni pak tíhli k inženýrské architektuře soustředěné na materiálové a konstrukční inovace. K prvním výrazným a technologicky progresivním stavbám té doby – s pláštěm z lehkých ocelových zavěšených panelů – patřil Pragerův břevnovský Ústav makromolekulární chemie ČSAV, dokončený v roce 1964 (od roku 2000 je kulturní památkou).

Setkání s velkorysostí

Machoninovy ze všeho nejvíc zajímalo utváření prostoru. Hmotu stavby formovali zevnitř, půdorysy odrážely funkční program. Zřetelně oddělovali „sloužící“ a „obsluhované“ prostory (barevně i materiálově odlišené schodišťové věže DBK, Kotvy či berlínské ambasády). Architekturu lehkých nosných struktur a kovových plášťů kombinovali s plasticky tvarovaným betonem. Efekt zvolených materiálů a jejich vzájemná součinnost byla pro ně zásadní, podobně jako dotaženost staveb, které vymýšleli včetně interiérů do posledního detailu (v Thermalu se podíleli i na designu sklenic a příborů). Asi nejlépe dnes úzké propojení exteriéru a interiéru dokládá kompaktně zachovaná budova českého velvyslanectví v Berlíně, dokončená roku 1978 (časopis Bild ji nazval „vesmírnou lodí uprostřed pulsujícího města“). Setkání s odlišně „tvarovaným“ prostorem dělalo na současníky silný dojem (a dělá dodnes, pokud nedošlo k nevhodným novodobým úpravám, jako vložení sádrokartonových příček v případě DBK, označené současným managementem za nutný „remodeling“). Architekt Jaroslav Wertig vzpomíná na své dětské výlety do Thermalu jako na „cesty za horizont všednosti. Pasáže, rampy, konzoly sálů, kontrast horizontál s vertikální proporcí, to všechno pro mě bylo nevšedním setkáním s velkorysostí, z které se mi tajil dech.“ Působivost vnitřní dvorany, na výšku šesti podlaží protnuté napříč eskalátory, nerealizované Správní budovy firmy Škoda můžeme jen domýšlet.

Brutalismus i do center

Většina prací Machoninových zůstala ukryta v soutěžních projektech. Zhmotněných návrhů není mnoho, zato jsou nepřehlédnutelné. Právě na vrub příliš razantního vstupu do historických center zaznívá nejsilnější kritika, a to i od příznivců brutalistní estetiky. Námitky jsou to ale oprávněné jen zčásti. Machoninovi vždy věnovali místu (na jehož výběr neměli žádný vliv) a okolnímu kontextu velkou pozornost. Dobře je to vidět na leteckém snímku Kotvy, kdy objekt sestavený z šestibokých modulů, připomínající obří včelí plástev, umně vyplňuje parcelu, aniž by přerostl okolní zástavbu (Rostislav Švácha navrhoval přidat Kotvu k již zapsanému Máji na seznam kulturních památek). Mylná je představa o vzniku staveb na objednávku tehdejší nomenklatury. Vyjma DBK, ten dostala Věra Machoninová zadaný přímo, zvítězily všechny práce v soutěžích, kterých se oba autoři po celá šedesátá léta hojně účastnili (vypisovalo se jich tehdy víc než dnes). Výhodou bylo, že pokud projekt vyhrál, dostali autoři co do výrazu architektury značnou volnost, což ale zároveň znamenalo, že se museli v době nedostatku čehokoliv sami postarat o průběh realizace. Hledání vhodného materiálu je pak někdy dovádělo k neobvyklým experimentům (fasáda DBK je z plechu Atmofix, vyvinutého jako ochrana stožárů vysokého napětí a dodávaného z ČSSR na Sibiř).

Pro mnoho lidí zůstanou atypické a do značné míry radikální stavby Machoninových nestravitelné. Jiní, zejména architekti, přes výhrady uznávají jejich kvalitu. Ta je totiž ve své podstatě na zvoleném stylu a době vzniku nezávislá. Jan Jehlík, vedoucí Ústavu urbanismu na Fakultě architektury ČVUT, to shrnuje slovy: „Ta síla jde zevnitř, protože pokud bych se měl ztotožnit s ideou, formou či designem, byl bych na vážkách. Ale ta podstata, ta je naprosto přesvědčivá.“ Podle architekta Jana Šépky představuje dílo Machoninových spolu s ateliéry Pragera, Filsaka či s libereckým Sialem „fenomén české architektury druhé poloviny 20. století, na který se zatím nepodařilo kvalitou navázat“.

Autorka je historička umění.