Tak už jsou tu zase letní zasedání hackerů a kulturní a politické elity je už zase ignorují. Kulturní a politické elity, jejichž zrak jen zřídkakdy opouští špičku jejich nosů, nevědí, o co přicházejí.
Kdo jsou hackeři a o čem si vyprávějí na svých zasedáních? Pro ty, co nedávali pozor, opakuji, co jsem psal před rokem do Lidových novin. Hackeři jsou žížaly našeho života. Darwin, který toho o žížalách napsal skoro víc než o evoluci, je popsal jako užitečné tvory, kterým vděčíme za úrodu naší půdy, stejně jako včelám za plody květů. A stejně jako žížaly se mohou i hackeři zdát rádoby útlocitným hokynářům bytostmi odpudivými, které se hodí tak na háček veřejného mínění, když nějaká hyperbohatá banka kvůli šetření a pitomosti zvorá bezpečnost svého systému.
Konferenční hemžení
Hackeři si zatím bez ustání provrtávají nové a zajímavé cestičky zemí i hnojem našeho života. Stejně jako žížaly tak často vpouštějí zdravý vzduch tam, kde by jinak bylo mrtvo, a na jejich úsilí my pak stavíme velkolepost internetu. Hackerům jsou banky ukradené. Chtějí informace, svobodu a pravdu. Zajímá je, jak fungují vazby – mezi čipy, telefony, počítači i lidmi. A leckdy, aby na to přišli, musí je nejprve rozebrat či rozšmodrchat, ale na rozdíl od žížal je pak zase dají zpátky dohromady.
Na rozdíl od žížal hackeři také nejsou bytosti osamělé. Často se scházejí. Někdy jen přes rádiové vlny nebo prostřednictvím jedniček a nul, ale také stále častěji v hackerských prostorách nebo na hackerských konferencích. Loni jsem psal o holandském HARu, který se koná jednou za čtyři roky, letos v červenci se pak ve slavném hotelu Pennsylvania v New Yorku sešlo rekordní množství hackerů na osmé konferenci HOPE (Hackers on Planet Earth – Hackeři na planetě zemi). Co tam všichni celé tři dny dělali? Chodili na přednášky a semináře o soukromí, bezpečnosti počítačů, etice spolupráce s policií, zámečnictví, politickém procesu, mobilních telefonech, vaření, vzdělávání, svobodě projevu, ekologii, telefonech, historii atd. Vedle toho všeho sestavili konferenční rozhlasovou stanici, učili zájemce pájet, jezdit na vozíčcích Segway a dokonce umožnili lidem skládat zkoušky operátora rozhlasového vysílače. Vysokofrekvenčním rádiem se spojili s lidmi z Chorvatska, dnes jen proto, že to jde, ale když po zemětřesení nebo hurikánu přestanou fungovat telefony, tak tím můžou zachraňovat životy. Populární byl seminář o společenském inženýrství, který několika živými telefonáty ukázal, že lidská důvěřivost je často nejslabším článkem v bezpečnosti systémů. Hackeři moc nespali, hodně pili německý energetický nápoj ClubMate, ale hlavně se neustále o něčem bavili, učili i vyučovali.
Kutilové z dílen
Jen o pár týdnů později se v Las Vegas konaly Black Hat a Def Con dvě konference, které se více podobají populární představě o hackerech a na nichž se každoročně scházejí odborníci z oboru digitální bezpečnosti, ať to jsou osamělí hackeři, zaměstnanci velkých firem nebo různých vládních bezpečnostních organizací. Ale i zde panoval duch hravosti a zvídavosti, nedoporučuje se proto těm, kdo si nejsou svou dovedností v tomto oboru jistí, v konferenčních prostorách připojovat na internet. Mohli by se stát obětí jedné z mnoha soutěží, v níž se účastníci vzájemně snaží prolomit zabezpečení svých počítačů.
Pro bojácné by bylo lepší zaletět do Detroitu, kde se ve stejnou dobu konal už šestý Maker Faire (Kutilská pouť), pořádaný časopisem Make. Není to sice přímo hackerská konference, ale mnoho makerů se řadí mezi hackery, například Mitch Altman, který se proslavil výtvorem TVBGone, univerzálního dálkové ovladače televizí s jediným tlačítkem: vypínačem. Na Maker Faire byly představeny zajímavé výtvory a vynálezy z oblasti robotiky, energetiky i hračkářství. Všechny tyto objekty jsou ale pozoruhodné tím, že nevznikly v továrnách nebo laboratořích velkých korporací, nýbrž v dílnách jednotlivců nebo skupin nadšenců. Jedním ze zajímavých trendů jsou takzvané trojdimenzionální tiskárny, které většinou z plastu dokážou vytvořit součásti i celé předměty z elektronických předloh. Ukazují tak možnost budoucnosti, kdy místo abychom si věci jako podstavce, slánky, nádoby nebo vařečky kupovali v obchodech, stáhneme si z internetu předlohu a tu si pak prostě vytiskneme. Nejlevnější z takových tiskáren lze koupit za cenu, kterou ještě před deseti lety stála laserová tiskárna. Než se tyto přístroje zdokonalí a zlevní natolik, aby se skutečně hodily do každé domácnosti, bude ještě pár let (a možná i desetiletí) trvat, ale žádný hackerský kolektiv se bez alespoň jednoho neobejde. V případě telefonů i internetu předběhli hackeři zbytek společnosti určitě o dvacet let. Doufejme, že se některým jejich dnešním snahám přiblížíme poněkud rychleji.
Konference s udavači
Na hackery bychom si měli také vzpomenout vždy, když si začneme pochvalovat, jak je ta naše západní společnost svobodná ve srovnání třeba s Čínou. To ale není zkušenost mnohých hackerů, kteří mohou od ochránců veřejného bezpečí jen zřídka spoléhat na shovívavost, určenou třeba bankéřům a tunelářům. Hackeři jsou vždy v disentu, nevolí Bushe ani Obamu. Nenechají si šlapat na svobodu jen proto, že jsou na podrážce vlastenecká hesla. Neposadí se na zadek před úřady. Budou dále klást nepříjemné otázky, o kterých si často novináři mohou nechat jen zdát. Zeptejte se, jak svobodný se cítil Bernie S, když ho v roce 1995 zášť ignorantního soudce a pomstychtivost neschopných agentů FBI stála ve vězení pro vrahy dolní čelist. Jeho zločin? Vlastnění vysílačky a anarchistické literatury. Kevin Mitnik strávil ve vězení nepochopitelných pět let, přestože jedinou skutečnou škodu způsobil reputaci FBI.
Proto také letos na HOPE velkou pozornost upoutala diskuse o udavačích v řadách hackerů, inspirovaná nedávným případem vojína Bradleyho Manninga, který poskytl tajné informace o zločinech amerických vojáků v Afghánistánu instutici WikiLeaks. Diskuse se zúčastnil Manningův udavač Adrian Lamo i hackeři, kteří sami byli udáni. Jake Appelbaum, představitel WikiLeaks, začal svou přednášku o důležitosti informací pro svobodu a lidská práva, slovy určenými federálním agentům, kteří by ho mohli chtít zatknout: „Mám s sebou jen řidičský průkaz a výtisk prohlášení nezávislosti. A mimochodem, jsem americký občan.“ Na konci přednášky se vytratil tajným východem v převleku, zatímco jeho dvojník na sebe poutal pozornost v hlavní hale. Jistě mentální rozpoložení známé bývalým disidentům. Mnoho hackerů samozřejmě s FBI a CIA spolupracuje otevřeně a tyto instituce se jim pomalu učí věřit, ale pro militaristické a policejní instituce je všude na světě těžké tolerovat nekonformnost a otevřenost.
To bylo také na HOPE tématem projevu bývalého agenta CIA a zakladatele hnutí otevřených zpravodajských aktivit Roberta Steela. Steele, po jehož přednášce o nutnosti politické reformy následoval celonoční šestihodinový maraton otázek a odpovědí, obhajoval větší spoléhání na vědomosti a dovednosti lidí oproti automatickým počítačovým analýzám. Zpravodajské služby jsou ale podle něj příliš závislé na tajných informacích od zlodějů či zrádců a ignorují často hodnotnější snadno dostupné veřejné informace. Místo aby se od hackerů učily inovaci a svobodnému duchu, zbytečně je pronásledují.
Se stejnou nedůvěrou jako k oficiálním vládním institucí se hackeři naučili stavět se i k médiím. V tisku, televizi i ve filmu je běžné dezinformované zobrazení hackerů jako bezcharakterních zločinců, kterým nejde o nic jiného než vám vyprázdnit bankovní účet. Přestože je mnoho novinářů, jako výše zmíněný Stephen Levy, jejichž zpravodajství hackeři uznávají za spolehlivé, jejich hlasy zanikají v kakofonii nesmyslů, které z lenosti a předpojatosti šíří většina médií. Jako dobrou ukázku nespolehlivosti novinářů hacker Phiber Optik uvedl reportáž takzvané Velké hackerské války, kterou si vymyslela policie na základě několika nespojitých událostí a kterou senzacechtivá média nekriticky po léta opakovala.
Otevřenost a etika
Hackerská společenství jsou zajímavou směsí elitismu a otevřenosti. Na jedné straně si o sobě hackeři myslí, že všemu rozumějí nejlépe a že na světě by bylo líp, kdyby je lidé poslouchali – Neil Stephenson si v románu Snow Cash (Sníh, 1992, česky 2000 v překladu Tomáše Hrácha) dokonce představil prabožstvo jako hackera. Na druhé straně jsou velmi přívětiví a inkluzivní – porozumějí si stejně dobře s instalatéry i filosofy, nemají strach z transgenderových osob. V šedesátých a sedmdesátých letech byla hackerská společenství jedním z mála míst, kde se v technických oborech mohly cítit vítány i ženy. Komunita vítá lidi s netradičními názory, které někdy mohou hraničit s konspiračními teoriemi, ale nezřídka vidí skutečné problémy dříve než ostatní.
Od vydání Hackers Stevena Levyho (1984) se v této komunitě mnohé změnilo. Počítače se staly menšími a dostupnějšími. I běžný mobilní telefon má dnes větší výpočetní sílu než superpočítač osmdesátých let. Hackeři prošli časy objevů a budování šedesátých a sedmdesátých let, bezmezných možností osmdesátých let i perzekuce let devadesátých. Začátek nového století ale přinesl opět důraz na hackerskou etiku, otevřenost a sdružování lidí se stejnými zájmy. Nejsou to trendy nové, už od roku 1984 o nich čtvrtletně zpravuje časopis 2600, ale zdá se, že toto společenství se stále více otevírá a proudí jím nová krev. V mnohém zde kupodivu vede Evropa, kde v polovině devadesátých let propukl trend hackerských prostorů (hackerspace), který začal berlínským cbase a sicilským freaknet. Během posledních několika let hackerspacy vyrostly po celém světě od Lublaně, Vídně a Barcelony až po San Francisco, Singapur a Buenos Aires. Když jsem o nich psal loni, stěžoval jsem si, že v Česku dosud chybějí, ale od té doby se mnohé změnilo a aktivně se pracuje na vytvoření hackerspaců v Brně i v Praze. Také hackerské konference našly svou inspiraci v Evropě, kde se Chaos Communication Congress pořádá už od osmdesátých let a Gallactic Hacker Party z roku 1989 přímo inspirovala Emmanuela Goldsteina, vydavatele 2600 a hlavního organizátora HOPE. Hackeři také stále více poskytují inspiraci jiným oborům. Digitální historik Dan Cohen například letos v červnu zorganizoval virtuální publikaci Hack the Academy, jejíž přispěvatelé se ptali, jak by bylo možné rozebrat a znovu lépe sestavit akademické prostředí.
Zdá se tedy, že budoucnost hackerů je převážně světlá. Budou se sice vždy pohybovat na okraji mainstreamových zájmů, ale snad mezi nimi a zbytkem společnosti nebude už taková propast jako v minulosti. Nezapomeňme, že mezi ně patří i zakladatel Applu Steve Wozniak, který dal světu osobní počítač, i zakladatel hnutí svobodného softwaru Richard Stallman, na výtvorech jehož následovníků dnes běží většina internetu. Stejně jako žížalám i hackerskému duchu vděčíme nevědomky za mnohé, co považujeme za nedílnou součást našeho života. Je jen na nás, zda se od nich poučíme, abychom omylem nevyhubili něco, bez čeho by svět byl neodpustitelně chudší.
Autor je lingvista.